Soudobé tratě pro mezinárodní soutěže v běžeckém lyžování jsou něčím zásadně jiným, než čím byly před půl stoletím. Jeden aby se obával pustit si fantazii na špacír, kam se mohou vyvíjet dál – a zda takový vývoj bude ku prospěchu samotného sportu.
Stačí přijet do libovolného moderního centra severských disciplín, jež v nedávné minulosti hostilo (anebo bude) světová či olympijská klání, aby bylo okamžitě evidentní, jak sveřepě se odvětví snaží orientovat na diváckou atraktivitu zejména směrem k laické veřejnosti. Není ostatně tajemstvím, že biatlonový světový pohár je už dost sezón v řadě nejpopulárnějším televizně vysílaným zimním sportem v Evropě, v měřené sledovanosti rutinně porážejícím lední hokej, krasobruslení a jiné tradiční stálice sportovních přenosů; o běžeckém lyžování nemluvě.
Během jediné lidské generace ovlivnilo podobu závodních běžkařských tratí hned několik zásadních faktorů. Do roku 1960 byly tratě pro běh na lyžích poměrně úzké a upravované dobrovolníky na sněžnicích, případně vojáky na lyžích, kteří jednoduše prošli trasou před prvními závodníky. Tehdy bylo běžecké lyžování výsostně vytrvalostním sportem, ve kterém závodníci odstartovali v minutových intervalech, zmizeli v hlubokém lese, odkud se po několika hodinách vrátili totálně vyčerpaní, pokrytí jinovatkou. Tehdejší tratě se skládaly zhruba jednou třetinou ze stoupání, třetinou ze sjezdů a třetinou z relativně rovného terénního profilu.
Na konci sedmdesátých let, kdy v Evropě nastoupil trend masových dálkových běhů s mnohatisícovou účastí, jejich pořadatelé začali experimentovat s úpravou tratí velkými rolbami vypůjčenými ze sjezdařských středisek. V polovině osmdesátých let pak na širokých, rovinatých a urolbovaných úsecích objevil novátor Bill Koch (o němž podrobněji píšeme na jiném místě tohoto čísla), že bruslením si nejen pomůže od zbytečně zpomalujícího stoupacího vosku na skluznicích, ale velmi jej to při závodě posune výsledkovou listinou nahoru; na tvrdých a dostatečně širokých úsecích bylo bruslení významně rychlejší než klasický běh střídavý.
Výsledkem této bruslařské revoluce bylo v toku času podstatné rozšíření tratí, aby se na ně vešly široké rolby i aby bylo možné se mezi bruslícími závodníky bezpečně předjíždět. Z původní asi dvoumetrové šířky tratě zesílily na současných šest i víc metrů.
Dalším vlivným mezníkem ve vývoji tratí byl příchod televizního vysílání. První televizí pokrytou olympiádou byla ta v italské Cortině v roce 1956; hned se tam ukázalo, že sporty jako lední hokej, skoky nebo krasobruslení jsou mnohem snáz a levněji zaznamenatelné než alpské lyžování či biatlon. Současně začalo být zjevné, jak cennou úlohu televizní pokrytí hraje při propagaci daného sportu směrem k veřejnosti, přilákání nových účastníků do disciplíny a generování sponzorských peněz. Olympijské sporty se snažily modifikovat své disciplíny tak, aby vypadaly atraktivnější pro manažery, kteří o pokrytí sportů v tehdy všemocných televizních stanicích rozhodovali. Organizátoři běžeckých disciplín začali se svým dílem změn tím, že zkrátili okruhy, po nichž závodníci kroužili – aby bylo potřeba míň kamer, a zavedli víc hromadných startů – jelikož v televizi bylo nejen pro laického diváka prakticky nemožné určit, který závodník si v intervalově startovaném závodě jak vede.
Aby vyhověly nárokům hromadně startovaných skejtových závodů, mezinárodní tratě jsou dnes široké šest metrů ve sjezdech a přes osm ve stoupáních. Jako výmluvný příklad tendence vytrvale zkracovat závodní okruhy si vybavuju 50km maraton na ZOH 2010 ve Vancouveru, který na cílové čáře vyhrál Petter Northug; závod se odjel na dvou pětikilometrových okruzích, což závodníky přivedlo na stadion rovnou desetkrát.
A pak tu je vpravdě zabijácký výškový profil současných soutěžních tratí; z demografického hlediska páchající sportu medvědí službu, jelikož na hony vzdaluje použitelnost takovýchto areálů nejen rekreačnímu, ale už i sportovně výkonnostnímu segmentu. Což by nám mělo povytahovat obočí ze všeho nejvíc. Dnešní elitní závodníci jsou fyzicky i technicky připraveni natolik specificky, že aby celý klasický závod neodpíchali dynamickou soupaží, soudobý typický profil běžeckých tratí (platí i pro biatlonové) charakterizuje stále rostoucí množství až extrémně příkrých stoupání, krkolomných, technicky náročných sjezdů a záměrné minimum profilově rovinatých úseků – v křiklavém kontrastu ke starým poměrům, kdy ještě v závěru minulého století býval profil rozdělen do zhruba stejných třetin. A kdy jsme se my, amatérsky sportující diváci, právě na těch dlouhých rovinách mohli obdivovat vytříbeným technikám starého dobrého stříďáku, svatého grálu tohoto sportu, kvůli němuž se mnoho z nás do běžek beznadějně a doživotně zamilovalo.