Bývá to až ta druhá myš, která si v pastičce smlsne na sýru: ačkoli za vynálezem revoluční polyetylénové skluznice stojí Rakušan Walter Kofler se svým materiálem Kofix, smetánku v podobě oborové slávy a silného byznysu slízl imitující švýcarský konkurent P-tex.
Ještě v padesátých letech uplynulého století mívala naprostá většina všech typů lyží dřevěné skluznice, jež se běžně impregnovaly celuloidovým lakem vyráběným rozpuštěním celuloidu v éteru, acetonu nebo alkoholu. Každá továrna měla pro tento materiál svůj vlastní název – například Plasticite, Celloblitz atd. Nátěr vytvářel hladký lesklý povrch, poměrně záhy se však ze skluznice vytrácel. Když začalo dřevo na povrchu skluznice prosakovat, lyžaři si mohli skluzné plochy přetírat celuloidovým lakem prodávaným v plechovkách pod značkami Faski a Blue Streak.
S koncem druhé světové války všechny hlavní evropské továrny na lyže obnovily svou výrobu, a to s několika novými lepidly a plasty. Počátkem roku 1945, během několika měsíců po osvobození, začala společnost Dynamic používat pevný celuloidový plát – nikoliv lak – pro zvýšení rychlosti skluzu. Jejich Dynamic Cellolix odpuzoval vodu, držel vosk a odolával poškození od kamenů, ale jak stárl, často praskal. Přesto byl celuloid skvělým řešením pro první hliníkové lyže a ve formě měkčí lepicí fólie jej používala i značka TEY na svých lyžích Alu-60. Švýcarský národní šampion a později lyžařský producent Adolf Attenhofer natíral skluznice svých kovových lyží Temporit epoxidovou pryskyřicí Araldite, kterou vyvinul během války.
Utajovaný válečný materiál
Polyetylén (PE) mezitím čekal v záloze. Výroba PE byla vynalezena v Anglii v roce 1939. S vypuknutím války zůstal materiál záměrně utajen, protože se výborně hodil k izolaci koaxiálních kabelů používaných v radarových soupravách a k izolaci vodičů ve spojeneckých válečných letadlech. V roce 1951 se levnější forma PE začala široce používat v prvních verzích plastových obalů.
Rakušan Walter Rudolf Kofler (1928–2004) vyrůstal v Innsbrucku jako nadšený lyžařský závodník. V květnu 1945 mu bylo 17 let – pouhý týden poté, co Innsbruck obsadil americký 409. pěší pluk. Toho léta Kofler nastoupil na místní univerzitu. V roce 1949 získal ve svých 21 letech doktorát z fyziky.
Ještě před ukončením studia si Kofler povšiml, že nový PE materiál na omak velmi připomíná pevnou formu parafínu. Jeho chemická struktura byla dokonale kompatibilní s parafínem a Koflera napadlo, že by z něj mohla být užitečná lyžařská skluznice. PE měl ale tak kluzký povrch, že ho na rozdíl od celuloidu nedokázalo na spodní části lyže udržet žádné lepidlo. Kofler dostal nápad částečně roztavit jednu stranu PE fólie na pruh bavlněné látky, kterou by pak bylo možné přilepit k dřevěné lyži. Do roztaveného plastu také přimíchal velké množství vosku.
Místní lyžařské továrny Schlechter, Halhammer, Vielhaber a Messerer novou skluznici úspěšně testovaly a v říjnu 1952 Kofler podal žádost o rakouský patent na „lyžařskou skluznici z polyetylénu laminovaného tkaninou“.
V roce 1954 založil v Mnichově výrobnu a produkt pod značkou Kofix nabízel velkým lyžařským továrnám. Bylo to drahé; nicméně švýcarské a americké továrny, které měly výhodu silných měn, si mohly dovolit tento materiál pořizovat. Švýcarská společnost Montana si koupila licenci na výrobu vlastní verze Kofixu, kterou prodávala švýcarským a francouzským lyžařským výrobcům.
Závodní výhoda
Francouzské a rakouské továrny s nedostatkem peněz zaváděly Kofix do sériové výroby lyží pomalu. Vyšší rychlost kofixových skluznic byla samozřejmou závodní výhodou: na olympijských hrách v Cortině 1956 měli závodníci na lyžích Kästle a Kneissl skluznice Kofix. Rakušané získali devět z osmnácti medailí, včetně tří zlatých Toniho Sailera a stříbrné a bronzové Anderla Molterera, a švýcarští lyžaři na kofixových lyžích získali další tři.
Sailer se zdál být neporazitelný s jakýmikoli lyžemi na nohou – v olympijském obřím slalomu porazil Molterera, rovněž vybaveného Kofixem, o šest sekund. Francouzští závodníci, kteří stále lyžovali na lyžích Dynamic Cellolix, byli z boje o medaile zcela vyřazeni – ztráceli osm a více sekund v obřáku a téměř deset sekund ve slalomu a sjezdu. O rok později už měl celý rakouský tým kofixové skluznice a na Hahnenkammu obsadili šest ze sedmi prvních míst.
Podle Maurice Woehrlé, který se v roce 1962 připojil k vývojářskému týmu Rossignolu, používala tato značka v roce 1957 na svých lyžích Metallais formu PE zvanou Naltene – to však nebyly závodní lyže. Woehrlé rovněž vzpomínal, že Charles Bozon a Guy Périllat použili na olympijských hrách ve Squaw Valley 1960 slalomku Dynamic Leger s PE skluznicí. Bozon tam získal bronz ve slalomu.
Šlo o přelomový rok pro lyže Rossignol Allais 60, první hliníkové lyže, které ovládly sjezdové závody a dostaly PE skluznici. Zdá se tedy, že všechny mužské medaile v roce 1960 byly získány na umělohmotných skluznicích. Slalomové a GS lyže Rossignol Stratos dostaly PE až v roce 1964, kdy začala dominantní éra francouzského hvězdného týmu Killy – Périllat – Goitschel. V roce 1960 se lyže s kofixovými skluznicemi objevily i v katalozích značek Head, Hart a Northland.
Problém však nastával s bavlněným podkladem v kofixové skluznici; pokud lyže absorbovala vlhkost, tkanina změkla a nabobtnala, což lyži znehodnotilo. Kofler neustále pracoval na vylepšeních: experimentoval s tvrdšími a odolnějšími plasty a PE extrudovaným na pásy z oceli a skelných vláken, které nahradily bavlnu a zároveň fungovaly jako běžná konstrukční vrstva lyže. V roce 1959 už většina rakouských, švýcarských a německých továren nabízela rekreační lyže Kofix, ale Koflerův monopol se jim pranic nelíbil.
Konkurenční P-tex
V roce 1964 švýcarský držitel licence Montana představil svou verzi polyetylénové skluznice pod obchodním názvem P-tex. Protože nepoužívala bavlněný podklad, neporušovala Koflerův patent. Místo toho měla vnitřní, nalepovací stranu plastu ošetřenu plamenem, čímž se v chemickém vzorci na každou z dlouhých molekul polyetylénu umístil uhlíkový „ocásek“, takže bylo možné ji pevně přilepit ke sklolaminátové nebo hliníkové lyži.
V čele se značkou Fischer se Koflerovi zákazníci začali houfně vrhat na P-tex od Montany a zašli tak daleko, že Koflera vyloučili z účasti na veletrzích. V roce 1966 Montana představila sintrovanou skluznici s názvem P-tex 2000. Byla mnohem tvrdší a odolnější než dříve dostupné extrudované formy PE. To byl pro Kofix faktický konec. V roce 1970 převedl Kofler své patenty na bývalého zaměstnance, který pokračoval ve vlastní výrobě materiálu pod pozměněnou značkou Fastex.
Následně se Kofler upnul na vývoj lyže z extrudovaných pásů ABS plastu, které byly válcovány na laminovacím zařízení, jež navrhl. Vytvořil vlastní řadu lyží Rebell a jejich výrobu licencoval partnerské firmě v Itálii. V roce 1976 však bylo jasné, že extrudované lyže nemohou konkurovat produkci z velkých továren, a Koflerův koncept s ABS pásy vyšuměl.
Walter Kofler nicméně pokračoval ve vlastním lyžování i v inovacích, nejen lyžařských. V roce 1988 si nechal patentovat lehkou listovou pružinu ze skelných vláken pro osobní i nákladní automobily a vlaky. Ve své laboratoři v Innsbrucku vyvinul odolný materiál skluznice pro netradiční širokokrátkou lyži Kneissl Big Foot ve tvaru lidské nohy s prsty, která se v roce 1990 stala prodejním šlágrem (a de facto položila základ zanedlouho populárním kraťasům – sotva metrovým zábavným minilyžím). Tuto novou Koflerovu skluznici dostávaly v devadesátých letech i některé malosériové snowboardy. S rakouským národním lyžařským týmem konzultoval otázky rychlosti skluzu. Sám i v sedmdesáti letech věku čile lyžoval.
I Walterův odchod z tohoto světa zůstal spjat s lyžováním – v roce 2004, ve věku 76 let, utrpěl při řízení auta cestou na lyžařské závody masters smrtelný infarkt.
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě