Lyžařské veřejnosti málo známé dramatické zákulisí neméně dramatických osobnostních problémů v americkém týmu sedmdesátých let.
Během sezóny lyžařského Světového poháru 1970–71 se prakticky celá americká mužská reprezentace dostala do konfliktu s národním šéftrenérem Willym Schaefflerem. Po odchodu Billyho Kidda v únoru 1970 byl nejúspěšnějším lyžařem týmu Spider Sabich; když v lednu 1971 i on odešel za Kiddem k profesionálům, bezprostřední příčinou byly peníze – závodníci národního týmu nevydělávali žádné. Nicméně jádrem toxické atmosféry uvnitř amerického družstva se zdál být hluboký generační konflikt.
Jejich trenér Willy Schaeffler byl ve svých čtyřiapadesáti letech o dobré pokolení starší. Hned při svém nástupu do funkce, v níž narychlo vystřídal benevolentního Boba Beattieho, který odešel založit profesionální ligu, Willy prohlásil, že bude nekompromisním týmovým katem, a bude-li potřeba někoho z rebelů z mančaftu vyhodit, bez okolků to udělá. Rovněž všem zdůraznil, že bude tužit jejich mysl i tělo, a že ačkoli je lyžování individuální sport, všichni musí táhnout za společný provaz. Mínil z nich vychovat hrdiny a vítěze – nejen na svazích.
Willy takovým vítězem byl po celý svůj neuvěřitelně dramatický život. Nikdy se nespokojil s ničím jiným než s ryzí dokonalostí. Během dvaadvaceti let, kdy od roku 1948 působil jako šéftrenér na Denverské univerzitě, jeho školní týmy získaly 13 národních titulů NCAA. Jeho úhlavním soupeřem byl Bob Beattie, který předtím, než se stal jedním z Willyho předchůdců ve funkci trenéra reprezentace, vedl lyžaře na Coloradské univerzitě; Willy byl úspěšnějším koučem. Většina svěřenců však jeho autoritářský přístup k životu i lyžování neoceňovala – na univerzitě, ani posléze v reprezentaci.
Zejména první měsíce z celkem tří let Willyho angažmá u US Ski Teamu, během nichž mladí závodníci fungovali pod novým trenérem, je přesvědčily, o jak autokratického pedanta jde. Za zády o něm mluvili jako o brutálním skopčákovi. Málokdo z nich si však uvědomoval bizarní okolnosti, za nichž Willy do Ameriky přišel; a že i on začínal svůj život jako vášnivý lyžař, který neměl rád autoritu, disciplínu a tvrdý režim.
Willy vyrůstal v Bavorsku nedaleko Garmische, kde se naučil lyžovat a jako dorostenec se stal čtyřnásobným juniorským mistrem Rakouska. Jeho otec byl sociální demokrat, a protože Hitler nebyl v polovině třicátých let nakloněn politickým odpůrcům, celá rodina se dostala na černou listinu. Willy byl v roce 1937 povolán na vojnu a v dopise strýci do Chicaga popsal část svého výcviku. Dopis však byl cenzurován, armáda jej zabavila a obvinila Willyho ze špionáže. Za trest byl poslán na holandské hranice do koncentračního tábora pro mladistvé. Tam rok a půl kopal příkopy od pěti ráno do čtyř odpoledne. Bylo mu jednadvacet let, stejně jako většině rebelujících závodníků, které posléze v Americe trénoval.
V roce 1938 byl z vojny propuštěn a začal prožívat šťastnější civilní období jako testovací jezdec u automobilky Ford. O víkendech a svátcích byl instruktorem lyžování v Garmischi. Když vypukla válka, armáda jej znovu povolala do svých řad jako člena trestního praporu. Prapor byl poslán do Polska, aby stavěl mosty. Když začala nacistická ofenzíva do Ruska, Willyho trestní prapor tam převelili – vojáci obdrželi zbraně a byli využíváni ke zteči ve frontové linii. Willy se nacházel kdesi za Moskvou, což bylo součástí obkličovací strategie, když teplota klesla na –54 stupňů a Rusové začali zmrzlé Němce drtit. Willy se v mrazu přioblékl do uniforem padlých Rusů, záhy byl zajat a postaven před popravčí četu. Jeho život se mu promítl v jediném okamžiku, pak ho ohlušil výstřel. Willy si byl jistý, že je mrtvý; padl k zemi. Vodkou opilí Rusové se začali šíleně smát svému žertu. Willymu se podařilo ze zajetí prchnout a znovu se připojit k Němcům. Život mu na ruské frontě pravděpodobně zachránilo páté zranění, střepina v pravé plíci a horní srdeční komoře. Byl evakuován letadlem, které však Rusové sestřelili. Willy, jeden ze dvou přeživších posádky, se dva dny skrýval v nepřátelské linii, než byl zachráněn. Byl převážen z jedné nemocnice do druhé, až se dostal do Mnichova. Vážil necelých 60 kg. Psal se rok 1944.
