Fenomenální akrobatická šampionka se po kariéře usadila v norském Vossu, vychovává děti a řídí svou multimilionovou firmu vyrábějící dámské sportovní oděvy. Přesto dál stíhá létat vzduchem.
Ve svých čtrnácti letech začala Kari Traaová jezdit boulařské závody ve velkých zděděných botách a na těžkopádně dlouhých lyžích. O tři roky později už reprezentovala Norsko na ZOH v Albertville 1992, na nichž mělo akrobatické lyžování svou olympijskou premiéru.
„Myslím, že si mě do nově stavěného týmu vybrali, protože jsem byla mladá a nebojácná,“ vzpomíná na počátek devadesátých let do norských novin Kari Traaová. Tedy nebojácná, dokud se nedozvěděla, že Mezinárodní olympijský výbor požaduje, aby sportovkyně prošly ověřením pohlaví. (Tehdejší plošná praxe MOV, nazývaná „kontrola ženskosti“, byla zrušena v roce 1999.) „Říkala jsem si, sakra! Ty budeš muset být před těmi lidmi nahá?“ loví z paměti. „Bylo mi sedmnáct. Můj trenér se mnou jel do laboratoře hodně rychle a byla pořádná mlha. Vzpomínám si, jak jsem si přála, ať se radši vybouráme – ať tenhle divnej život skončí.“
Na klinice byli tři muži v dlouhých bílých pláštích a jedna žena, která „vypadala jako muž, protože měla takový knírek,“ líčí Kari. „Začala jsem se svlékat a oni na mě: Ne, jen si sedněte na tuhle židli. Dali mi do pusy Q-test, vložili ho do přístroje a oznámili: Jste žena, gratulujeme. To byl moment, kdy jsem si přikázala: Kari, do konce života už nikdy nebuď nervózní kvůli něčemu, o čem nic nevíš.“
Tehdejší zimní hry v Albertville však měly znovu prověřit její odvahu.
Neposlušná prsa
Na svou olympijskou kvalifikaci Kari vzpomíná: „Na závod jsem byla nažhavená. Rozjela jsem se a zprvu šlo všechno jak po drátkách. Můj první skok byl super dobrý. Blížila jsem se ke druhému skoku, a když jsem se začala zvedat, ucítila jsem prásk! – najednou mi vypadly prsa. Praskla mi podprsenka! Nebyla to sportovní podprsenka, bylo to takové běžné ženské prádlo. Přistála jsem z druhého skoku, jenže pak musíte sjet dlouhým mogulovým svahem do cílové rovinky. V té době jsem byla, jak se ohleduplně říká, velká holka. Měla jsem pocit, že celý svět vidí, že mi lítají prsa úplně všude. Víte, nesnášela jsem kupovat si sama podprsenky, spodní prádlo a všechny tyhle věci, takže jsem to vždycky brala od své starší sestry. Když jsem jí pak řekla, že se jí rozbila podprsenka, protože nebyla dost pevná, zeptala se mě, zda je to její chyba. Odpověděla jsem jí, že ne – byla to moje chyba.“
„V cíli jsem stála přehnutá přes hůlky. Moje oči se vůbec nesoustředily na dosažený výsledek (14. místo), ale na to, co kde dřív schovat. Všechny kamery jsou na vás upřeny a vy si říkáte: Sakra! Tohle vůbec není ten správný čas!“ Sotvakdo mohl tušit, ani Kari samotná, že tyto peprné okolnosti se stanou příslovečným odrazovým můstkem pro její následný podnikatelský rozmach. Budoucí královna sportovních podprsenek už byla na světě, jen prozatím neznámá, zadýchaná a zrudlá studem, ohnutá v pase…
Mezitím Kari ve své další olympijské kariéře získává bronz na ZOH v Naganu 1998, zlato v Salt Lake City 2002 a stříbro v Turíně 2006. I dnes, šestnáct let po své poslední olympiádě, zůstává nejúspěšnější lyžařkou v boulích v olympijské historii. Vyhrála rovněž tři celkové glóby SP ve freestylu, čtyři tituly mistryně světa a jako jedna z prvních žen předvedla trik cork 720, dvojitou otočku mimo osu.
„Nikdy v kariéře nestagnovala, jen se neustále zlepšovala,“ říká o ní Trace Worthington, americký olympijský akrobat, jenž se stal žádaným televizním komentátorem své disciplíny.
