Perný týden skijerů, Švédi a pár dalších myšlenek na špacíru

Sem tam se krapet montuju do lyžařského odvětví a musím říct, že počínaje uplynulým víkendem to branže dostává zbaštit na mnoha frontách a na plnej knedlík.

V tuzemsku neovyklý týden vítaných dvouciferných mrazů vystřídala krutá obleva, která skiareálům s příchodem víkendu doslova přes noc vypnula děla, přiškrtila spontánní zájem platících zákazníků a vrátila vrásky na tváře a vítr do kapes mnoha zainteresovaným.

Stejný víkend se odehrával v Kitzbühelu nejtradičnější svátek sjezdařiny, bez nadsázky Vánoce anebo Díkůvzdání tohoto sportu. Ačkoliv, Díkůvzdání letos asi vážně ne.

Sportovní i lidský sympaťák Aksel Lund Svindal se tu zrakvil (ne, že by byl sám!) natolik, že se kdekdo v intimitě samoty za něj přimodlívá, aby to ve svém věku ještě sportovně rozjezdil a dál nechal sportovní svět obdivovat se jeho Pánembohem přidělené kompetenci.

https://youtu.be/fgIlzpSziuw

V souvislosti s těmi víkendovými haváriemi jsem zaznamenal nemálo laických – nelyžařských – odsudků typu „Hovada závoďáci, dělají si to sami, mohli sedět doma na prdeli.“

Jistěže mohli. Jenže ruku na srdce, nejsou to jen závoďáci, kdo si dělají věci sami, žejo.

A podobnými příklady bych tu mohl tapetovat.

K dovršení všeho, před pár okamžiky zveřejnil utržené koleno a skončenou sezónu další šlechtic sportu, Ted Ligety.

Zpátky radši do mojí domoviny. O zlomovém víkendu místní Fichtelberg pořádal veteránské Mistrovství světa v lyžařském orienťáku. I tady se páteční prašanová a sluncem zalitá idyla vinou oblevy prolnula do víkendové zamlžené cahoty.

Takhle si to někteří tvrďáci na Fichtelbergu dávali – upozorňuju, že v úzkých, sotva půlmetrových stopách či hlubočáku, žádných širokých lyžařských dálnicích.

Jak málo kolikrát chybělo, aby i tihle obdrželi laickou nálepku hovad-závoďáků, co si věci způsobujou sami. (Ne, že by se řada z nich tady v krkolomných sjezdech v úzkých průsecích svahů Fichtelbergu víc či míň nedotloukla.)

Jenže, nedělají si lidi trable sami na všech frontách? A to trable daleko zásadnější, než nějakých pár modřin nebo urvaných kolen?

Právě jsou zprávy plné Švédska, tak zmíním Švédy.

Odjakživa vzhlížím ke Švédům a Švédsko jsem vždycky obdivoval.

Nejenom úchvatnou skandinávskou přírodu, i lidi. Švédsko v mých očích odmala dokonale reprezentoval zhruba tenhle člověčí vzorek;

Dneska ale ke svému zármutku čtu, jak se v tom samém, celoživotně adorovaném Švédsku jak plíseň anebo rez rozlézají zapovězené No-Go zóny, kam už nikdy nevstoupí civilizovaný zákon ani se nodváží poldové, natož svobodní lidi.

Když už tu píšu o tomhle perném týdnu, následující vysílali teď v pondělí na CNN. Vraždění švédských hostitelů nespokojenými hosty.

Na rozdíl od rzi či plísně, tohle všechno jen tak vymýtit nepůjde. Prostě už nepůjde. Konečná. Konec.

Ačkoli si spoustu všeho děláme jako lidi sami, v tomhle případě nejde lacino ukázat prstem na nějaké hloupé Švédy a říct dobře jim tak. Je totiž nabíledni, že ani Abba nebo pan Borg, ani ta blonďatá běžkařská roštěnka z fotky nahoře stejně jako majorita původního blonďatého a pihovatého švédského národa nechtějí nic víc, než si ochránit svůj donedávna klidný, skromný, staromódně slušný život střední třídy, o nějž celoživotně usilovali.

To jen pár idiotských politiků, co se narodili se stříbrnou lžičkou u huby a izolovaně žijí ve střežených gated komunitách s ochrankou v zádech, kteří se do blízkosti rozlézajících se No-Go metastáz neodváží ani v myšlenkách, kteří umí jen rozdávat knížecí rady a hladoví po nových voličích, protože správně tuší, že na ty staré se už nepůjde spolehnout.

Žádná jejich proklamovaná humanita. Nic takového neexistuje. Nýbrž jen nejsobečtější bezohlednost od běžného života odtržených socialistických ksindlů. Švédských, francouzských, českých – všechno zajedno.

Na rozdíl od Akselova a Teddyho kolenních vazů, jež budou víc či míň, dřív či později v rozumném cajku, jsem krajně skeptický, že Švédsko – a zdaleka nejen ono – má šanci se uzdravit.

Tohle jsme projeli. My všichni. Naše děti.

Aniž se nás kdokoli ptal. Protože kdyby se ptal a naše hlasy bral v potaz, měli jsme tu další vyhlídky na nové Abby, Borgy a pihovaté lyžující roštěnky.

Ale jsem tolik, tolik skeptický.

Mnohem skeptičtější, než že tenhle frajer dokáže třikrát po sobě tu navlas stejnou věc; ať skončím – když už blbě – tak příjemně blbě.

Byl to sakra svízelnej týden. Jenže kdoví, co je to proti těm, co teprv přijdou – a že jsem ten poslední, kdo by tu chtěl sejčkovat.

Tom