Sotva trochu přibral na váze, prohrávající německá armáda ho opět hnala na ruskou frontu. Willy se rozhodl, že se tam za žádnou cenu nevrátí. V tom čase americké bombardéry ostřelovaly Mnichov. Budova nacistického velitelství byla před náletem evakuována, ale Willy s kamarádem se v ní potají zdržel a naplnil batoh kódovými čísly, propustkami, razítky, rekvizičními příkazy. Pět minut poté, co Willy vyraboval kanceláře, na budovu spadla puma. O den později se oba vyhrabali z rozvalin. Willy s odcizenými dokumenty odjel do Rakouska.
S uloupenými doklady mohl jít kamkoli a nafasovat zbraně, munici, potraviny, uniformy. Vstoupil do ilegality a začal škodit německé armádě sabotážemi. Ta největší se mu povedla na sklonku roku 1944, když Hitler nařídil poslední útok u Sv. Antona. Tanky, děla a zásoby byly přiváženy vlakem z Německa Arlberským tunelem a dělostřelci se zakopávali do dolních svahů Sv. Antona – v oblasti dnešních sjezdovek. Willy vyhodil tunel do povětří bednou dynamitu a po zbytek zimy z úkrytu na hoře Valluga sledoval obtíže Němců při pokusech překonat vysoký Arlberský průsmyk.
Po válce Willy odchytil několik předních nacistů, kteří se skrývali v Rakousku, a podařilo se mu získat svou dřívější práci v Garmischi, kde vedl lyžařské kurzy pro americké vojáky. Jedním z jeho žáků byl generál George Patton, legendární osvoboditel Československa. Stali se z nich přátelé a Patton pomohl Willymu, už dva roky žijícímu s falešnou identitou, získat oficiální doklady a důvěru americké armády. Vzápětí poté, co vše Willymu zařídil, se Patton v prosinci 1945 těžce zranil při automobilové nehodě a za několik dní zemřel.
V roce 1948 dostal Willy povolení vycestovat do Ameriky. Hned si našel práci lyžařského instruktora v nově založeném skiareálu Arapahoe Basin v Coloradu a současně začal trénovat lyžařský tým Pionýrů na soukromé Denverské univerzitě, s nimiž získal celkem 13 národních titulů NCAA a 100 individuálních vítězství, což je dodnes nepřekonaným světovým rekordem.
V roce 1957 se stal ředitelem lyžařských závodů pro ZOH 1960 v kalifornském Squaw Valley a byl zodpovědný za stavbu sjezdovek. Zde začalo jeho celoživotní přátelství a spojenectví s Johnem Kennedym i Waltem Disneym. Willyho práce pro ZOH jej učinila velmi žádaným po celém světě jako projektanta lyžařských areálů; během následujících 25 let poskytoval konzultace desítkám lyžařských středisek. Jedním z nich byl původní plán dnešního střediska Whistler Blackcomb, v němž se jely alpské disciplíny ZOH 2010. Jeho návrh sjezdovky byl o několik desetiletí později použit jako hlavní alpská trať těchto her.
Po úspěšně uspořádaných ZOH 1960 začal Willy spolupracovat s Waltem Disneym na projektech jeho vlastních lyžařských středisek. První projekt v kalifornském Mineral King měl hostit více než milion návštěvníků ročně; tamní ekologické hnutí Sierra Club vzneslo námitky a aktivovalo řadu soudních sporů, až se Disneyho společnost po Waltově smrti koncem roku 1966 s odvoláním na náklady a zpoždění celé myšlenky vzdala. Následoval druhý pokus u jezera Independence Lake v severní Kalifornii, doprovázený podobnou sérií soudů o ochranu životního prostředí. I tyto plány byly opuštěny. (Více o Disneyho vlivech v lyžování na Snowbiz.cz, štítek Disney.)
Willy Schaeffler byl krátce po svém odchodu od americké reprezentace v roce 1974 zvolen do Síně slávy amerického lyžování. Po opakovaných srdečních operacích mu v roce 1988 selhalo srdce. Bylo mu 72 let.
Výše zmíněnou krizi v americkém týmu trefně okomentoval novinář Peter Miller pro tehdejší magazín SKI: „Druhá světová válka je historií a emoce z této éry se mladé generaci vytrácejí. Přesto možná právě pozůstatky tohoto těžkého období vytvořily generační propast mezi bezstarostnými mladými závodníky a staršími, v Německu narozenými, adoptovanými Američany. Ve skutečnosti má Willy, Němec, jenž sabotoval válečné úsilí své vlastní země, všechny vlastnosti, o nichž si mladí Američané myslí, že jsou tak cool. Rozdíl je v tom, že Willy byl několikrát málem zabit, protože se držel toho, co považoval za správné. Disciplína, fyzická odolnost a vůle zvítězit nebo přežít – to, co doufá, že vštípí mladým americkým lyžařům – ho udržely naživu. Peníze, prestiž a bezpečí byly luxusem, který v mládí nepoznal.“
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě