Počátek lyžařských padesátek zaznamenal krom řady ostatních prvenství taky jedno těžko kýmkoli tušené: na svět přišel umělý sníh.
V zimní sezóně 1950–51 testoval průkopnické verze sněhových děl skiareál Grossingers v newyorských Catskill Moutains. Aby o dekádu později, zkraje let šedesátých – kdy komunistický masomlýnek stále drtil politické vězně v jáchymovských koncentrácích – mělo technické zasněžování v alespoň části svého areálu už přes 130 amerických středisek.
Většinu horských resortů vybavoval John Mathewson, jakýsi Johny Appleseed alias Jan Jadérko umělého zasněžování. Jeho tehdejšími zákazníky byly dominantně nízko položené skiareály, které se výřečnému Johnymu snadno dařilo přesvědčovat, že bez nádrže, potrubí, čerpadel a kompresorů dlouhodobě nepřežijí. Kam se mu však se svým na strachu založeným marketingem nedařilo pronikat, byla vysoko situovaná horská střediska, jež si byla jista – v těch studených dobách zcela poprávu – hojností svého přírodního sněhu.
Mathewson potřeboval přijít s nějakým novým prodejním argumentem, nejraději pozitivním. Vskutku na jeden takový – na svou dobu doslova revoluční – přišel: začal přesvědčovat velká střediska, že díky zasněžování získají konkurenční výhodu proti všem ostatním tím, že budou schopna spolehlivě zahájit provoz na svůj předem publikovaný otevírací termín a efektivně si tím zvýší počet lyžařských dní. A oba aspekty nechť používají jako nosné prvky svého nového marketingu. Na začátek šedesátých let šlo o něco neslýchaného. Vermontský Stowe začal otevírat namísto v polovině prosince už v polovině listopadu a o čtvrtinu si zvýšil počet provozních dní. Listopadový sváteční víkend Díkůvzdání se tehdy poprvé stal důležitým lyžařským termínem.
← Průkopnická generace technického zasněžování v newyorském Grossingers, 1962 / NSAA
Věci se pozvolna začínaly dít i v úpravě svahů. Ač celá padesátá i šedesátá léta se na stráních areálů obvykle první hodinu provozu hromadně sešlapávalo shora dolů, rodily se první nápady, jak zapojit existující mechanizaci, typicky ve formě za zemědělský traktor řetězem uvázané kovové brány, sestavy řetězů či hutnicího farmářského válce. Anebo i jejich nemotorové alternativy: v roce 1950 se stal manažerem coloradského Winter Parku místní lyžař Steve Bradley, který si lámal hlavu, jak ušetřit peníze a nemuset posílat na svahy čety vlekařů s lopatami, aby trochu rozbili zledovatělé uježděné muldy. Vybral si z personálu dobré lyžaře a zkusil za ně zapřáhnout řetězové ploty, kterými při vlastním lyžování povrch stahovali. Říkali tomu magický koberec.
← Radlice na úpravu tratí Bradley XPG-1, 1951 / NSAA
Rok nato už měl Bradley zlepšovák: zapojil lyžaře před třistakilovou radlici s válcem a rovnací lištou a posílal je v rojnicích s kopce dolů. Za neustále hrozící nebezpečí, že budou při jakémkoli zaškobrtnutí nebo pádu nemilosrdně přerolbováni masou kovu, jim vyplácel bojový příplatek 25 centů za hodinu. Zpět na kopec tahala těžkou radlici kotva vleku. Svůj vynález, nazvaný Bradley XPG-1, si nechal patentovat jako první sněhovou žehličku světa. Byl si však dobře vědom jeho limitů, a tak v následujících letech zaměstnal inženýry a výrobce zemědělské techniky, aby pomohli na svět stroji specificky vyvinutému pro potřeby lyžařského střediska. Výsledkem byly pásové traktory s uzpůsobenou ornou radlicí, která dokázala porušit ledovou krustu, boule a srovnávala rozbitý nepravidelný povrch, jenž sužoval celou generaci lyžařů. Stroj za sebou nechával sníh do té doby nepoznaně příjemný k lyžování, umožňující lidem naučit se základům sportu významně rychleji. Začátečníci už nebyli donekonečna odkázáni na cvičné loučky, dostali možnost sjet si po slušném povrchu celý kopec. Psal se rok 1954 a na scénu vedle předchůdců sněžných roleb nakoukly i první laminátové lyže či strečové šponovky.
← Tradiční úprava tratí na svazích Vailu šedesátých let / Vail Resorts
Problémem se záhy ukázaly být úzké a klikaté poválečné sjezdovky, po jejichž členitém terénu se strojová technika nedokázala efektivně pohybovat. Vhodný čas pro zrození zbrusu nové profese v o překot se vyvíjejícím oboru: pánové Sel Hannah a Jim Branch si v New Hampshire založili konzultační firmu Sno-Engineering specializovanou na design lyžařských středisek. Přesvědčovali vlastníky areálů, aby terén svých stávajících tratí nechali přeplanýrovat v široké a přímé, spádnici sledující sjezdovky mírnějšího sklonu, které bude o mnoho snazší, rychlejší a levnější strojově upravovat a jež současně budou vlídnější pro neexpertní lyžaře. Jejich byznys zažíval okamžitý úspěch.
Co se zdálo být požehnáním pro masový rozvoj bílého sportu, současně způsobovalo, že střediska ve velkém přicházela o svou individualitu; široké přímé sjezdovky se podobaly jedna druhé a běžný lyžař prakticky nedokázal rozeznat specifika sjíždění v tom či onom areálu. Všechno naráz chutnalo podobně. Mekdonaldizace lyžování nenápadně zapustila své první odolné kořeny.