Lyžařský pobyt ve vysokých horách vyžaduje svůj čas, striktní režim a nastraženou pozornost
Hlava třeští, jako by se vám chtěla každým okamžikem rozskočit. Srdce vám buší až někde v krku, nemůžete popadnout dech, jste celí zesláblí. Co chvíli se vám zvedá žaludek. Nejradši byste zalehli do postele, ale vy místo toho tady stojíte a pokoušíte se lyžovat. Opakovaně zvracíte, začínáte vidět dvojmo. Kocovina? Vůbec ne. Postihla vás výšková nemoc.
Předně: problémy způsobené pobytem v extrémních nadmořských výškách jsou nepředvídatelné. Nepostihují každého člověka stejně, a dokonce ten samý jedinec může na stejnou výšku reagovat jinak dnes a zcela rozdílně jindy. Věk, pohlaví, fyzická kondice, předchozí pobyty v horách – nic z tohoho neindikuje větší či menší náchylnost k budoucím potížím. Výšková nemoc umí přijít naráz, rychleji než horská sněhová bouře; někdy ji pocítíte bezprostředně po příjezdu, jindy se příznaky dostaví s různě dlouhým zpožděním, a ještě jindy vás třeba úplně minou.
Výšková nemoc nebývá pro běžkaře často řešeným problémem; většina lidí se s ní v životě nesetká, protože nejezdí lyžovat (a spát) do nadmořských výšek, ve kterých se začíná projevovat – za což se obecně považuje altituda 2 500 metrů, v případě zvýšené intenzity však už běžecké lyžování kolem 2 000 m výšky může tento druh potíží vyvolávat. V Evropě se to týká několika alpských lokalit (například Dachstein, Val Senales nebo Crans-Montana), v západní Americe potom celé řady resortů v Sierra Nevadě a po celých amerických i kanadských Skalistých horách.
Medicína dnes ještě nedokáže určit, kdo je a kdo není více náchylný k tomuto typu potíží; žádné známé věrohodné testy zatím neexistují. Nejspolehlivějším vodítkem tak zůstává vlastní zkušenost; většina lidí se může pohybovat nad 2 000 metry a nepociťovat žádné, či jen minimální obtíže. Pokud jste v podobné výšce nikdy předtím nebyli, je na místě zvýšená opatrnost a dodržování zásad, které zmiňuji dále. Máte-li už pobyt v takových výškách bez významných obtíží za sebou, neměli byste ve srovnatelných úrovních zažít problémy ani v budoucnu – za předpokladu, že nepodceníte dostatečnou aklimatizaci. Pokud ve výškách nejen lyžujete, ale i nocujete, riziko výškové nemoci je výrazně větší než v případech, kdy odjíždíte přespávat do údolí.
Viníkem je atmosférický tlak
Mezi lidmi často koluje mylný názor, že ve vysokých horách je méně kyslíku, což problémy výškové nemoci způsobuje. To je však mýtus: v naší atmosféře zůstává konstantní množství kyslíku (kolem 21%), nezávisle na nadmořské výšce. Co se však s narůstající výškou snižuje, je tlak vzduchu, tedy potažmo i tlak v našich plicích a s tím související nižší množství molekul kyslíku, který jsou plíce schopny vdechnout a přetransportovat do krevního oběhu. Což vysvětluje, proč potíže související s extrémní nadmořskou výškou nezaznamenáte ani při dlouhých mezikontinentálních letech: tlak vzduchu je v letadlovém prostoru pro cestující uměle vyrovnáván na běžné hodnoty.
Když tedy ve vysoké nadmořské výšce lyžujete, díky tělesné námaze vaše svaly spotřebovávají více kyslíku a váš srdeční puls se automaticky zvýší, aby do krve transportoval více požadovaného kyslíku. Avšak protože plíce pojmou kyslíku méně, srdeční puls ve snaze dopumpovat deficit přenášeného kyslíku dál roste a s ním i vaše zadýchanost. V praktickém důsledku pak vaše pohodová rychlost jízdy, která by kdekoliv v „nížině“ znamenala puls třeba 130 tepů za minutu, vás ve výškách může stát tepové hodnoty překračující anaerobní práh anebo rovnou atakující vaši maximálku.
Toto jsou standardní a okamžité potíže přímo související s pobytem ve vysoké nadmořské výšce, které ve větší či menší míře pocítí naprosto každý sportovec. Ty se ještě za příznaky samotné výškové nemoci nepovažují. Tyto obtíže lze do značné míry eliminovat postupnou aklimatizací; vrcholoví závodníci běžně zůstávají ve výškách týden i déle před konanou soutěží – během této doby se jim podstatně zvýší schopnost organismu transportovat okysličenou krev do svalů.
Příznaky výškové nemoci
Většina lidí první symptomy výškové nemoci, má-li se u nich projevit, pocítí v rozmezí 6 až 8 hodin poté, co do výšky vystoupí. Obvykle po dvou nebo třech dnech příznaky ustupují, občas se však stav stále zhoršuje směrem do závažnějších fází, v krajních případech až bezprostředně život ohrožujících.
Prvním a velmi častým příznakem začátků obtíží bývá bolest hlavy, ta je však také symptomem dehytratace, v extrémní nadmořské výšce vcelku běžné. Za projevy regulérní výškové nemoci se proto považuje až bolest hlavy kombinovaná s některými následujícími, častěji než ne vícerými, problémy: nechutenství, zvracení, závratě, celková slabost, poruchy spánku či nespavost, brnění v končetinách, otupělost, letargie, malátnost, periferní otoky rukou, nohou a obličeje.
Závažnými, život ohrožujícími příznaky pak jsou otoky plic (či lidově voda v plicích), projevující se neustávajícím suchým kašlem s bublajícím zvukem uvnitř, nedostatečným krátkým dechem i v naprostém klidu a horečkou. Dalším stupněm již je otékání mozku: postižený není schopen jít rovně, vidí zdvojeně, bolesti hlavy mu neustávají ani po podání analgetik, opakovaně zvrací a má zřetelné výpadky pozornosti, posléze i vědomí. V takovém případě musí být člověk neprodleně odnesen do auta/sanitky a odvezen do nižší nadmořské výšky, jelikož zde už se nachází v bezprostředním ohrožení života. V těch nejakutnějších případech přilétá záchranný vrtulník a postižený je přepravován ve speciálním hypobarickém vaku, který dokáže okamžitě nasimulovat tlak vzduchu při mořské hladině.
Čistá voda a sachry
Naše těla jsou výkonnými stroji, schopnými adaptovat se na spoustu věcí, dokonce i nedostatek kyslíku. Dopřejeme-li organismu čas, brzy začne samovolně produkovat víc červených krvinek, zodpovědných za transport kyslíku do oběhu. Klíčovou věcí je v ideálním případě úplně vyloučit trénink v den příjezdu, či se pouze lehce a krátce vyjet, a to i v případě, že se cítíme skvěle. Prokládat jízdu zastávkami, hodně pít a dostatečně spát.
Vysokohorský vzduch v porovnání s tím z nížin obvykle postrádá vlhkost. Což prospěje kvalitě našeho lyžování (sníh je lehoučký, sypký, prachový), ne už však našemu organismu. Je třeba si uvědomit, že v nižším barometrickém tlaku bude naše pokožka vypařovat vlhkost ve zvýšené míře, stejně tak budeme ztrácet víc tekutin než obvykle zrychleným dechem, a pokud jsme ještě k tomu právě absolvovali mnohahodinový let (vzduch v letadle je extrémně suchý), máme zaděláno na pořádné problémy, nezačneme-li okamžitě a systematicky tekutiny ve formě čisté vody doplňovat.
Vydatný pitný režim je zdaleka nejdůležitější prevencí proti vysokohorským potížím. Je potřeba pít mnohem víc, než jste zvyklí ve vašem běžném prostředí. Pokud potřebujete nějaké vodítko, vypijte dvojnásobek vody, co obvykle. Nejen při jídlech a v průběhu sportování, ale mějte vodu i u postele a napijte se pokaždé, kdy se v noci probudíte (s čímž ve výškách počítejte, jakkoli můžete jinak platit za tvrdé spáče). V pokoji, kde bydlíte, umístěte zvlhčovač; pokud jej nemáte, otevřte si dveře do koupelny a napusťte do vany trochu vody, ať spíte na co nejvlhčím vzduchu.
Spousta lidí ve výškách přičítá bolesti hlavy a zvýšenou únavu řídkému vzduchu, přičemž na vině je jejich dehydratace. K ní přispívá i strava s vysokým obsahem proteinu nebo tuku, alkohol, káva, kofeinové a colové nápoje. Pokud možno, těmto se vyhněte, či je výrazně omezte. Chápu, že neposlat po lyžování do těla zasloužené pivko či dvě může bolet – v takovém případě je alespoň pojistěte dostatečným množstvím vody. Nejvyšší doporučení má přirozeně čistá voda a vysokosacharidový jídelníček – karbohydráty vám natáhnou glykogen do svalů, a ten na sebe váže vodu.
Pomoc z lékárny
Existují také preparáty, které pomáhají vysokohorské obtíže snášet. Osvědčenou klasikou je předpisový Diamox (Acetyzolamide), který člověku umožní rychleji dýchat, čímž organismus metabolizuje více kyslíku. Obvykle hned po prvním podání (250 mg) zabere lék natolik, že z malátného a z obrazu vyzvraceného zombieho, který nebyl schopen reagovat na složitější dotaz, je do půlhodiny svěží a vtipem sršící švihák ochotný okamžitě vyrazit zkontrolovat místní diskotéky (byl jsem svědkem vícekrát než jednou). Potenciální problém vidím v preventivním užívání léku anebo jeho podání hned při prvních náznacích jakýchkoli nesnází, které mohou být (a obvykle bývají) způsobeny nedostatkem tekutin – Diamox je totiž diuretikum, jež ze své podstaty dehydrataci ještě více prohloubí. V rozvinutějších fázích nemoci však není co řešit – dehydratace je nesrovnatelně méně závažný stav, než zhoršující se otok plic a/nebo mozku. V pozdějších fázích však už nelze spoléhat na samotný lék – musí následovat co nejdřívější přesun dolů.
Také není od věci před plánovaným pobytem ve výškách opatrně navýšit zásoby železa v těle. Železo je základním stavebním prvkem hemoglobinu – červených krvinek, které transportují kyslík z plic do svalů. Hodnoty hemoglobinu se v organismu v rámci aklimatizace samovolně zvýší, když budete týden a déle ve výšce přebývat (nějaký čas po návratu do nížiny se hladina opět upraví na normální hodnoty). Zjednodušeně lze říci, že hladina hemoglobinu hraje jednu z klíčových rolí ve vaší výkonnosti na sněhu. Vy procesu zvednutí hladiny hemoglobinu můžete pomoci zvýšením příjmu železa, ať už konzumací specifické stravy bohaté na železo (mj. sušené ovoce, špenát, mandle, sardinky) anebo z doplňků. Vždy však až po konzultaci s lékařem či dietologem, jelikož nadměrné dávky železa jsou pro lidské tělo toxické.
Fenomén zkoumání příznaků výškových obtíží a hledání cest, jak jim předcházet, je relativně mladý – začal být akutní současně s rozmachem masové letecké dopravy, díky níž jsou neaklimatizovaní lidé schopni objevit se od mořské hladiny v kritických výškách na sněhu doslova během pár hodin. Dá se předpokládat, že v následujících letech bude tato nemoc díky vědeckým pokrokům zvládána daleko lépe, než je dnes. Přesto jsem přesvědčen, že veškeré výše zmíněné zásady budou vždy patřit mezi elementární prevenci s trvalou platností.
Text: Tom Řepík
Vyšlo v tištěném běžkařském magazínu NORDIC, 2009