Provozní koncepty Disneylandu a typického moderního horského střediska mají mnohem víc společných znaků, než si někdo může myslet. Napálené denní vstupné, žádné hodinové, sezónní pasy, resortem vlastněné hotely a restaurace. Jednu věc však u myšáka Mickeyho nedostanete.
Jakmile jednou projdete přes turnikety Disney parku, nemůžete si koupit nic, co by neneslo Disneyho značku.
Všechny čepice, trička, mikiny, bundy, pohádkové kostýmy, střevíčky, deštníky, holínky, brýle, hodinky, kabelky, baťůžky, hrníčky, čarovné hůlky a úplně všechno ostatní, co malí i velcí návštěvníci v průběhu dne v parku můžou chtít nebo potřebovat, je obrandováno Disney logem. Žádný Adidas, Nike nebo Reebok; na každé položce pouze výrobní náklady a předražená cenovka ospravedlňující jeden z nejslavnějších brandů světa.
Cokoli si kdo koupí, všechny peníze do posledního nikláku odtečou do kapes mocné společnosti. Disney bublina jak z marketingové bible.
Párkrát už mě v horách napadlo, zda někdy udělá nějaké lyžařské středisko průkopnický pokus vyrazit v Disneyho stopách a namísto Bognerů, Spyderů a Atomiců nabídne svým vlastním logem obrandované zimní oblečení, lyže, hole, brýle – ve snaze zmaximalizovat příjmy ve svých prodejnách a současně dostat svou značku v mnoha podobách k očím tisíců a tisíců lyžařů.
Mám tím pochopitelně na mysli nějaký zakázkový design objednaný u tradičních výrobců výzbroje a výstroje, něco co například Eddie Bauer dělá pro Ford.
Osobně mám za to, že zůstane u starých dobrých „skromných“ triček, mikin a čepic.
Což mě přivádí k myšlence;
Představte si sami sebe zpátky ve zmiňovaném Disneylandu, jak s dětmi stojíte nějakou obvyklou půlhodinovou frontu na lhostejně jakou atrakci. Půl hodiny po decimetrech postupujete okolo těch stejných lidí a díváte se jim na záda, anebo pokud se otočíte – na břicha.
Co tam spatříte?
Spleť reklam nejrůznějších značek na tričkách a mikinách ostatních lidí.
Společnosti vlastnící tyto značky platí obrovské peníze magazínům, televizím a internetovým portálům za možnost u nich inzerovat.
Ale současně kasírují možná dvacet nebo možná šedesát dolarů od spousty z jejich čtenářů a diváků, aby mohli nosit stejnou značku na prsou nebo na zádech svých triček.
Představte si, jak v letním pařáku stojíte půlhodinu ve frontě za chlapíkem na fotce výše a civíte mu na záda.
Co kdyby tam měl nějakou takovouhle grafiku?
Nezatoulaly by se vám myšlenky předpokládaným studeným, bílým směrem? Nedostali by někteří z vás Pavlovův reflex?
Přitom chlápek za své triko zaplatil středisku padesát babek.
Pro skiareál to však není zdaleka ten NEJVĚTŠÍ benefit z právě tohoto kousku hadru.
Pointa, k níž mířím: všichni tihle dobrovolně platící lidi, kteří by rádi a s hrdostí nosili na svých tričkách, mikinách a kšiltovkách logo možná zrovna VAŠEHO střediska, mu můžou dělat po světě chodící reklamu, dlouhé roky.
Pokud jim nějaké dobře vypadající obrandované triko nebo čepici umožníte si koupit, teda. Anebo vyhrát.
Koupí si sezónku? Dejte jim k tomu triko s čepicí. Dokončí ve vaší lyžařské škole sérii lekcí? Dejte nováčkovi to samé.
Možností je bezpočet. Chcete současně utržit za trika, dostat svou značku mezi lidi a ještě stimulovat prodej skipasů? Připravte si vícero designů svých trik (aby každý nenosil to samé, to by spoustu lidí odradilo) a vyhlašte akci, že v určité dny bude na kase za oblečené střediskové triko platit nějaká malá sleva z ceny skipasů – na určitou číselnou sérii nebo jíný nahodilý, předem neznámý údaj. Lidi to možná naučí nosit trika s logem střediska neustále, automaticky.
Nevím o žádném skiareálu, kde by takto aktivně s propagací své značky zkoušeli pracovat.
Většina z nich ani vlastní trika nebo čepice nenabízí. Ke své marketingové škodě, chce se dodat.
Ačkoli, ne úplně vždy, možná.
Co mám na mysli?
Vzpomínám na Bernieho Madoffa. Jednoho z nejmazanějších sígrů planety, jenž dokázal hrát letadlo na Wall Streetu neuvěřitelných 48 let – víc než trval komunismus pěkně prosím – a svým obětem zpronevěřil přes 50 miliard dolarů. Klientům i americkému IRS berňáku dovedl skoro půlstoletí účetně předstírat obchodování, které nikdy neexistovalo. No sekáč.
Když na něj v roce 2008 věci praskly, novináři a fotografové na něj číhali na každém kroku. Když už nebylo vyhnutí a musel na ulici, pan Madoff ve snaze co nejvíc se zamaskovat se zahalil do dlouhého černého kabátu, ohrnul si límec a do čela si vrazil tmavou kšiltovku.
Kšiltovku s logem slavného lyžařského eldoráda Jackson Hole na Divokém západě – k nevím jak velkému polichocení dotčeného střediska.
Jedno jediné logo na vizáži chlápka, jenž vyfasoval nikdy neodseditelných 150 let žaláře, nikdy nesplatitelnou pokutu 117 miliard dolarů a jehož nenávidí multimiliony lidí – muselo být logo nevinného skiareálu z odlehlého Wyomingu, tisíce mil od newyorské Ulice, na níž se Bernieho šméčka děly.
Tak nevím, zda tenhle typ rizika natrefení na nějakého dalšího Madoffa neodrazuje ostatní skiareály od výroby svých reklamních trik, teplákovek a čepic.
Ale myslím, že ne. Představuju si naopak, jak miliony lidí četly druhý den ráno noviny, na jejichž titulce byla velká fotografie schovávajícího se Madoffa v kšiltovce – a jak spousta z nich si pomyslela: „Všivák jeden, ale aspoň má dobrej vkus v lyžování.“
Tom