S různými závody coby jejich úvodními v sezóně přecházejí běžkaři různých úrovní ze suché přípravy na sníh v různých fázích. Každoroční nástup na zimní lyžování po dlouhé době letního a podzimního tréninku (natož nicnedělání) bývá náročný a bolavý sám o sobě; existují však cvičení a tipy, které tuto přechodovou fázi zpříjemní a umožní sportovcům cítit se v kýžených prvních závodech sezóny přeci jen komfortněji.
Většina seriózních závodníků se dokáže dostat na sníh přes léto a časný podzim, obvykle na kontinentálních ledovcích. Při takových pobytech kombinují sněhové vyjížďky ve výšce s odpoledními fázemi na kolečkových lyžích dole v údolí. Čím častěji lyžař zažívá přechod z kolečkových lyží na sníh (a opačně), tím lépe mu takové časté změny pomáhají vnímat specifické nuance vlastní techniky, na kterých potřebuje před návratem do soutěžní stopy pracovat.
Jednou z jeho či jejích významných ohledů by měla být snaha imitovat na kolečkových lyžích co nejlepší lyžařský styl. Na nich totiž korektní technika může nedbalým lyžařům nenápadně odcházet, z řady příčin: kolce jedou hladce a rovnoměrně nezávisle na pozici těžiště v kyčlích, či dobře valí i bez ohledu, jak mocný a správně načasovaný předcházel odpich holemi. Pokud na tyto detaily bude jezdec stále vědomě myslet při každém z přechodů z asfaltu na sníh a zase zpět, začne si kultivovat svou motorickou a svalovou paměť, což mu pomůže udržovat si správnou techniku i v budoucích obdobích mimo sněhovou sezónu.
Extrémní mikro-přechody v tomto smyslu zažívají svěťákoví závodníci na městských sprintech (v posledních letech třeba v Drážďanech, předtím Düsseldorf), kde pro nedostatek jiného sněhu než v soutěžní trati se sportovci zahřívají a udržují v teplotě mezi jednotlivými rozjížďkami na kolečkových lyžích (pokud ne rotopedech). Z kolců tak doslova několikrát přecvakávají vázání do běžných lyží a staví se na start. V takovéto situaci by jinému než na tyto změny navyklému tělu běžky pocitově připadaly nezvykle dlouhé a odlišně se chovající, přinejmenším v úvodních metrech. Správnými technickými drily poctivě vytrénovaní závodníci však tyto přechody zvládají bez potíží – přinejmenším těch na pohled viditelných.
Ve většině běžných případů však mívají závodníci před svou první soutěží na přechod ze sucha na sníh k dispozici alespoň několik dní. V takových případech je vždy dobrým nápadem začít na sněhu v pomalém tempu. Skutečný sníh, zejména změklý, dává zabrat sportovcovu organizmu o poznání víc než tvrdé kolce svištící po živici. Pokud byl tedy dosud lyžař navyklý na třeba dvouhodinové jízdy na kolečkáčích, svých pár úvodních pobytů na sněhu by měl o něco zkrátit, aby bez nějaké zásadnější rozbolavělosti pozval k akci nové svalové skupiny. První sníh sezóny nadto málokdy bývá skvěle upravený, což ještě zvyšuje nároky na senzitivitu malých svalových partií nohou nutně spolupracujících na udržování rovnováhy.
Pokud mu tedy čas, počasí a ostatní okolnosti umožní, prvních pár sněhových dní by měl lyžař snížit celkový objem tréninku a pracovat na specifických cvičeních, jako například jízdě bez holí (později případně s jednou holí). Pokud lyžař stráví třeba hodinu tím, že střídá deset minut jízdy bez holí s deseti minutami s holemi, půjde o jedny z nejproduktivnějších navykacích tréninků, jaké lze během úvodního týdne na sněhu dělat. Kombinovat takové jízdy může s dalšími vhodnými balančními drily, na kolcích z dobrých důvodů vynechávanými – například rozjet se z kopce a zkoušet sjezd ustát na jedné noze po co nejdelší dobu, vkládat dynamické zatáčky kristiánkou, agresivnější odšlapy atd. – cílem je zábavnou formou získávat co nejlepší sebedůvěru na lyžích a cizelovat pocit sněhu pod nohama.
Pokud závodníkům zbývá do první soutěže ještě nějaký čas a už mají za sebou úvodní sněhové najíždění, mohou posoudit následující dvě specifická tempová cvičení. Prvním jsou krátké intenzivní akcelerace ve velmi strmém terénu. V předchozí fázi na kolečkových lyžích totiž lyžaři extrémně strmému terénu obvykle nečelí; intenzivní intervaly do strmých svahů tak sportovcům velmi pomohou naladit se na závodní profily v ohledu správného odrazu na klasických lyžích i pocitu stálého skluzu na skejtových. Strávit nějaký předzávodní čas zrychlováním do těch nejprudších kopců, které najdete, bude vždycky dobrou taktikou.
Druhým režimem, zůstává-li před závody komfortně času na plnohodnotné intervalové tréninky, bude absolvovat je v mírném nebo variabilně zvlněném terénu. Důvodem je fakt, že většina letní práce na kolečkových lyžích se odehrává v intervalech do pozvolných dlouhých stoupání, přičemž zvlášť při prvním ostrém závodění na sněhu je důležité navyknout organizmus na tempa na rovinkách a zrychlování na přechodech horizontů. Namísto hlídání si určité fixní tepové frekvence během intervalů je na místě zařadit delší úseky v závodním tempu se zaměřením na držení vysoké rychlosti na rovinách a správné načasování akcelerace v kritických terénních zlomech.
Že nic nedokáže nahradit benefity a vzruch ze skutečného závodu, je nasnadě – koneckonců kvůli tomu je lyžaři podstupují. Ale zařadit pár zde nabídnutých tipů pomůže většině závodníků – lhostejno jaké výkonnostní úrovně – přinejmenším cítit se ve svých prvních kláních sezóny příjemněji a rok od roku stále snáz přecházet na soutěžní sníh.