Během posledního půlstoletí moderní éry rekreačního lyžování byl proveden bezpočet průzkumů snažících se identifikovat největší vnitřní překážky bránící lidem užívat si lyžování a zlepšovat se v něm. Mezi frekventovanými nesnázemi byly uváděny nízké sebevědomí, negativní myšlení, nedostatečná schopnost koncentrace, přehnaná snaha a přemíra instruktáže. Zdaleka nejčastěji však byl jmenován strach.
Průzkumy obvykle odhalily, že pouze titěrný zlomek respondentů neuvedl strach mezi nejvíc škodlivými aspekty pro jejich lyžování, přičemž významná většina z nich jej považovala za svůj hlavní problém. Část z dotázaných dokonce prohlásila, že strach je po dlouhá léta odrazoval (některé odradil nadobro) od myšlenky lyžování vůbec zkusit a naučit se jej.
Dva druhy strachu
Je ale veškerý strach špatný? Nejsou tu snad polohy strachů, které nám jsou ve skutečnosti k užitku?
Většina z nás se už bezpochyby octla v nějakém opravdovém nebezpečí, kdy, namísto bezhlavé paniky, jsme pocítili dávku mobilizujícího adrenalinu a okamžitě jsme neomylně věděli, co máme dělat – a udělali to. I takové reakci se říká strach, ale spíš než aby nám překážel, pomáhá nám docílit věcí, které bychom za normálních okolností vnímali jako nedosažitelné, za hranicí našich běžně dostupných možností.
Představme si nějakou osobu, kterou bude honit třeba živý býk (či jakékoli jiné zvíře nahánějící jí hrůzu). Někdo, kdo možná dlouhá léta neudělal nic sportovního od dob, kdy mu ve škole skončily hodiny tělocviku, naráz uběhne stovku za patnáct vteřin a přeskočí půldruhého metru vysoký plot bez známky jakékoli pochybnosti, zda to svede. Přičemž do onoho okamžiku by stejný člověk přísahal, že běhá jak šnek a plot by nikdy nezvládl přeskočit.
Ačkoli této reakci říkáme strach, je výrazně odlišná od toho, co se některým z nás děje, když v lyžařských botách stojíme na vrcholku kopce a shlížíme dolů prudkým ledovatým svahem – a vybavujeme si nejspíš všechny způsoby, jakými můžeme spadnout. Mám za absurdní, že oba typy reakcí jazyk nazývá společným výrazem. Jeden zintenzivňuje naše vnímání a dodává nám extra energii, abychom se vydali za hranice našich běžných schopností, zatímco ten druhý naše vnímání zkresluje a má tendenci nás paralyzovat a mrzačit nám výkon.
Potřebujeme jen pracovat na eliminaci druhého strachu, první zmíněný je v pořádku a je vítaný.
Protože tyto dva typy strachu mají tak rozdílný efekt na lyžařovo vnímání a výkon, pro účely tohoto seriálu dává smysl nazývat je odlišnými jmény a naučit se je jednoznačně od sebe rozlišovat. Nejdřív se budu věnovat druhému popisovanému strachu, protože ten se vynoří pouze za vzácných, abnormálních situací; současně slouží jako užitečný kontrast k prvně zmíněnému strachu, primární překážce v rozvoji většiny rekreačních lyžařů.
Podvědomý strach
Když je lidské tělo (typicky nárazově) konfrontováno s nebezpečnou situací, automaticky se v něm spustí série fyziologických procesů, které se ho budou snažit připravit na nadcházející intenzivní akci. Do krevního oběhu se dostane adrenalin, je stimulován dýchací systém; hruď se roztáhne a hrdlo se uvolní, aby plíce mohly přijímat zvýšené dávky nadechovaného vzduchu. Srdeční tep a krevní tlak se zvýší, stejně tak objem krve pumpované do svalů končetin. Játra začnou produkovat zvýšené množství glukózy, aby svalová vlákna měla dost paliva; oční panenky se rozšíří a vyostří se nám schopnost vizuálních vjemů. Všemi těmito stimuly se tělo připravuje na podání vrcholného výkonu.
Toto je užitečný typ strachu, a protože je zcela produktem našeho podvědomí, dává smysl nazývat jej stejně – podvědomým strachem.
Podvědomý strach je přirozenou reakcí lidského těla na (typicky nahodile vynořenou) překážku a výzvu ji překonat. Dokáže koexistovat souběžně s odvahou a nezřídka předchází vynikajícím výkonům sportovců, herců, automobilových závodníků, vojáků nebo kohokoliv dalšího, čelícího vysoce rizikové situaci. Slyšel jsem o drobnějším muži, jenž přiběhl ke svému naříkajícímu synkovi, který na kole vjel pod projíždějící auto a zůstal ležet pod ním s nohou přimáčknutou kolem auta. Otec bez sebemenšího zaváhání přiskočil ke kapotě auta, s pomocí obrovského návalu netušené energie nazdvihl část přední nápravy a synkovu nohu osvobodil.
Podvědomý strach veškerou svou pozornost zaměřuje na přítomný děj a propůjčuje nám schopnosti zcela za našimi normálními limity. Jelikož jde o užitečný typ strachu, je vhodné naučit se mu nebránit, abychom nemarnili energii, kterou produkuje. Na rozdíl od nežádoucího vědomého strachu a úzkosti, které se v hlavě drží neustále a s postupem času spíš narůstají, užitečný podvědomý strach se objeví s výskytem výzvy k překonání a zmizí, jakmile takové nebezpečí pomine.
Než se v textu zaměřím na to, jak snížit oslabující aspekty škodlivého strachu, je důležité vzít na vědomí platnost strachu podvědomého – zvlášť ve sportu jako lyžování, který zahrnuje opravdové fyzické nebezpečí. Cítit nějaký stupeň strachu na vrcholku kopce před začátkem sjezdu je přirozené a užitečné; rozhodně to není něco, co bychom měli chtít zavrhovat nebo jen minimalizovat bez náležitého posouzení. Protože pokud nás takovýto strach odradí od zbytného hazardování se životem či zdravím, dělá nám bohulibou službu a měli bychom jej řádně a včas brát v potaz. Akceptovat takovýto strach není projevem slabosti či zbabělosti; jde o moudrý krok. Nezdravé strachy jsou ty, jež jsou založené na iluzi; takové je třeba prohlédnout a tím rozptýlit.
Vědomý strach
Druh strachu, jenž je škodlivý, protože překáží naší schopnosti podat co nejlepší možný výkon adekvátní našemu potenciálu, vychází z představivosti vědomé mysli, tedy ega v naší hlavě; proto jej pro naše účely logicky nazvěme strachem vědomým.
Vědomý strach má zkreslující efekt na naše vnímání. Když budeme čelit nějakému konkrétnímu nebezpečí, jak obří lupa bude v našem vnímání zvětšovat hrozby, jimž jsme ve skutečnosti vystaveni. Běžné muldy budeme vidět jako obrovské, normální sklon svahu jako mnohem strmější a nebezpečnější, vždy přítomné nebezpečí pádu můžeme rovnou vidět v jeho zlých následcích – třeba jako zlomenou nohu, poraněné koleno a tak dál.
Zatímco naše vnímání potenciálního nebezpečí vědomý strach zveličuje, naše vlastní reálné schopnosti čelit těmto výzvám se v optice stejného vnímání scvrkávají, jako bychom se dívali opačným koncem dalekohledu. Můžeme mít pocit, že naše dovednosti jsou rázem tak nicotné, že nebudeme schopni daný úkol provést; že svah důstojně nesjedeme.
Kombinovaný efekt těchto zkreslených vjemů může slušně pokročilého lyžaře na červené sjezdovce proměnit v začátečníka na expertním svahu. Lyžař, zmatený těmito iluzemi, se začne namísto adekvátních reakcí s pomocí vyburcovaných kapacit, jak by tomu bylo pod vlivem užitečného podvědomého strachu, naopak projevovat pasivně, váhavě, opatrnicky, což nakonec vyústí do paralyzovaného výkonu.
Lyžař na vrcholku kopce v zajetí vědomého strachu se dívá svahem dolů a začne si vybavovat situace, kdy v podobném terénu či podmínkách jízdu nezvládl, spadl a třeba se i zranil. Bude si vizualizovat situaci, že se to stane znovu. Namísto zdravě aktivního postoje a smělého náklonu vpřed celý ztuhne, zůstane pasivně vzadu, jeho pohyby zkřečovatí, odvaha se vytratí, vidění rozostří.
Jak lyžařova úzkost poroste, tím víc bude jeho vědomý strach nafukovat vnímání rizika a srážet víru v jeho skutečné schopnosti. Pokud uvěří, že mu hrozí nebezpečí pádu, dost pravděpodobně nakonec spadne – obvykle ještě předtím, než nabere jakoukoli zásadnější rychlost. Když se z pádu začne sbírat, bude se cítit zahanbeně a až na takovémto místě a v této situaci si uvědomí, že svah zde vůbec nebyl těžký a nad jeho schopnosti a že k pádu nebyl žádný důvod. To jen jeho vědomý strach přehnal vnímání rizika nebezpečí a současně paralyzoval vlastní lyžařovy schopnosti a um, jež se nikam nevytratily; dál v lyžařovi dlely.
Přesto takováto jízda pod diktátem vědomého strachu vyústila v silně negativní zkušenost, která si v jeho mysli může nést svou stopu a související negativní následky na dlouhý čas dopředu.
Naštěstí tomu tak být nemusí.