Přesypání hodnot
Dva roky po svém olympijském debutu Kari Traaová vynechala svou domácí olympiádu v Lillehammeru, protože si pět dní před zahajovacím ceremoniálem při tréninku zranila koleno: „Ležela jsem na svahu a křičela, ale ve skutečnosti jsem nebyla až tak frustrovaná z toho, že jsem o hry přišla.“ V roce 1993 podstoupil její bratr Arthur neurochirurgickou operaci, při níž mu byl odstraněn mozkový nádor. „Jeho lékař mi řekl, že neví, zda bratr přežije. Že jestli chci, můžu se s ním jít rozloučit. Šla jsem za ním a prostě jsme si řekli, že to bude dobré. Že na něj všichni počkáme, až se probudí. Pak už sport nikdy nebyl v mém životě to nejdůležitější.“
Arthurovi je nyní krátce po padesátce. Neudrží příliš rovnováhu, je hluchý na jedno ucho a špatně vidí na své jediné funkční oko; stále má však dobrou náladu. „Nejvíc si ho vážím, protože si nikdy nestěžuje. Býval to divoch. Udělal tolik skvělých věcí. A pak, když mu bylo dvaadvacet, tak všechno bylo najednou jinak,“ rozjímá Kari.
Po vynechané domovské olympiádě v roce 1994 se Traaové novým trenérem stal Lasse Fahlèn, obrovitý Švéd, jenž byl „stavěný jako lesník, co kácí stromy a masíruje medvědy,“ žertuje Kari v rozhovoru pro norskou novinářku Bergovou. „Proslýchalo se, že nemá rád holky, které lyžují v boulích. Já ale byla ráda, že budu mít nějakého trenéra. Nakonec se ukázalo, že se k sobě perfektně hodíme. Naučil mě, že se musíme pouštět do náročných věcí. Skákat dál a výš, zkrátka dělat těžší skoky než ostatní holky. Zkoušet a zkoušet, až se nám to jednoho dne povede. Vytrvale jsme se drželi našeho plánu.“
Triumf nejen na svahu
Pod svým novým koučem si Kari Traaová připsala své první vítězství ve Světovém poháru v lednu 1997 v Mont Tremblantu a o tři dny později triumf zopakovala v Lake Placid. Následující rok získala bronz v Naganu, na své druhé olympiádě. V té době vážila 82 kg: „Ale nikdo mi neřekl do očí, že jsem obrovská. Tedy jen můj děda. Ale kvůli mým problémům s koleny jsme se s doktorem rozhodli změnit trénink. Zhubla jsem 15 kilo, pak už se mi lyžovalo mnohem lépe. Když jsem přistála ze skoku, dokázala jsem se znovu rychle zvednout, než abych v tom zůstala sedět a honila těžiště v korytech mezi boulemi.“
V roce 1999 pak získala svůj první titul mistryně světa a na ZOH v Salt Lake City 2002 se stala nejen dominantní olympijskou vítězkou, ale i velkou mediální senzací. Před vítězstvím v pěti ze šesti závodů Světového poháru v boulích, které předcházely zimním hrám, pózovala Kari polonahá pro přední norský sportovní časopis Ultrasport. „Teď můžu lidem v Norsku, kteří milují běh na lyžích, ukázat, že existuje i jiné – mogulové – lyžování,“ vtipkovala. Fotografie vzbudily enormní mediální rozruch.
Ve zmíněném olympijském finále 2002 vedla Američanka Shannon Bahrkeová s jedinou lyžařkou dýchající jí těsně na záda: Kari Traaovou. Kari v závodě sledovalo šedesát až sedmdesát procent norských domácností, jak později jejímu trenérovi prozradili severští televizní hlasatelé. Billboardy po celém Oslu předpovídaly, že Traaová vyhraje. Tlak na ni byl neuvěřitelný.
„Ale Kari se nikdy ničeho nebála. V roce 2000 dokonce závodila ve sjezdu na norském mistrovství a skončila na 19. místě. Vůbec netušila, jak je rychlá, a v cíli zapomněla brzdit,“ dodává k tomuto závodu její kouč Fahlèn.
