Michael „Eddie the Eagle“ Edwards je jedním z těch sportovních příběhů, které se neztratí. Není to příběh o medailích, rekordech nebo o tom, jak se stát mistrem světa. Je to životní příběh chlápka, který se rozhodl skočit do nebe… a spadl s úsměvem. Přesně tak ho v roce 1988 viděla celá planeta během Zimních olympijských her v Calgary: ne úplně elegantního, ne úplně úspěšného, ale nesmírně lidského a inspirativního – a už tehdy si získal místo v olympijské kronice jako nejpodivuhodnější letec, který se tam kdy objevil.
Z Cheltenhamu na horskou rampu
Eddie Edwards se narodil v Cheltenhamu ve Velké Británii do rodiny s dlouhou tradicí lepidla a sádry – všichni jeho předci byli natěrači a omítači. S lyžemi se poprvé setkal jako třináctiletý na školním výletu v Itálii a během čtyř let skončil v britském národním týmu v alpském lyžování. Jenže peníze ne a ne přijít. Neměl trenéra, neměl sponzory, ani pořádné vybavení; někdy musel nosit šest párů ponožek ve starých botách a helmu si přivazoval provázkem, který jednou praskl a helma při pádu uletěla dál než on sám.
Když se ukázalo, že si nemůže dovolit ani vleky ani pravidelné závody, přesedlal na levnější disciplínu: skoky na lyžích. Velká Británie do té doby v tomto sportu prakticky neexistovala a Eddie jako jeden z mála, kdo se tomu věnoval, během sezony 1986–1987 prolétl Evropou, aby získal kvalifikační body. Nakonec se mu podařilo dostat se na Zimní olympijské hry v Calgary 1988 jako první britský skokan v historii.
Olympijský paradox
V Calgary se světu ukázal Eddie v plné parádě: robustní postava, růžové brýlové obruby a přístup, který se dal shrnout jediným slovem – odhodlání. Jeho dvě olympijské soutěže – na normálním i velkém můstku – skončily na posledních místech, přičemž výsledky ostatních borců se zdály být z jiné planety. Televize si z jeho letů udělaly senzaci, komentátoři opakovali legendární větu „The Eagle has landed!“ a fanoušci ho milovali právě proto, že byl jiný.
Jeho výkon sice nepřinesl žádné medaile, ale přinesl něco, co se v číselném hodnocení neukazuje: sympatie. Eddie ztělesnil ideál sportovce, pro něhož není cílem být nejlepší, ale nebát se zkusit to. Pro veliké sportovní mocnosti bylo jeho vystoupení šokem i pobavením, ale veřejnost ho přijala jako symbol nezlomné vůle.
Kult, který změnil pravidla
Když se později Mezinárodní olympijský výbor podíval na Eddieho účinkování pragmaticky, rozhodl se vytvořit tzv. „Eddieho pravidlo“ – nová kritéria, která ztíží podobné „volné lety“ amatérských závodníků v budoucnu. Od té doby musí olympionici splnit přísnější kvalifikační limity, jinak se nedostanou na start. Eddie sám se snažil kvalifikovat i na další tři hry, ale bez úspěchu.
Po olympijské bouři
Když se Edwards vrátil do Británie, nevrátil se k tichému zapomnění. Naopak, během pár měsíců se stal celebritou: hostoval v televizních show, absolvoval nesčetné promo akce, podepisoval autogramy, sbíral sponzorské nabídky a dokonce vydával vlastní písně. V některých britských médiích mu dokonce nabízeli politické funkce – třeba „ministra máslových hor“.
Eddieho život po skokanské kariéře nebyl klidný. Peníze z počátečního boomu zmizely ve složitých trustových fondech a nakonec vedly k bankrotu, který Eddie vyřešil soudně a získal zpět část svých prostředků. V dospělosti vystudoval právo, stal se instruktorem lyžování, komentátorem sportovních pořadů a občasným účastníkem televizních reality show.
Dnes žije v poklidné vesnici ve Cotswolds se svou rodinou a občas se vrací ke sportům jen tak pro radost. I když ho většina skokanského světa považuje spíš za kuriozitu než za vážného sportovce, veřejnost zůstává jeho příběhu oddaná – a jeho dědictví žije dál v tom, jak inspiroval lidi, aby se nebáli skákat, i když je jejich šance na úspěch mizivá.
Eddie „Orel“ Edwards tak zůstává jedním z nejbarevnějších, nejoriginálnějších a nejpozoruhodnějších postav zimních sportů. Ne proto, že by byl nejrychlejší nebo největší, ale protože jeho příběh připomíná, že někdy je tou největší výhrou už jen ten skok.