Horlivé tempo projektování velkých horských středisek se v Americe i na Západě zřetelně zpomalilo, až prakticky zastavilo v průběhu sedmdesátých let; vše, co bylo potřeba pro tehdejší poptávku od konce války nepřetržitě rostoucího, ponejprv nijak snadného sportu, posléze čím dál víc veřejné rekreační kratochvíle, se zdálo být postaveno.
Ve stejné dekádě většinu vyspělého světa vážně zasáhly dvě globální ropné krize, západní ekonomika se nacházela v komplikovaném stádiu stagflace (inflace s nízkým hospodářským růstem). Od té doby pak už v celé Severní Americe vznikly jen tři velké destinační resorty – Whistler a Blackcomb na západě Kanady (tehdy ještě jako dvě sousedící samostatná střediska), Deer Valley v Utahu a coloradský Beaver Creek, sesterský resort historicky nejúspěšnějšího a nejslavnějšího lyžařského provozu světa, Vailu.
Pohnutou historii vailského střediska od momentu, kdy bylo místo objeveno veteránem z válečné Desáté horské divize Petem Seibertem, jeho následným zakladatelem, jsem zdokumentoval na Snowbiz.cz/7888. Přírodomilný srdcař Seibert po návratu z války pracoval v lyžařské patrole a později vedl skiareál v coloradském Lovelandu. Ve volném čase vyrážel s kamarádem z Desáté do rozlehlého okolí prozkoumávat liduprázdné terény Skalistých hor, kde by mohl stát jeho od klukovských roků vysněný skiareál. Na sklonku padesátých let naznali, že vhodné místo snad objevili; Seibert zajistil zástavu tamních pozemků, pracně získal důvěru soukromých investorů a vytýčil tratě v té době největšího lyžařského střediska Ameriky. Povedlo se mu dokonce přesvědčit americký olympijský výbor, ať se sjezdové disciplíny přidělené denverské zimní olympiády 1976 jedou v Beaver Creeku, v ještě neexistujícím středisku – v té době pustém zalesněném údolí pár mil od Vailu.
↑ Náměstí Lionshead ve Vailu, 70. léta // Vail Resorts
↑ Ještě nezastavěné Vailské údolí šedesátých let // Vail Resorts
Seibert však nikdy svůj klukovský sen nedokázal dokončit; v polovině sedmdesátých let Vail finančně ovládla silná naftařská klika texaského klanu Bassů Goliad Oil Company a naráz pro dobrodružné lidi Seibertova ražení jakoby přestávalo být v oboru místo. Po rychlém zisku lační investoři začali mít za to, že lyžařské společnosti potřebují něco mnohem víc než nadšení a intuici válečných veteránů. Věřili, že obor spasí manažeři s MBA tituly a bez zbytečných morálních ohledů; ne nějaký seržant, co leda umí lyžovat, lézt po skalách a dokáže odhadnout, na jakém svahu se udrží sníh. A ač umíněný Seibert dlouho odmítal dobrovolně přenechat předsednictví vailské správní rady ještě zatvrzelejšímu šéfovi olejářské korporace Harrymu Bassovi, deset let po otevření Vailu svou dětskou fantazii nuceně opustil.
← Zakladatel Vailu Pete Seibert, 70. léta // Vail Resorts
Harry Bass, mlčenlivý podivín, jemuž jako by vyoperovali emoce při narození, hned od začátku ukazoval, v jakém stylu velcí naftařští hoši míní dělat horský byznys. V roce 1980 otevřela servisní firma Vail Associates účelově vybudované horské středisko Beaver Creek, které vailský duchovní otec Seibert začal plánovat více než deset let předtím. Na zelené louce od základů vystavěné městečko napůl v tyrolské a napůl v pyrenejské architektuře, bez automobilového provozu, platilo ve své době za nejlepší uměle vyprojektovanou lyžařskou aglomeraci Ameriky a možná i planety. Niva tamního údolí byla rok po roku stále hustěji plíživě zastavována rozlehlými luxusními apartmánovými domy, v nichž cena bytu začínala na půlmilionu tehdejších dolarů, více než trojnásobku v současné hodnotě.
Právě nadstřelená hodnota horských realit se ale ukázala být problémem, v němž nezabředl pouze Beaver Creek, nýbrž celá branže. Basse nenapadlo, že lidi, kteří si mohou dovolit koupit za hříšné peníze svůj druhý (či kolikátý) byt v horách, obvykle nebudou potřebovat příjem z jeho pronájmu v době, kdy nemovitost neobývají. Vlastníci a jejich rodiny využívali své prostory typicky sotva pár týdnů v zimě; na okolních sjezdovkách bylo proslaveně prázdno, přičemž v noci zůstávala většina tamních postelí studených. Podnikatelé brzy přestali být ochotni v Beaver Creeku otevírat své obchody a restaurace. Nelítostný ropný magnát Bass, jenž odstranil Seiberta z vedení firmy pro údajnou ekonomickou neschopnost, od stejného momentu kupil jeden ztrátový rok za druhým; v roce 1985 hodil ručník do ringu a středisko prodal.
↑ Vail, 1980 // Vail Resorts
Nijak líp si ostatně nevedl ani jeho bratr, Dick Bass, který v roce 1971 založil v příkrém utažském údolí středisko Snowbird. Sportovně nadaný Texasan, jemuž Pánbůh daroval neobyčejně silné plíce, vystoupil i na Everest a proslavil se jako první člověk na světě, jenž dosáhl nejvyšších vrcholů všech sedmi světadílů. Rád zdůrazňoval, že nepatří do extrémně bohaté větve olejářské dynastie Bassů – v porovnání s nimi jej šlo považovat za chuďase. Tím spíš, že poté, co dostavěl na dně údolí dodnes ikonický desetipatrový hotel Cliff Lodge, se jeho ztráty nakumulovaly na 75 milionů dolarů a byl nucen vyhlásit úpadek. „Mít skiareál může znít skvěle, ale je to ten nejhorší byznys na světě,“ citovaly jej tehdy noviny The Denver Post.
Pachuť bankrotu ulpěla i na veleslavném Vailu – jen několik let poté, co Bassův Goliad odprodal středisko mediálnímu a masozpracujícímu podnikateli Gillettovi. Příčinou Gillettova finančního nezdaru však nebyl přístup, jakým řídil lyžařskou složku vailského resortu – jeho způsob dělání věcí byl naopak univerzálně kvitován. Na rozdíl od Basse byl George Gillett sám vášnivým lyžařem a zákazníkem Vailu od dob jeho založení; všemožným způsobem novátorsky kultivoval zákaznickou zkušenost, neváhal využívat sítě svých televizních stanic k propagaci střediska, intenzivně investoval do vysokorychlostních lanovek. Bylo to v posledku jeho osobní nadšení, vliv a zajištěné prostředky, co do USA (a Vailu) dostalo mistrovství světa v alpských disciplínách v roce 1989, po skoro čtyřiceti letech. Jeho potíže pramenily z neschopnosti dostát finančním závazkům z gigantických půjček, jež si pořídil na instrukce jistého Michaela Milkena, jednoho z nejbezohlednějších žraloků Wall Streetu a skrytého hlavního kmotra Vailu, jemuž Gillett posloužil jako bílý kůň. Vailské středisko v insolvenci bylo převzato newyorskou investiční skupinou Apollo, která jej pak v roce 1997 upsala na burzu New York Stock Exchange, na níž dodnes vailské akcie (NYSE:MTN) platí za jedny z vůbec nejúspěšnějších v historii veřejného investování napříč všemi obory. (Detailněji o tématu na Snowbiz.cz/7886).
Nezmar George Gillett i potom, co přišel o Vail, zdánlivě neměl problém přesvědčit bankéře ze stejné newyorské Ulice, aby investovali do jeho nové lyžařské společnosti Booth Creek Holdings; za jejich čerstvé miliony si pak nakoupil půl tuctu jiných skiresortů a stal se jedním ze čtyř hlavních oborových korporátních hráčů, kteří na přelomu milénia kontrolovali bezmála polovinu amerického trhu.
V závěru osmdesátých let americká střediska začala rapidně navyšovat kapacitu svých přepravních zařízení, zejména díky příchodu vysokorychlostních odpojitelných sedačkových lanovek a kabinkových gondol, jež se staly okamžitým marketingovým magnetem oboru. Téměř na dvojnásobek skokově navýšená přepravní kapacita středisek však – jak ironicky – kolidovala s ubývajícím počtem lyžařů; jevem, jenž se nezastavil dodnes, s výjimkou krátkého období, kdy se lámala století a za niž mohl masový nástup snowboardingu (jenže s jepičím životem). Ještě v sedmdesátých letech do té doby chronické fronty u vleků zmizely, mnohdy i o víkendech – čímž byla, jakkoli bezpochyby nechtěně, eliminována nejstarší a nejotravnější obtíž bílého sportu. Pozoruhodný fenomén pak odstartoval v první dekádě nového milénia, kdy čím dál úspěšnější vailská korporace uvedla na trh masově cílený sezónní skipas s relativně nízkou cenovkou a agresivním marketingem. Průkopnickou strategii od té doby opsala většina tamních středisek a dnes už na americké sezónkáře ve statistikách připadá nadpoloviční kvantita lyžařských návštěv.