Každý, kdo v posledních pěti zimách navštívil prakticky kterékoli hlavní lyžařské středisko, nejspíš zaznamenal zlověstné změny od příchodu covidu na začátku roku 2020. Následující text se je pokusil popsat v době, kdy byly ještě čerstvé; dnešní dodatek po pěti letech ukazuje, co z tehdejších obav zůstalo, co se potvrdilo a kam se mezitím svět hor skutečně posunul.
Pandemie způsobují společenské změny. Ve 14. století zabila černá smrt nejméně třetinu evropské populace. Následný nedostatek pracovních sil zvýšil mzdy, osvobodil poddané, inspiroval přijetí časově úsporných technologií v zemědělství a výrobě, urychlil růst měst a obchodu, vyvolal selská povstání a uspíšil nahrazení feudálního hospodářského uspořádání systémy kapitálových investic. Majetková nerovnost se snížila. Trvalo 250 let, než šlechta znovu dosáhla 80procentní koncentrace majetku a musela otevřít své řady bankéřům a obchodníkům.
Ve zmenšeném měřítku, v návaznosti na velmi nedávné pandemické časy, zažívají lyžařská střediska a lyžařská kultura rovněž značně urychlené společenské změny. Díky moderní medicíně se ukázalo, že covidový virus je asi 150krát méně smrtelný než mor; jenže se zdá, že jeho dosavadní společenský dopad je téměř opačný než ve 14. století. V rámci širší ekonomiky pandemie mohutně koncentrovala bohatství do rukou internetových prodejců a technologických podnikatelů. Důkazy pro to lze vnímat v prakticky libovolném lyžařském centru kdekoli na světě. Následující údaje a argumentaci čerpám z mně dostupných amerických zdrojů, po mém soudu však mají globální oborovou platnost.
Předražené nemovitosti
Už tak vysoké ceny nemovitostí, a tím i nájemné, vyletěly v důsledku pandemických dopadů na nová maxima. Na příkladu jednoho z mnoha významných regionů v coloradských okresech Eagle a Pitkin (kam patří i Vail a Aspen) se mediánová prodejní cena bytu mezi dubnem 2019 a dubnem 2023 více než zdvojnásobila, a to z 850 000 na 1,75 milionu dolarů, což představuje nárůst v průměru o 23 % ročně. (Během předchozích 20 let, jež zahrnovala dotcomový krach a hypoteční krizi 2008, činil průměrný roční nárůst přibližně 3,5 procenta). Mediánová cena rodinného domu vzrostla o 320 procent, tedy o 43 procent ročně, z 2,5 milionu dolarů na 10,5 milionu dolarů (ve srovnání s průměrným ročním zhodnocením 13,5 procenta za předchozích 20 let).
Jedním z důvodů těchto prudkých růstů cen je skutečnost, že technologie umožnily bohatým lidem pracovat z domova a ti si k tomu zvolili izolovanou nádheru luxusních horských sídel. Dalším důvodem je, že nemovitosti vypadaly jako rozumné zajištění proti volatilnímu akciovému trhu, zejména když úrokové sazby hypoték v letech 2020 a 2021 klesly pod 3 %, zatímco inflace v roce 2022 krátce dosáhla vrcholu 9 %, než v květnu 2023 klesla na přibližně 4 %. Ani případná silná recese pravděpodobně nesrazí ceny nemovitostí zpět do normálnějších čísel. A konečně, každé lyžařské město může být atraktivním útočištěm před klimatickými změnami.
Covid a z něj plynoucí nízké úrokové sazby způsobily na jiných bohatých realitních trzích mírnější inflaci – na vrcholu konjunktury na počátku roku 2022 vzrostly ceny 5 % nejdražších domů na celém světě o méně než 11 %. V důsledku toho se podle agentury Bloomberg prodeje ve stejném segmentu v tom čtvrtletí snížily o 17,8 procenta.
Vytlačovaní zaměstnanci a původní rezidenti
Ve všech lyžařských městech urychlily rostoucí ceny a nájmy odliv zaměstnanců ve službách. Ti, kteří si práci udrželi, se potýkali s dlouhým, drahým a zhusta nebezpečným dojížděním po zasněžených horských silnicích. Vedle nedostatku pracovních sil byla situace těžká i pro místní podniky. Mnohé z nich skončily a nahradily je restaurace, hotely a maloobchody vlastněné veřejnými společnostmi, bohatými na zdroje. Milionáři zlopověstného typu „jen ne u mě doma“ se dokonce zvráceně snažili zabránit dlouho plánované střediskové výstavbě nových zaměstnaneckých bytů. Chudé rodiny v zaměstnaneckých bytech se právem děsí, že při odchodu do důchodu budou nuceny z příšerně drahého města zmizet, aniž by tušily kam. Ekonomické vyhánění dlouholetých rezidentů značně oslabuje charakter a ráz lyžařských měst, a to jak pro místní obyvatele, tak pro návštěvníky.
Přeplněné svahy
À propos, návštěvníci. Návštěvnost lyžařských oblastí prudce vzrostla. Na vrcholu protipandemických experimentů se sociálním odstupem a povinnými rouškami došlo k nevídanému rozmachu přírodních sportů. Maloobchodníci vyprodávali kola, kempingové a další vybavení včetně lyžařského; zejména běžky po socialisticku „nebyly“. Poté, co se v březnu 2020 lyžařská střediska zavřela (jelikož byla považována za potenciální ohniska nákazy), klesla středisková návštěvnost v USA za tuto zimu o 12 procent na 51,1 milionu a celosvětově se snížila asi o 18 procent. Návštěvnost amerických středisek se však v sezóně 2020–21 opět zvýšila na 59 milionů a v sezóně 2021–22 dosáhla rekordní hodnoty 60,7 milionu lyžařských dní. Oborový predátor, společnost Vail Resorts vykázala za fiskální rok končící v červenci 2020 pokles zisku o 67 %, ale v roce 2022 dosáhla nových rekordů, když její tržby přesáhly 2,5 miliardy dolarů a zisk vzrostl o 15 % oproti úspěšnému předpandemickému roku 2019.
Neexistují však žádné důkazy o tom, že by tato rekordní návštěvnická čísla vycházela z nějakého faktického růstu počtu lyžařů. Nikdy v historii nebylo dražší učit se lyžovat v destinačním středisku – dobře situovaný nováček může během prvního týdne své lyžařské kariéry třeba v Aspenu snadno utratit 10 000 dolarů za vleky, lekce a ubytování (za takové peníze by si mohl tamtéž udělat licenci soukromého pilota). Díky levným sezónkám však stávající lyžaři lyžovali častěji, a pomohli tak turniketům dosčítat se oněch rekordních lyžařských dní. Covid je posílal domů z kanceláří a jejich děti ze škol; internet jim umožňoval pracovat z hotelových pokojů. Výsledkem bylo, že lyžaři všude stáli (i jezdili) v návalech, spoluvytvářeli strašidelně vyhlížející ranní fronty a utíkali ze sotva poježděných svahů v půl desáté zpět k práci.
Tato všudypřítomná přeplněnost vyvolávala nelibost mezi rozrůstající se populací místních, kteří se naráz ocitli na druhém místě, a snižujícím se počtem sezónních zaměstnanců. Místní obyvatelé nadávali na turisty více či méně hlasitě prakticky kdykoliv v minulosti, ale dnešní námezdně pracující obyvatelé nesou s nelibostí i nedostatek bydlení, stagnující příjmy a oprávněné postoje některých bohatých mecenášů.
Mezitím se zvýšily i náklady na ubytování návštěvníků. Tradiční ramena vedlejších sezón zkraje zimy a na jaře se najednou vypařila, protože majitelé hotelů za pandemie zjistili, že mohou obsadit pokoje za 500 dolarů na noc klidně i po Velikonocích.
Dlouhodobé trendy
Je pravděpodobné, že k většině těchto oborových změn by plíživě docházelo tak jako tak, bez pandemie však mnohem pomaleji. Jak uvedeno, v Aspenu a Vailu rostly ceny domů po dobu dvou desetiletí končících rokem 2019 přibližně o 13,5 % ročně. Při tomto tempu by dnes medián rodinných domů stál 4,2 milionu dolarů a dnešní hodnoty 10,5 milionu dolarů by dosáhl až v roce 2031.
Toto vše se může ukázat výhodou pro menší lyžařské areály. „Nezávislost“ se stala legitimním oborovým brandem. Na druhou stranu se bývalá tajně střežená lyžařská útočiště v mnoha případech rychle aspenizují. Proslulé ráje prašanu se stávají stále dražšími pro pověstné lyžařské hipíky, kteří se v nich kdysi rozhodli (protože mohli) usadit natrvalo a nyní nechápou, kde že se to vlastně nacházejí.
Dohlédnout, co bude dál, je nejasné. Turbulentně se vyvíjející prostředí znamená, že jsme neustále ve sféře snížené viditelnosti: světla svítí padesát metrů před auto a dál je mlha. Možná nám v horách zůstanou gentrifikovaná lyžařská městečka bez místa pro lyžařské vandráky nebo pro nebohaté rodiny se třemi dětmi. A pokud je člověk celoživotní lyžař, jeho možnosti odejít na důchod do lyžařského městečka se zúžily, možná i zmizely.
Co si má takový lyžař-srdcař počít, pokud se sveřepě zdráhá pověsit svou starou vášeň ke sněhu na hřebík, dokud ještě opravdu nemusí? Jezdit do zapadlých malých areálů. Koupit si zateplený obytňák. Začít nazouvat skialpy nebo běžky. O moc víc toho věru nebude.
Zevnitř vedení středisek i okolních municipalit se tradičně ozývají hlasy po programech pro cenově dostupné bydlení. Chtějí změnit využití nebo nahradit stávající stavby, stavět na pozemcích v obecním vlastnictví, motivovat majitele domů k pronájmu prostor na základě celoročních nájmů namísto krátkodobých a tak dál. Všechny takovéto lidumilnější projekty se stále častěji setkávají s hlasitým odporem novodobých místních obyvatel. Odpůrci se odvolávají na dopady na přetíženost okolí, hluk a architektonickou nevzhlednost, ale často jde o obavy z toho, že kus vedle budou bydlet obyčejné rodiny z dělnické třídy. Je to odvěké: každý si uvědomuje sociální problém, ale jen málokdo se chce podílet na jeho řešení.
Ekonomie popisuje pojem tragédie občiny, kdy jednotlivci s přístupem k veřejnému zdroji jednají ve vlastním zájmu, až v konečném důsledku jeho nadužíváním tento zdroj vyčerpávají. Právě v takové situaci se nachází horský obor (nejen však ten) v jinak paradoxně stále socialističtějších USA, kdo by si to kdy pomyslel. Jenže, a vysmějte se mi, v čem je to tak jiné, v – jen adekvátně prťavějším – našem rybníčku? Když jsem před bezmála dvaceti lety psal na mladičké stránky tohoto magazínu kontroverzní pětidílný seriál Druhá strana mince, měl jsem pocit, že vidím za roh budoucích verzí, v seriálu jmenovaných, Špindlu a Pece. Četl a slýchal jsem tehdy doslovný posměch, že nic vzdáleně podobného v tom našem milém českém ani náznakem nemůže nastat. Komu nebo čemu se posmívají stejné hlasy dnes?
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě
Pět let poté: co covid skutečně změnil na horách
Když jsem před lety přemítal o covidovém zlomu, viděl jsem svět v pohybu. Dnes už se díváme zpětně – očima příslovečných generálů po bitvě. Na čtyři až pět zim, které se odehrály bez omezení, ale s jejich dozvuky. Zmizely roušky i rezervační sloty, nezmizely však ceny, tlak na bydlení ani přeplněné víkendy. Něco se vrátilo, něco se ustálilo a něco se přestavělo natrvalo. Následující bilance se opírá o evropské, především alpské a české reálie; americké paralely slouží jen tam, kde pomáhají pochopit mechanismus.
Počet lyžařských dnů se v posledních sezónách drží vysoko. V dobrých zimách překračuje předpandemické průměry, v horších se k nim přibližuje. Z toho by se dalo vyvodit, že lyžování je po šoku zpět v kondici. Směrodatné je však něco jiného: kdo a jak často jezdí. Většina nárůstu stojí na opakovaných návštěvách těch samých lidí, nikoli na příchodu nových. Turnikety se hýbou, základna se nerozšiřuje. Týká se to Alp i českých hor. U nás to vidíme o víkendech a ve špičkách prázdnin, v Alpách v kombinaci s přesunem z týdne na víkend. V obou případech jde o hustotu, nikoli o rozptyl.
Předplatné místo výletu
Model sezónních a vícestřediskových karet se z okrajového stal hlavním. Před pandemií byl výhodou pro pravidelné jezdce, po ní se proměnil v bránu ke svahu. Jednoduchá rovnice funguje i v Česku: zaplatit dopředu znamená lyžovat častěji, kratší dobu a v nevhodnějších časech. V Alpách to posunulo chování hostů v měřítku regionů. Všude se objevuje stejný obraz: dopolední nápor, odpolední ústup, návrat v jiném středisku. Provoz se zahušťuje, krajina zůstává stejná.
Důsledky jsou hmatatelné. Malé areály se dostaly do dvojího sevření. Jedni si je vybírají jako únik před davem, druzí je míjejí, protože nejsou součástí karet. Není to renesance nezávislosti, spíš nový druh selekce. Tam, kde se dřív rozhodovalo podle vzdálenosti a sněhu, se dnes rozhoduje podle toho, co už máme zaplaceno.
Bydlení jako trvalý problém
Růst cen nemovitostí v horských oblastech se po roce 2022 nezastavil, jen změnil tempo. Z výstřelu se stal běh. V alpských údolích se ustálila hladina, která je pro místní obyvatele mimo dosah, a nevrátila se dolů ani s ochlazením realitního trhu. V Česku je obraz skromnější, princip stejný. Pronájem, který se kdysi počítal na sezónu, se dnes počítá na noc. Byt, který sloužil rodině, se vyplatí převést na krátkodobé ubytování. Obce reagují regulací, ale narážejí na odpor těch, kdo už jsou uvnitř systému.
Nejde jen o peníze. Jde o funkci horského města. Učitelé, zdravotníci, technici lanovek a řidiči autobusů hledají bydlení mimo obec, někdy mimo region. Dojíždění prodlužuje pracovní den, zvyšuje náklady a snižuje ochotu práci vůbec přijmout. Města zůstávají hezká, ale méně obyvatelná. Pro návštěvníka to znamená méně otevřených restaurací a kratší provoz služeb. Pro obyvatele pocit, že se mění v komparz ve vlastním domě.
Práce bez lidí
Po pandemii se ukázalo, že problém personálu není přechodný. Sezónní práce ztratila přitažlivost, protože ztratila ekonomickou logiku. Mzda nedokáže pokrýt nájem, nájem se nedá obejít, dojíždění stojí čas i peníze. Výsledek je vidět v provozu: omezené otevírací doby, zrušené lanovky v pracovních dnech, zavřené bary tam, kde by dřív byly plné. V Alpách se to řeší firemním ubytováním a dovozem pracovní síly, u nás improvizací a rotací lidí mezi provozy. V obou případech se zvyšuje cena služby a klesá její dostupnost.
Je to zvláštní paradox. Střediska mají hosty, ale nemají personál. Ekonomika roste, provoz se ztenčuje. Křivky se míjejí.
Přeplněnost jako nový standard
Zmizela opatření, nezmizely fronty. Ty se jen přestěhovaly do konkrétních hodin. Dopoledne se stojí, odpoledne se odjíždí. Rozvrh dne se přizpůsobil práci na dálku a dopravě. V českých horách se to projevuje v sobotních špičkách a v tom, že část návštěvníků během dne mění areál podle front, parkování a stavu svahů. V Alpách v ranních nárazech na hlavní osy a v tichu vedlejších svahů po obědě.
Návštěvnost tedy není rovnoměrná. To, co se počítá jako plná sezóna, se ve skutečnosti odehrává v úzkých časových oknech. Provozovatelé investují do kapacity, která je využita jen krátce. Krajina nese zátěž po celý den.
Klima jako tichý protihráč
Pandemie byla společenský šok. Klima je fyzický limit. Poslední zimy ukázaly, že problémem není jen množství sněhu, ale jeho načasování. Krátké studené epizody střídají dlouhá teplá období. Technické zasněžování se stalo základní podmínkou, nikoli pojistkou. To platí v Alpách i u nás. Investice do vody, energie a techniky rostou rychleji než počet lyžařů.
V této perspektivě se covidová pandemie jeví jako urychlovač procesů, které by přišly tak jako tak. Změnila rytmus práce, zrychlila pohyb kapitálu, posílila turismus v přírodě. Klima mění samotnou možnost provozu. Jedno přeskupilo společnost, druhé přepisuje kalendář.
Co se potvrdilo a co se ukázalo jinak
Potvrdilo se, že růst lyžování je z velké části účetní. Počítáme jízdy, nikoli lidi. Potvrdilo se, že ceny bydlení a služeb mají setrvačnost, kterou krátké krize nenaruší. Potvrdilo se i to, že menší areály mohou nabídnout únik, nikoli řešení.
Ukázalo se však také, že návrat k „normálu“ proběhl jen technicky. Létá se, cestuje se, rezervuje se bez omezení. Sociálně se nic nevrátilo. Struktura horských měst zůstala posunutá, pracovní trh ztenčený, provoz křehčí. Změna se nevrátila zpět, jen přestala být vidět.
Kde jsme dnes
Po pěti letech se lyžování tváří jako zdravý obor. Tržby drží, návštěvnost také. Pod povrchem se však setkávají tři proudy: předplacený způsob ježdění, nedostatek lidí a proměnlivé počasí. Každý z nich sám by byl zvládnutelný. Dohromady vytvářejí prostředí, v němž se i drobný výkyv promění v problém.
Pro české hory to znamená tlak na víkendy a svátky, pro Alpy tlak na údolí a jejich obyvatele. V obou případech se potvrzuje stará zkušenost: hory snesou hodně, ale ne všechno najednou.
Otázka z titulku původního textu nezestárla. Změnilo se lyžování navždy? Směrodatné je, že se proměnilo prostředí, v němž se odehrává. Kdo chce jezdit dál, musí počítat s tím, že sníh už není jedinou podmínkou. Stejně důležité jsou bydlení, dostupná práce a průběh zimy. A to je posun, který se už zpátky nevrátí.