Vzpomínám, je to už pár roků zpátky, kdy si odběratelé mých TDE „prosadili“ v nočních emailech vlastní studentskou sekci. V ní chtěli zveřejňovat (tak jako já, seanci dopředu) své vlastní praktické obchody.
Věc záhy nabrala pozoruhodnou popularitu a studenti se na svůj „týden slávy“ museli zapisovat na čekací list i měsíce dopředu. Často ale, jakmile nadešla jejich chvíle, lidi se ze své „veřejné povinnosti“ pod pestrou škálou záminek vymlouvali, pokud se vůbec namáhali ozvat se.
V řadě jiných případů svůj dobrovolný závazek splnili, ale třeba s předem avizovanou omluvnou „pojistkou“, že vypsané obchody se až tak úplně neshodují s frekvencí, velikostí pozic, obchodnickým stylem, používaným systémem atd., který oni sami ve svém běžném tradingu údajně používají.
Nechám teď stanou, jak moc byla tato nespolehlivost dobrovolných přispěvatelů pro ostatní čtenáře rušivá a iritující; koneckonců zmíněná sekce na morálku svých vlastních tvůrců do roka dvou pošla. K jejich vlastní škodě, jak jsem jim tehdy napsal. Nikdy mě však nepřestaly zajímat důvody, PROČ lidi, a zejména v TAKOVÉM množství, pod tlakem veřejného dohledu mění své zaběhlé obchodnické zvyky a názory. A v některých extra nešťastných případech, zdá se, i složky své civilní osobnosti.
Je to proto, že se na veřejnosti chtěli obchodnicky ukázat, dosáhnout nějakého mimořádného kousku… a tak odstranili zábrany a šli do obchodů hlava nehlava, hop nebo trop, jakkoli jsou ve svém reálném obchodování spíš zdrženliví a opatrničtí?
Anebo snad měli strach, zda nesklidí veřejný posměch za svůj případný nemotorný traderský styl, a tak se raději rozhodli být veřejně viděni s něčím jiným, ortodoxnějším, co považovali za běžnější, čtenářským publikem akceptovatelnější?
Pokud je něco z předešlého pravda, jasně z toho vyplývá, že mentální/ psychologické aspekty zgruntu ovlivňují obchodníkovo chování.
Kdekdo nyní jistě ironicky poznamená, že jsem objevil Ameriku. Potíž je v tom, že masivní většina obchodnických začátečníků tuto kritickou problematiku totálně přehlíží – jejich pozornost plně zaměstnávají pokusy najít ten kýžený, jediný nejlepší systém, jenž budou po zbytek své kariéry používat, jakmile jej rozpoznají.
Co je ještě závažnější – skutečnou sílu těchto aspektů si nepřipustila ani většina zmíněných TDE dobrovolníků (mnohdy prý několikaletých papírových a/nebo praktických traderů) až do okamžiku, než s nimi měli být naživo veřejně konfrontováni.
Ve skutečnosti totiž neexistuje jediný racionální důvod, proč by měl obchodník chtít jakkoli veřejně zmiňovat své pozice, dokud nejsou uzavřené. (Já osobně nevidím žádný dobrý důvod dělat to ani poté, co jsou zavřené, ale to bych musel tematicky odbočit někam hodně jinam.)
Čimž si neodpustím neotřít se o všechna ta zbytečná a vpravdě kontraproduktivní diskuzní vlákna, snažící se řešit něčí konkrétní jednotlivé obchody. Současně ale nemůžu nevzpomenout a nezmínit medvědí službu, kterou jsem dlouhou dobu sám sobě poskytoval právě zveřejňováním svých pozic v TDE. než jsem se naučil tento fenomén rutinně zvládat.
Není to tak těžké vžít se do mé tehdejší kůže. Pokaždé, kdy dopředu zveřejním tendenci vstoupit do nějakého obchodu… nezávisle na základě jakých důvodů a jak silných signálů… a onen obchod je mi následujícího dne skutečně otevřen… často se stává, že trh pak jednoduše neudělá to, co jsem předpokládal. Za normálních okolností bych okamžitě pozice opustil, nadechl se a hleděl vstříc novým zítřejším příležitostem.
Čemu jsem ale čelil já? Každý můj zveřejněný názor mě začal krutě pronásledovat. Čím líp jsem jej lidem zdůvodnil a čím silněji jsem si za ním stál, tím větší stín mě honil. Namísto, abych chladnokrevně opustil pozici při prvním náznaku, že něco není tak, jak jsem plánoval… jsem držel dál. Jednoduše jsem nechtěl vypadat jako pitomec, co umí shromáždit hromadu důvodů pro obchod, který záhy opustí. A tak namísto abych jej skutečně opustil na nule či miniztrátě, zatnul jsem zuby a držel dál.
A mnohem častěji než ne, poztrácel při takové ego-drezůře dost peněz.
Dnes se mnou věci už málokdy hnou. A pokud hrozí, že by mohly, používám tam, kde to jde, požehnání zvané opce. Požehnání proto, že ulehčují právě emocím nemocím.
Zkraje tohoto týdne jsem třeba vybidoval své první březnové Dow C-17500 long cally a vím, že v průběhu následujího měsíce mě může a bude s tímto v TDE dopředu anoncovaným obchodem a případně hloub klesající cenou kopec lidí nahlas konfrontovat, tak jako obvykle. (Mám ambici opce zkešovat ATM/OTM o dost dřív, než se bude slavit Presidents Day; v případě klesání podkladového Dow futures pod 16,000 lajnu mám připraveny další odvážnější long call bidy na stejnou strike.)
Víte, chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že na tomhle veřejném poli nemůžu nikdy vyhrát. Dokonce, i když všechno půjde jak má, cinkne mi kasa a já vystoupím na svém naplánovaném PT, vždycky mě následující ráno budou v emailu čekat chytrácké komentáře, že jsem vystoupil příliš brzo a proč jsem nedržel ziskovou pozici dál. Oni držet zůstali a vydělávají víc, a ze mě je jednoduše ten, kdo nechává zbytečně ležet peníze na stole. (Dlužno dodat, že pokud se trh náhle obrátí a krutě reversuje zpět, už od těch samých lidí žádný další email nepřijde.)
A naopak – pokud kdy v dobré víře ponechám své pozici velkorysejší dolarový dýchací prostor a trh se obrátí a vezme si zpátky všechno vydělané… dalšího rána mě bude řada pisatelů nechápat, proč jsem ten, kdo dovolí ziskovou poziti překlopit do ztrátové. Jindy zase lidi nerozumí, proč si nechávám (na jejich vkus) v trhu příliš těsné stopy. Atakdál, pořád dokola.
Abych příběh zkrátil, jednoduše jsem se musel naučit onu zastrašující představu sledující veřejnosti a jejich zítřeších (z pozic generálů po bitvě psaných) komentářů vytěsnit z hlavy. Zahodit, ignorovat.
Obchodování je o hlavě, ne o systému.
Systém samotný je pouhým zlomkem munice, kterou do této bitvy trader potřebuje.
Obchodování pod finančním tlakem je dalším zabijákem – a zmiňuju jej tady proto, že se tak pokouší obchodovat strašidelně vysoký počet lidí. Obvykle se svou situaci pokouší co nejdéle utajit před brokerem a – teď tu nezkouším vtipkovat – často zřejmě i sami před sebou či svými nejbližšími. Přiznávají se mi zpětně, až když je po všem. Komentují to jako svou fatální chybu, které si byli vědomi, kterou však přesto museli absolvovat a prožít si na vlastní kůži.
A to i přesto, že ikskrát četli stejnou větu, kterou čtete teď vy: Pokud si nemůžete dovolit o ty peníze přijít, NEMĚLI byste obchodovat. Tečka.
Trader potřebuje jasnou hlavu a vnitřní klid přijmout kdykoli ztrátu či sérii ztrát bez toho, aby ovlivňovaly jeho vyrovnanost, soustředění se na věc, jeho zdravé sebevědomí. Pustí-li se do obchodování s minimem peněz (spousta brokerů jim takovou věc lhostejně dovolí), sebemenší nepříznivý pohyb trhu spustí v jeho mysli paniku a strach. Jak asi dopadne takový trading?
Přesto, spousta hlav, jež nyní souhlasně kývají, bude za nějaký čas zpytovat svědomí a vinit se z totožného přestupku. Už začínající tradery dobře znám. Bylo to stejné před dvaceti lety, před rokem a bude to tak i za rok. Jsme pořád stejní.
Rozbujařelá ambice po nějaké famózní strefě je dalším potenciálním zrádcem, který nás dřív či později dostane. Vždyť kolik z nás se obchodnicky exkluzivně „udělalo“ na nějaké „cenové ráně“, na nějakém tržním pohybu desetiletí? Kolik z nás to dokázalo? Většina traderů ve svých kariérách takové obchody zažije – málokdo z nich však dokáže vytěžit jen to pozitivní a nechat si výdělek doma. Obvykle nám tyto události způsobí pravý opak – sebedůvěra, optimismus a odvaha narostou, opatrnost (a zdravý rozum) jsou zahnány do kouta a během dvou tří následujících ztrátových obchodů můžeme být tam, kde jsme byli před velkou trefou.
Tedy v tom lepším případě.
Ono obchodování je totiž o hlavě, ne o systému.
A to tu jsou ještě naši soupeři v bitvě. Chlapíci, co berou opačnou stranu našeho obchodu. Nemělo by nás sakra zajímat, proč to chtějí dělat?
Zatímco velké pohyby cen komoditních trhů mají obvykle (avšak rozpoznatelný až zpětně!) fundamentální základ, krátkodobá fluktuace ceny nemá naopak s těmito skutečnostmi moc společného. Obchodník by měl mít snahu učit se všímat si mentality davu, když trhy začínají divočit. Snahu získávat porozumění, či líp vyjádřeno „cit“ pro chování a reakce davů. Vycítit, kdy lidi přečtou určitou formaci a ve velkém nastoupí na palubu – tehdy může být dobrý čas chtít se s nimi svézt.
Ale nikdy u toho neusnout a vystoupit raději dřív, než mezi posledními v tlačenici, kde se schytává skluz, vrací se profity a pláčou slzy marné lítosti.
Takové zkušenosti se sbírají každodenní účastí v trzích. Nic, co by se dalo koupit, naučit se za den na semináři, nebo ignorovat a snažit se obejít. Naštěstí.
Tom