Před časem jsem ve skiareálu potkal svou známou, jež se po letech opět postavila na lyže, aby naučila sjíždět svého šestiletého syna Jakuba. Sama profesí učitelka, zeptala se mě: „Jak bys takhle malé dítě učil?“
„Nezkoušej ho instruovat nadměrně,“ řekl jsem jí. „Pořád nejdůležitější je, aby mu nebyla zima, nic ho netlačilo, aby byl v pohodě. A aby ho bavilo, cokoli bude dělat. Zbytek se stane sám. Nedávej mu moc pokynů – čím míň, tím líp.“
Později v sezóně jsem známou potkal u lanovky zas; svezli jsme se spolu a mě zajímalo, jak to synkovi jde. „Měl bys Kubu vidět,“ nadšeně vyprávěla. „Jde mu to samo! Výukovou modrou bravurně sjížděl hned první den, jako by jezdil už roky. Zatáčet začal sám, aniž by ode mě chtěl něco ukazovat. Někdy upadl, ale to mu nevadilo – jen se zvedl a jezdil dál, jakoby nic.“
„Zato já se cítím slabá,“ pokračovala, „tak jsem si minule objednala lekci pro sebe. Instruktorka uměla skvěle lyžovat a určitě i učit, ale já jsem nedokázala udělat skoro nic z toho, co po mně chtěla. Šlo mi to hrozně. Snažila jsem se pochopit a pamatovat si její pokyny, ale nedokázala jsem přinutit tělo, aby pohyby dělalo správně. Otravovalo mě to. Hned jsem si vybavila Kubu, s jakou lehkostí lyžoval už první den. Záviděla jsem mu i to, že ho to evidentně bavilo, na rozdíl ode mě.“
Hlavní rozdíl mezi popisovanou zkušeností Kuby a jeho mámy mohl být ve stavu jejich myslí. Matka stále přemýšlela, jak má lyžovat, přičemž Kuba to zkrátka dělal. Mámina hlava byla soustředěná na to, aby pochopila instrukce, potom je správně provedla a nakonec analyzovala výsledky. Po každé „chybě“ se nejspíš nezapomněla zkritizovat, což přispělo k dalšímu napětí. Malý Jakub většinou jen pozoroval ostatní lyžaře a snažil se je napodobit. Neanalyzoval své jízdy, nedělal si starosti se správnou technikou, bylo mu jedno, jak u toho vypadá. Jen byl venku lyžovat a bavilo ho to; všechno dělal bez stresu. Přičemž jeho máma se urputně snažila, aby provedla všechny úkoly, které svému tělu sama dala, aby jí to šlo, aby ji to bavilo…
Kolikrát každý z nás sledoval bezstarostné malé děti, jak na svých lyžičkách bravurně sjíždějí svah, proplétajíce se mezi klopotnými dospělými začátečníky? Mnohé z nich, jakmile si připnou lyže, vykazují vrozený cit pro sport. Děti se učí přirozeně; psychologie uvádí, že do svých pěti let věku se typicky naučíme víc, než kolik jsme schopni absorbovat po zbytek života. Proč? Vědí děti něco, co dospělí ne? Či coby dospělí zapomínáme, co jsme jednou věděli?
Děti se učí rychleji a přirozeněji, protože si nemyslí, že už něco umí. Jakuba nesvazoval žádný předjímaný koncept, jak lyžovat správně. Pouze na svahu pozoroval ostatní a snažil se napodobit, co u nich viděl; nechat své tělo, aby si našlo, co pro něj funguje nejlíp. Jeho mysl byla čistá a otevřená novému objevování. Mysl jeho matky byla naopak plná předpojatostí dobře-špatně, ano-ne; nebyla dostatečně otevřená přirozenému učení se. Lyžovala více hlavou než svým tělem; její striktní sebeinstruktáž jí neumožňovala svobodně vnímat své lyže a reakce těla.
Většina dospělých začátečníků se snaží učit memorováním série jednotlivých úkonů tvořících celkový pohyb. Jejich přístup k lyžování tak nutně musí být, že dogmaticky poslouchají svou hlavu. Podobně jako děti nejprve sledují nějaký vnější zdroj – třeba výukové video nebo jízdu instruktora; vzápětí si však to, co viděli, přetaví do konceptu, jak „správně“ lyžovat. Dál soustřeďují pozornost na tento koncept a snaží se jej dodržovat, aniž by si uvědomovali, že intelektualizováním procesu dusí svůj cit pro pohyby těla.
Pokud se učíme striktním dodržováním stanovených pravidel, svůj výkon posuzujeme podle toho, jak přesně se nám daří lyžovat „správně“. Konceptualizované zatáčení je považováno za správné, když vyhoví standardům dané agendy, lhostejno nakolik dobře či špatně se při něm jezdec cítí. Pokud dovolíme konceptu, aby byl určujícím pro naši zkušenost, naše lyžování bude svázané rutinou, naše pohyby budou mechanické a nepřirozené. Náš progres bude bržděn, protože nebudeme vedeni vlastní zkušeností, nýbrž myšlenkovým konceptem. Výsledkem toho bude naše podvědomí ochuzeno o schopnost vnímat nezbytné pohybové detaily a tím nám bude znemožněna přirozená tvorba vlastních korektur a vylepšení.
Je mnohem důležitější vnímat, co ve skutečnosti dělá naše tělo (a lyže), než co dělat má. Pokud budeme posedlí koncepty, co „bychom měli“, namísto toho, co reálně „je“, může to vést k frustraci a ztrátě motivace; ani jedno nám nepomůže zlepšit naše lyžování. Koncepty mohou být užitečné k tomu, aby nám ukázaly určitý směr; je však záhodno spoléhat na vlastní vjem, v čem se cítíme dobře a co pro nás funguje. Lidi ve svých životech bývají vedeni řadou dogmat „měl bys“ od rodičů, přátel, společnosti; ať se to týká způsobu dělání věcí, profese, životního stylu, vztahů. Namísto aby své rozhodování nechali na vlastní intuici, vědomí a pocitech, zvykli si přizpůsobovat se. Aniž by nacházeli naplnění.
Rodiče malého Adama ukážou na rozpálená kamna a řeknou: „Vidíš uvnitř oheň? Dávej si pozor, protože tě může popálit. Drž se od něj!“ Zatímco rodiče malého Borise syna ke kamnům přivedou, přidrží mu u nich ruku a řeknou: „Teď si ji sám dej ještě o kousek blíž.“ Boris poslechne, ale přestane v bodě, kdy žár pro něj bude nepříjemným. Nato od rodičů uslyší: „Oheň pálí! Když půjdeš velmi blízko, spálíš se.“ Prvnímu dítěti pouze řekli o nebezpečí ohně; Adam si tak informaci musí uložit do hlavy a připomenout pokaždé, když se objeví v blízkosti ohně. Borisovi dovolili zakusit žár a objevit si jeho nebezpečí po svém; jednou provždy tak ví z vlastní zkušenosti. Adam se pouze naučil, že rodiče nechtějí, aby chodil blízko kamnům; Boris ví, že nebezpečí žáru závisí na tom, jak blízko se k ohni přiblíží. Adam se naučil bát se ohně, Boris dostal šanci oheň respektovat; jeho mysl může zůstat otevřená k objevování jeho využití i obdivování jeho krás.
Muset si něco zapamatovat znamená, že to ve skutečnosti nevíme. A protože hlava malého Adama asi bude plná dalších myšlenek a nápadů, dřív či později si nejspíš na rodičovské varování nevzpomene včas a bude vystaven příslovečné lekci – doslova z první ruky. Když však víme z vlastní zkušenosti, naše lekce pochází z mnohem hlubší úrovně, než kdybychom jen přijali myšlenkový koncept. Zkušenost se nám trvale zapisuje na pevný disk našeho podvědomí. Přejatý myšlenkový koncept zůstává v hlavě, běžně jen dočasně. Nadto, prakticky každá věc je daleko komplexnější než její popis; umění lyžovat nedokáže být vylíčeno o nic líp než popsat oheň, že pálí. Lyžování je kombinací mnoha pohybů prováděných ve vzájemné harmonii; hlava neumí vnímat všechny spletitosti dějů související s lyžováním, natož tyto instrukce zavčas posílat do svalových partií svého těla.
Podvědomí se učí objevováním – děláním věcí, spíš než přemýšlením o jejich dělání. Jako pravý průzkumník, podvědomí vnímá okolí jako panenskou oblast; se zvídavostí podobné té dětské, je otevřené a pozorné k čemukoli, na co může narazit. Může mít předběžnou představu, kam se chce dostat a čeho dosáhnout, ale neomezuje se očekáváními, jak toho „musí“ být dosaženo a jakou podobu „má“ mít obdržená lekce.
Podvědomí se nechá vést vlastní zkušeností; obohacuje se přijímáním všeho, co se na cestě přihodí. V procesu objevování zůstává ve střehu přítomného děje a pozoruje, neustále absorbuje informace a přiměřeně reguluje svůj směr a energii podle vlastních průběžných vyhodnocení. Tím je schopno stále líp se vyrovnávat s nečekanými situacemi a bravurněji na ně reagovat. Tak vypadá přirozené učení se: objevování formou vlastní zkušenosti.