Ve své závěrečné akrobatické jízdě v Salt Lake Kari vystřihla dokonalý 360 iron cross na prvním skoku a vzpřímený triple twister na druhém. Když dole na výsledkové tabuli spatřila číslo 1, hlavou jí proběhla úlevná myšlenka: „Paráda! Bude snadná tiskovka! Kdybych skončila druhá nebo třetí, mluvilo by se o fotkách. “
Začalo to čepicí
„Po zlaté olympiádě mi bylo dvacet osm a připadala jsem si stará, protože jsem nic nestudovala. Neustále jsem ale něco tvořila. Chtěla jsem opravovat starý nábytek nebo stavět nový. Cestovala jsem s řezbářským nářadím, noži a prkny, takže jsem měla v pokoji vždycky mladé americké kluky, jako Travise Cabrala nebo Jeremyho Blooma, kteří si to chtěli zkoušet.“
„Taky jsem byla neustálou pletařkou. Myslím, že žádný jiný sportovec necestoval s takovým množstvím příze a pletacích jehlic,“ vzpomíná Kari. Začala si upravovat vlastní lyžařské oblečení, protože mainstreamové styly v té době, jak poznamenává, byly „na svazích mořem stejnosti. Maskulinní, nudné barvy a nelichotivé střihy.“ To se týkalo zejména výkonnostního dámského sportovního oblečení: „Bylo to ještě předtím, než se pro ženy začalo používat zmenšování a růžovění.“
Na jaře 2002 se obrátila na coloradskou společnost Bula, která ji sponzorovala na začátku její kariéry. Tamní lidé věděli, že si Kari háčkovala vlastní čepice a polepovala je logem Bula, a tak jí navrhli, aby pokračovala ve výrobě čepic, a oni je budou prodávat. Kari vzpomíná: „Řekla jsem si, skvělé! Nebyl žádný plán prodat za 10 nebo 100 milionů; prostě jsme to jen zkusili. Další rok jsme už vyráběli kalhoty, košile a mikiny.“
Nyní se z její stejnojmenné společnosti vyrábějící dámské sportovní oblečení – proslulé zejména svým technickým prádlem – stal celosvětový hit, jehož tržby dosahují mnoha desítek milionů dolarů. Kompletně ženský tým návrhářek produkuje více než 200 modelů ročně. Dnes jsou značky Bula i Kari Traa ve vlastnictví norské společnosti Active Brands. Většina prodejů brandu Kari Traa se uskutečňuje mimo Norsko – včetně naší domoviny, kde v roli jedné z ambasadorek značky působí snowboardistka Eva Samková.
Skončit nahoře
Pozoruhodná vynalézavost, nebojácnost a aktivní přístup Kari nadále dobře sloužily i na svazích. V roce 2003 Mezinárodní lyžařská federace FIS povolila akrobatickým lyžařům na mogulové trati provádět točené triky. To vyžadovalo nový trénink na trampolínách a vodních skocích. „Jsem ráda, že jsem i po zlaté olympiádě pokračovala v kariéře, i když to znamenalo snažit se být v 28 letech gymnastkou,“ podotýká Kari.
V tom roce prohrála na závěrečné zastávce SP ve Vossu, ve svém rodném městě, před zástupem fandících Norů souboj o křišťálový globus v mogulech s Bahrkeovou. Tím nedosáhla na třetí boulařský glóbus v řadě a odletěla do Japonska změnit lyžařskou disciplínu: o deset dní později se umístila na pátém místě ve Světovém poháru ve skikrosu. Díky těmto bodům navíc Traaová získala celkový glóbus za freestyle, druhý ze tří – a to právě před Bahrkeovou. „Trochu mě to mrzelo,“ vzpomínala do médií Bahrkeová ke ztrátě svého celkového prvenství, „ale Kari byla chytrá. Holt udělala něco, co jsem si asi ani neuvědomovala, že můžeme dělat.“
Obhajoba olympijského zlata byla další Kariinou ambicí. V roce 2006 v Turíně nakonec brala stříbro za Kanaďankou Jennifer Heilovou. Účinkování ve Světovém poháru pak ukončila v březnu téhož roku v Apexu v kanadské Britské Kolumbii. K závěru své vrcholové závodnické kariéry říká: „Na svůj sportovní konec jsem byla mentálně připravená, přesto mi to ten následující rok všechno hodně chybělo. Ale pak jsem si našla perfektního muže, měla děti a pak, znáte to, zkrátka přišel konec. Přestala jsem v době, kdy jsem věděla, že stále ještě můžu vyhrávat. To je, myslím si, vhodný čas k důstojnému skončení.“
Kari však sotva ve svých aktivitách povolila. V roce 2011 se umístila druhá v norské verzi televizní soutěže StarDance, což byla podle jejích slov zkušenost zábavná i strašidelná zároveň: „Nikdy předtím jsem netančila střízlivá.“
Ve svých 48 letech stále dokáže zběsile kličkovat na lyžích muldami či spontánně skákat z dvoupatrového balkonu do čerstvého sněhu – jen tak pro zábavu. Kari žije v norském Vossu se svým partnerem, instruktorem parašutismu Larsem Haukomem, dvěma dcerami – jedenáctiletou Heddou a devítiletou Siljou, dvěma prasaty, psem a donedávna prý i spoustou křepelek v koupelně.
