Strach z pádu
Je zřejmé, že lidské tělo, pohybuje-li se příliš rychle za hranicí vlastní kontroly nad svou koordinací, bude náchylné k poranění. V předešlém díle jsem už psal o žádoucím povědomí vlastního nebezpečí pocházejícího z terénu svahu a ostatních lyžařů na něm; nyní se zaměřme na stejnou schopnost reálně vnímat nebezpečí své fyzické újmy.
Určití lidé bývají více náchylní k újmě než jiní a logicky mohou zažívat silnější strach. Například desetileté dívce v perfektním zdraví a dobré kondici bude hrozit poranění významně míň než postarší ženě, jež si vloni přetrhla kolenní vazy a vrací se na sjezdovky. Jestli je z nějakého důvodu lyžařovo tělo zvlášť náchylné kvůli předešlému zranění nebo jinému strukturálnímu oslabení, nedává dobrý smysl pouštět se mimo jeho bezpečnou zónu.
Domnívat se, že se lyžař nemůže zranit, je podobně hloupé, jako je iracionální – byť poměrně časté – zveličovat si ve vědomé mysli možnosti zranění, pokud k pádu dojde. Zdravého realismu se docílí tím, že se lyžař spolehne na zkušenosti – své i druhých, jimž důvěřuje.
Když na lyžích spadneme, všímejme si, co se děje. Netřeba chtít padat naschvál, ale pokud přirozeně spadneme, můžeme se z takové zkušenosti lecčemu naučit. Pokud spadneme výsledkem toho, že jsme jeli nadmíru rychle, a umožníme si zakusit bolest, pravděpodobně už kdykoli příště budeme intuitivně opatrnější, abychom nedostali rychlost opět mimo svou kontrolu. Pokud zjistíme, že pád nás nebolel tolik, kolik jsme se obávali, naučí nás to, že ne všechny pády bývají bolestivé, což náš strach může snížit. Toto se často děje zejména některým začátečnicím, které se děsí pádu, a tak jedou celé ztuhlé a v záklonu. Když však spadnou, obvykle zjistí, že se nic hrozného nestalo – a postupně se uvolní a mohou se začít efektivně učit sjíždět.
Nakolik to zní jako absurdita, v principu stejný příklad jsem viděl ve starším televizním záznamu na zcela opačném dovednostním spektru – u expertů, lyžařských profesionálů. V závodě rychlostních lyžařů, dosahujících rychlostí přes 200 km/h, jeden ze závodníků v průběhu sjezdu ztratil rovnováhu a poměrně dramaticky spadl – avšak nic se mu nestalo, jen ve speciální hladké kombinéze doklouzal do rovinatého dojezdu, nezraněn. V pozdějším rozhovoru po soutěži uvedl, že pád jej paradoxně učinil klidnějším – před jízdou měl obavy, co by se mu v rozměklé trati mohlo stát, a proto jel ztuhlý a prakticky si pád sám přivodil. Poté, co pád absolvoval, si svými slovy uvědomil, že to nejhorší zas tak hrozné nebylo, a u druhého sjezdu nervozitu ztratil a vedl si v něm dobře.
Jinými slovy, ať už u začátečníka či zkušeného, je důležité poučit se z praktických příkladů; jinak zkušenost má zvyk opakovat se stále dokola, dokud nedojde k události, která vlastní lekci doručí.
Mnoho rekreačních lyžařů má větší strach z bolesti než ze zranění. Bolest z pádu je skutečná, ale karambol lyžařův strach nejednou pocitově zhorší, čímž z celé zkušenosti učiní intenzivnější, dramatičtější zážitek, než ve skutečnosti je. Bolest je třeba zakusit v její reálné podobě, aby se předešlo jejímu zkreslení. Jde o způsob, jakým nám tělo dává nějaký signál; my jej potřebujeme citlivě vnímat, spíš než ignorovat nebo zveličovat. Jde o stále stejný princip: zakusit reálný stav, být si jej vědomi a učit se z něj.
Vzpomínky na stará zranění posilují moc vědomého strachu; naznačují nám, že to nejhorší, co se v minulosti přihodilo, se stane zas. Strach se nabaluje: pokud spadneme v určité specifické situaci, až se v podobných terénních či sněhových okolnostech ocitneme příště, budeme potenciálně vystaveni novému vědomému strachu. Žádná nehoda se nám ani nemusí přihodit, strach tam ale bude.
Vzpomínky jsou pouhými vzpomínkami. Pokud se nám podaří udržet pozornost v přítomném okamžiku, budeme vnímat situaci, jaká reálně je, a budeme intuitivně vědět, jak na ni reagovat. Pokud však dovolíme mysli, aby si promítala minulé zkušenosti do svých představ o budoucnosti, začneme vidět pomyslné strašáky a ztuhneme v reakci na iluzi namísto bdělosti na reálný stav. Čímž jen zvýšíme pravděpodobnost dalšího zranění.
Strach ze selhání
Nemálo lidí, zejména v naší západní kultuře, bývá dominantně zaměřeno na výkon – aby dosáhli očekávání svých a ostatních. Nejde ani tak o strach z nedosažení naplánované mety nebo nastaveného standardu, jako o stigma selhání přilíplé k vnímání vlastního obrázku. Vědomý strach hlavy podívat se neúspěchu do očí.
Řada lidí dobrovolně měří svou vlastní hodnotu podle svého výkonu v různých oblastech života – nejinak ve sportu. Věří, že jsou tím, jak lyžují: pokud lyžují dobře, cítí se dobře a vnímají, že si zaslouží uznání, lásku a respekt. Pokud se jim na svahu nedaří, obklíčí je obavy, že přijdou o lásku a respekt, které potřebují.
Lichá víra, že vlastní hodnota člověka je definována dosaženým úspěchem v dané oblasti, je tak zaryta v myslích mnoha lidí; a já neznám jiný způsob, jak ji nadobro odstranit, než začít postupně prohlížet mýtus, na němž se zakládá. Lidská hodnota není úměrná dosaženému úspěchu. Nemůže být měřena talentem, pozicí, věkem, bohatstvím, rolí, majetkem nebo trofejemi. Hodnotu lidské bytosti nelze měřit; ve svém jádru je každý člověk neocenitelný a zaslouží si veškerý možný respekt a lásku.
Prakticky v každé situaci bývá klíčem k překonání strachu ze selhání proces přerušení mentálního připoutání osoby na výsledky její činnosti. Kdykoli jsme přesvědčeni, že záleží (pouze či primárně) na výsledku, uvězníme se do typu stresu paradoxně limitujícího naši schopnost stanoveného výsledku dosáhnout. Všichni, kteří rádi sledujeme biatlon, vídáme, jaká psychologická dramata a zvraty se odehrávají na střelnici; najmě v těch případech, kdy závodníkovi jeho mysl velí, že v dané situaci „musí“ zastřílet čistě. Podobný princip funguje i v rekreačním lyžování – pokud je lyžař přesvědčen, že „musí“ (utáhnout oblouk, zvládnout sjet svah, cokoli dalšího). Tak jako v každé na výsledek orientované činnosti je přitom mnohem důležitější udržet své vědomí plně v přítomném momentu než se snažit docilovat nastavené mety. Maximální potenciál v činnosti bývá vedlejším produktem přítomné pozornosti a dovolení podvědomému já, aby se projevilo. Nadměrná starost ohledně docílení výsledku produkuje stres a tělesná omezení. Ano, mistři každého oboru chtějí zvítězit a neradi prohrávají, ale zejména – nebojí se prohrát.
Pouze vědomé já bývá háklivé na nedostatky v docilování výsledků; hlubokému podvědomí je lhostejné selhání i úspěch – ani jedno jej nijak neovlivňuje. Čím víc dovedeme rozeznávat, že selhání je pouhý myšlenkový koncept v naší hlavě a že my nejsme hlava, tím odolnější budeme proti jakémukoli strachu ze selhání. Jediné opravdové selhání je nedokázat rozeznat, že jsme něco víc než naše hlava.
Strach z létání
Další hlavní zranitelností vědomého já je strach z dosažení stavu za hranicí vědomé kontroly tím, že lyžař se mentálně octne zcela v pozornosti přítomného okamžiku. Během takových průlomových zážitků bývá lyžařovo vědomé já natolik pohlceno probíhajícím dějem, že přestává myslet, strachovat se, pochybovat, instruovat, chválit či analyzovat. Jakkoli takovéto ztišení mysli pomáhá obří měrou našemu výkonu, jelikož ústí ve zvýšené povědomí o realitě, svým způsobem shazuje roli vědomého já. Poté, co zkušenost skončí, hlava bývá často překvapena, jak se vše mohlo stát – za odpověď si obvykle dosadí náhodu. Vždyť co kdyby si lyžař uvědomil, že ke svému dokonalému lyžování nepotřebuje hlavu – a vpravdě i k máločemu ostatnímu?
Vědomé já v mysli zažívá dilema pokaždé, když lyžař začne excelovat poblíž úrovně svých nejvyšších očekávání. Hlava si přeje takový výkon, ale ne na úkor ztráty svého vlivu. Bývá to pro ego nesnadná volba; obvykle si zvolí vlastní existenci a obětuje výkon.
Když se rekreačnímu lyžaři povede dostat se z plata stagnace nad svou očekávanou dovednostní úroveň, nejednou se v jeho hlavě objeví obava, již tu nazývám strach z létání. Hlava, jež dočasně a nechtěně přepustila kormidlo lyžařovy výkonnosti podvědomému já, se snaží vmísit na scénu stůj co stůj a sabotuje lyžařův oslnivý výkon. Málokdo z nás kdy zažíval průlomovou výkonnost nad naše dosavadní standardy dlouhodobě a konzistentně bez pokusů hlavy se vetřít se svým obdivem, pochvalou, ujmutím si kreditu za pokrok či něčím dalším v pokusu oddělit nás od naší nové, zářivé zkušenosti.
Po počátečním obdivu a gratulacích začne vědomé já zkoušet duplikovat průlomovou jízdu, tentokrát už pod svou taktovkou. Hlava začne vymýšlet, jak celý proces vznikl, a zkouší produkovat metodiku k zopakování téhož. Jenže se vší tou instruktáží a souvisejícím napětím už to není – nemůže být – zdaleka ta samá zkušenost, ale hlava se alespoň cítí komfortně, ve své staronové vůdčí roli. Je naprogramována obětovat krásu a dokonalost pro známý pocit otěží v rukou.
Máloco je tak náročné jako předání těchto pomyslných otěží od vědomého já tomu podvědomému. Máloco je současně tak povznášející jako podvědomí v akci a naše dilema spočívá v tom, že hlava to ví. Známe to skrz průlomové momenty, kdy se nám „nějak přihodilo“ opustit instruktáž hlavy a poddat se podvědomé kontrole – stejné síle, která vedla všechny naše zážitky a učící pokroky v raném dětství. V dospělosti naráz opustit vedení hlavy vyžaduje víc kuráže, než většina lidí má. Lze toho docílit postupnými kroky, a čím víc budeme důvěřovat podvědomému já, tím míň nás bude obtěžovat strach z létání.
Strach ze strachu
Často, když se lyžař octne pod vládou vědomého strachu, je natolik akutně svázán obavami, že je pro něj obtížné zaměřit svou pozornost na praktické důležitosti, například aktuální situaci na svahu. Když fyziologické symptomy strachu začnou být paralyzující, lyžař se pak může začít obávat strachu samotného: „Když jsem takto zkamenělý, vím, že na lyžích nic kloudného nesjedu.“ V takových situacích lze efekt této falešné iluze oslabit zaměřením se na příznaky strachu.
Strach, podobně jako bolest, není nic špatného sám o sobě, nýbrž je indicií těla, že se něco děje. Podvědomý strach signalizuje, že hrozí reálné nebezpečí a je zapotřebí zvýšená obezřetnost; přičemž vědomý strach znamená přítomnost iluze o nějakém neskutečném, smyšleném nebezpečí. Nicméně i tento typ strachu si říká o zvýšenou pozornost – indikaci vymanit se z myšlenkového konceptu a vrátit se do reálného tady a teď. Oba typy strachů, pokud jsou rozpoznány, mohou být užitečnými barometry.
Povědomí lze zaměřit na strach bez strachu samotného. Když se se strachem identifikujeme, máme strach; když se ztotožníme s povědomím, bude tím, co strach pozoruje. Toto pozorné povědomí je ta část nás, jež je neustále tichá a může být vítaným útočištěm, když nás začne okupovat nevyzpytatelný vědomý strach.