Vždycky, když lyžuju v novém skiareálu Plešivec, nemůžu si pomoct – nutí mě to ke stejné věci. Zastavit tam, kde mě vyplivnou lanovky, zapomenout na místní fajnový manšestr a jen tak koukat kolem.
Jednak proto, že ten kopec znám v jeho původním stavu, bez prosekaných sjezdovek, jež charakter krajiny totálně změnily. Pro moje oči jde vlastně o nový kus země.
Tenhle malý zázrak by nevznikl bez velké kliky na dobu. Nikdy dřív a nejspíš (a snad!) už ani nikdy později nebudou k mání pofidérní eurodotační stamiliony, které za zdejší proměnou stojí.
Ještě za socialismu – když jsem coby dorostenec na Plešivci o víkendech otáčel svou běžkařskou trasu přes Božák zpátky na Klínovec – kdybych mohl vidět soudobý obrázek toho samého místa, považoval bych ho za ráj. Vím to.
Abych se ale vrátil ke koukání se kolem.
Dělám to ještě z druhého důvodu. Protože vím, co je schováno v lesích hned vedle napravo.
A co mi nepřestává připomínat – uprostřed vysmátých turistů kopajících do sebe u proskleného baru mezi lyžováním své panáky – v jak pohádkových časech máme to nezasloužené štěstí žít.
Mezi Plešivcem a Jáchymovem byla v 50. letech utajeně provozována nejhustší síť komunistických koncentráků v ČSR/ČSSR. V nich tisíce muklů – často elita národa spousty oborů – kutaly v nelidských pracovních i životních podmínkách vysoce radioaktivní uranové rudy.
Už ze sjezdovek směrem vpravo dolů lze spatřit polootevřenou oblast zrušené osady Vršek: tam stával krutý tábor nucených prací Barbora (dnes stejnojmenný penzion). Hned dál doprava směr Eduard a Mariánská asi deset dalších samostatných lágrů příslušících k místním šachtám.
Celá oblast (dodatečně nazvaná Jáchymovské Peklo) byla v padesátých letech neprodyšně uzavřena a hlídána Stb, civilní obyvatelstvo sem nesmělo. Vlastní koncentráky byly za ostnatými dráty střeženými ze strážných věží podobně, jako nacistické.
Komunisti do zdejších lágrů pozavírali třeba několik hokejových mistrů světa z roku 1949; mezi nimi pana Augustina Bubníka na 14 let za tzv. velezradu. Úryvek ze vzpomínání pana Bubníka:
„Přijeli jsme do Vykmanova u Ostrova nad Ohří, tam byl hlavní seřazovací tábor a z toho tábora nás rozdělili na různé tábory. Já jsem byl krátkou dobu hned vedle tohoto tábora, tam byl tábor eLko, kterému se říkalo tábor smrti, protože tam se ruda drtila, třídila, dávala do barelů a posílala do Ruska. To byl tábor, který byl opravdu táborem smrti. Kdo tam byl delší dobu, tak už jen z toho prachu a záření trpěl takovou újmou, že to někteří nevydrželi ani měsíc, jiní dva nebo tři měsíce a půl roku a někteří si odnesli újmu na celý život a zemřeli na rozklady krve, svalové tkáně, kostí a tak podobně. To byl nejhorší tábor. Já jsem tam byl jen vysloveně krátkou dobu, možná týden až čtrnáct dní a nedostal jsem se na tu drtírnu, dělal jsem tam jen pomocné práce. Pak přišel další transport, odvezli mě nahoru na Jáchymov a tam už jsem prošel spoustou všelijakých táborů. Jeden z nejhorších táborů byl Nikolaj nahoře nad Jáchymovem.“
Otrockému dobývání uranu si šéfovali sami Sověti; dlouhé roky se odtud každý týden vypravovaly nákladní vlaky naložené smolincem směr SSSR. Aby teď tu samou surovinu prodávalo Rusko za miliardy Temelínu, jak zdůrazňuje jiný slavný mukl zdejšího Pekla, pan Jiří Stránský ve své rozhlasové glose. Viz její přepis zde.
Jiří Stránský spolu s režisérem Bočanem stojí za vznikem TV seriálu Zdivočelá země. Ten si troufám považovat za nejlepší novodobý televizní počin snad od dob, kdy už nehrál Tomáš Holý.
Zdivočelá země kompiluje reálně odžité příběhy Stránského a jeho spoluvězňů a týká se mé rodné oblasti; seriálový Svatý Štěpán znamená Horu Svatého Šebestiána, kde byl Stránský jako dítě svědkem mstivých zrůdností páchaných na poválečně odsouvaných Němcích. Seriálový Maděra (Dejdar) je de facto Stránský a třeba děj 11. části popisuje Stránského vyšetřovací vazbu ve zlopověstném estébáckém Domečku na Hradčanech.
Kdokoli má kdy pocit, že dnešní doba nestojí za nic, chcíp tu pes a líp už bylo, možná by si mohl udělat hodinu času a právě 11. dílem Zdivočelky poupravit svůj úhel pohledu. Jen ať přitom vezme v úvahu, že krvežíznivou krutost a bezmoc rudých časů nedokáže žádný televizní seriál dostatečně vystihnout.
Vím. Začal jsem lyžařským rájem, a zavírám tímhle. Záměrně ale. Kdykoli jsem tam nahoře ve slunci na vyžehleném sněhu, všechny ty těsně sousedící okolnosti vnímám. Chci je vnímat.
Šedesát let někomu může znít jako dlouhá doba, ale není. Pamětníci toho pekla, jaké si ani nedovedeme představit, tu stále jsou.
Co hůř, parlamentní strana, která má tolik krve na rukou a nikdy se svého následnictví nezřekla, pořád u zdejších lidí boduje a mluví do životů. Zda ji volí i někteří, co tam na baru v kožešinových límcích a s drinkem u rtů halasí, se mi nechce spekulovat. Nejspíš ano; v tomhle koutu země je jednou z nejsilnějších.
Já sice nebývám euforický a nahlas nejásám; rád se ale raduju. Potichu, neviditelně. A tolik oceňuju bez nadsázky rajské dary dnešní doby, kterou nám předchozí generace tak velkoryse naservírovaly.
Aniž jsme si to zasloužili o píď víc, než lidi z předešlých pokolení, kteří tam místo užívání si ráje cedili krev.
Považuju za chybu zapomínat nebo předstírat, že nic nebylo. Pach komunistického pekla je (nejen tam nahoře) blíž v čase i geograficky, než se může zdát.
Tom
PS: Vlastně nechci končit nijak pošmourně. Tahle pěknost by to tu – přinejmenším pro mě – mohla krapet vybarvit.
https://youtu.be/26DU7XLUvMU