Nikdy se snad ničeho nebála, proto by se jen málokdo mohl divit, že nyní skáče s padákem v týmu čtyř žen, které létají vertikálně (přesněji padají hlavou dolů), a v týmu Silverfox se třemi dalšími muži, kteří se specializují na létání ve formaci – přestože nemá potřebné šedivé vlasy, jak naznačuje název jejich týmu. „Dáváme ti na to pár let,“ vtipkovali kolegové z kvarteta, když se k nim přidala.
Kari nezapomenutelná
Navzdory Kariině dlouholeté snaze přivést do freestylového sportu více lyžujících mladých dívek (po svých posledních ZOH 2006 začala pořádat náborové programy pod záštitou Norské lyžařské federace a Olympijského výboru), Norsko v roce 2019 přestalo financovat svůj boulařský národní tým. Poslední z Kariinich rekrutů, Hedvig Wesselová (získala bronz ze závodů SP 2016 v Moskvě), ukončila kariéru po olympijských hrách v Pchjongčchangu 2018, na nichž už podruhé za sebou zůstávala jedinou norskou ženou závodící v boulích.
V análech freestylového lyžování se Kari Traaová možná nevyrovnala deseti křišťálovým glóbům fenomenální Američanky Hannah Kearneyové ani poměrnému podílu vítězství další Američanky Donny Weinbrechtové (41 %), ale svým stylem a přístupem se neoddiskutovatelně zařadila na historické čelo všech mogulových závodnic světa a provždy ve své disciplíně zanechala nesmazatelnou stopu.
„Kari byla totální drsňačka!“ říká její soupeřka, Američanka Shannon Bahrkeová. „Vždycky jela víc zostra než ostatní. Nikdy ji nic nerozhodilo, nic ji nezastavilo. Trať mohla být odstrašující, neprůstřelná, skoky nic moc, záludné boční sněžení, a všichni jsme na to prostě doplatili – ale ona všechno projela a jela neskutečně, všechny skoky ustála, lyžovala úžasně. Vždycky, vždycky to zvládla. Naučila mě jednu věc – že když chcete být nejlepší, nesmíte mít nikdy žádné výmluvy.“
Švédský kouč Fahlèn, který v letech 2006 až 2014 trénoval americký boulařský tým a posléze deset let osobně spolupracoval s Traaovou, říká: „Kari byla jednou z nejlepších sportovkyň, které jsem kdy potkal. Neuvěřitelně silná, tak houževnatá. Někdy skákala jako muži, někdy jezdila skoro stejně rychle jako muži. Nikdy nešla na jistotu. Vždy chtěla být lepší než jen dojet na jistotu.“
Na ZOH v Soči 2014 se Kari Traaová objevila na olympijských hrách naposledy, a to ve vysílací kabině. O čtyři roky později se vzdala možnosti pracovat v Pchjongčchangu. „Už tam neznám lidi a celý systém rozhodování se změnil,“ vysvětlovala. „Maximální počet bodů je teď 100. Když jsem soutěžila já, bylo to třicet.“
Ale akrobatické lyžování jí stále leží na srdci. „Moc mi chybí časy s koučem Lassem, když jsme objížděli závody,“ vyznává se. „Měla bych rozdělit všechny své medaile a poslat mu je do Švédska, protože nejsou jen moje. Jsou to medaile týmu Kari a Lasse.“
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě