Malému Walterovi bylo čerstvých sedm, když našel to ráno pod stromkem vysněný dárek. Svou první zbraň!
Moc pěkná BB Daisy lever action vzduchovka s poctivou dřevěnou pažbou a blýskavou mosaznou hlavní. Žádná atrapa pro dětičky jeho věku; skutečná, těžká, funkční věc.
Vyběhl to vánoční ráno z domu, pušku v rukou, už nabitou a nataženou. Minul stodolu, stáje, ohradu pro koně. Na vzdáleném rohu pozemku jejich strýce, kde tehdy bydleli, byla skládka odpadu z hospodářských budov. Všechno bylo pod čerstvým sněhem. Tam si zkusil postavit na kámen plechovky a nějaké prázdné láhve. Zamířil.
Potěšilo ho pokaždé, když se plechovky rozlétly, jak do nich brok strefil. Hoch vydržel cvičit snad hodinu, dokud nebyl úplně prokřehlý, se znecitlivělými prsty od mačkání spoušti a taky mrazu.
Pak jako by ho plechovky omrzely. Začal se poohlížet po nějakém jiném terči.
Bloumal po pozemku, nikde nic vhodného. Tu jeho pohled padl na dráty elektrického vedení v dálce, a klouzal po nich směrem k jejich domu. Docela nedaleko, poblíž druhého sloupu, seděl na drátech malý tmavý pták.
Bez rozmyslu, intuitivně namířil. Nepřemýšlel, stiskl.
K jeho překvapení, pták z drátů padl kolmo na zem. Se zlověstně tupým žuchnutím do té čerstvé, sluncem ozářené, určitě posvátné – protože přeci vánoční – peřiny.
Zpočátku se Walter cítil být pyšným na svůj střelecký um. Jak zkušený lovec se sebevědomě vydal probrodit se sněhem nejbližší cestou přímo pod dráty.
Pod nimi našel v křoví zmítajícího se ptáka. Náš zkušený lovec netrefil přesně.
Zvíře na něj rezignovaně hledělo, už v agónii, svýma černýma očima. Hoch jej vyprostil z trní a vzal do dlaní. Ptačí krev mu stékala po rukou. Cítil její teplotu, vnímal jemný tlukot ptačího srdce. Ten znenadání ustal, upřený černý pohled vyhasnul.
Walter dál držel zvíře v dlaních.
Naráz ochutnal zcela nový druh emocí. Silnějších, než těch předtím, silnějších, než kdy dřív. Hoch klesl na kolena do hlubokého sněhu, slzy mu z tváří kapaly na pomalu tuhnoucí tělo nehybného ptáka.
„Přísahám,“ pronesl nahlas a nikomu než sobě, „přísahám, že už nikdy v životě neublížím žádnému živému stvoření. Slibuju na svůj život, že odteď budu dělat, co dokážu, abych chránil všechna zvířata, malá i velká.“
Pak se zhroutil do ještě silnějšího pláče, hlasitého, který toho mrazivého vánočního rána v zadním rohu rozlehlého farmářského pozemku v Missouri nikdo nemohl slyšet.
Na tenhle svůj slib z 25. prosince 1908 hoch nadosmrti nezapomněl.
Toho chlapce většina z nás zná. Jmenoval se Walt Disney.
Nikdy nezapomenu na rozšířené zorničky své tehdy šestileté dcery, když jsme poprvé vjeli loďkou do „Světa, jenž je vlastně tak malý“ – a ona začala rozpoznávat první z námětů, co měl WD tímhle geniálním konceptem na mysli. A při další jízdě (která musela být!) nové a při ještě další zas nové…
(Ačkoli v depu těch loděk, poslouchaje tuhle melodii n-o-n-s-t-o-p, bych pracovat asi dvakrát nechtěl. Ale to ani jako uklízeč zvratků pod horskou dráhou. Nebo nasouvač vnitřních botiček do skeletů v továrně na lyžáky.)