Zlopověstné tažení #MeToo neminulo ani lyžování. První vážný skandál řešila předloni Kanada, vzápětí se zčeřily hladiny v Rakousku.
Šlo o rakouskou mediální aféru z kalibru těžkých; paní Nicola Werdenigg, sjezdařská reprezentantka ze sedmdesátých let – tehdy závodící pod dívčím jménem Nicola Spiess – po více než čtyřiceti letech prozradila novinářům, že během své kariéry byla sexuálně zneužívána. Kým, nesdělila. Tyrolský vyšetřovací úřad se přesto vágními obviněními dnes 60leté babičky začal zabývat.
← Vloni na podzim odhalila 60letá Nicola Werdeniggová do rakouských médií, že byla v sedmdesátých letech během závodní kariéry sexuálně obtěžována. Navzdory tomu, že neuvedla žádné jméno, rozběhlo se vyšetřování
Kanadský despota
Jen o pár měsíců před touto rakouskou zvěstí přišla jiná zpoza oceánu, z kanadského Québecu. Tamního bývalého národního trenéra juniorek Bertranda Charesta (53) obvinili a odsoudili za 37 trestných činů týkajících se sexuálního zneužívání mladých sjezdařek, k nimž mělo docházet během devadesátých let. Obdržel 12 let natvrdo.
Bertrand Charest koučoval v devadesátých letech kanadské reprezentační juniorky a tři další québecké lyžařské kluby. Soudce jej v obžalobě nazval despotickým predátorem, jenž se snažil držet všechny své nezletilé i dospělé svěřenkyně pod totální kontrolou. Devět z nich, jimž v době obtěžování bylo mezi 12 a 18 lety, u soudu v utajení svědčilo proti trenérovi. Jedna vypověděla, že když jí bylo 15, s trenérem otěhotněla a Charest ji donutil podstoupit interrupci, na niž ji sám odvezl. Dodala, že byla do trenéra zamilovaná a ten jí přikázal držet jejich vztah v tajnosti, jelikož nebyla plnoletá.
Soudce uvedl, že zneužívané oběti byly bezbranné a podstupovaly vědomý kompromis, jelikož se bály o Charesta coby trenéra přijít. Soud rovněž konstatoval, že kanadský lyžařský svaz v této věci totálně selhal a před situací vědomě zavíral oči. V Kanadě i Spojených státech se po rozsudku okamžitě vyrojilo několik zbrusu nových aktivistických neziskovek nabízejících sportovcům asistenci při hlášení případných dalších událostí současného nebo minulého zneužívání.
← Kanadský kouč Bertrand Charest dostal za sexuální zneužívání lyžařek z devadesátých let dvanáctiletý žalář
Tyrolské elegie
Na sklonku loňského roku uvedla vzpomínaná Nicola Werdenigg rakouskému listu Der Standard, že v mládí navštěvovala lyžařskou akademii, v jejímž vedení byl nejmenovaný pedofil, který ji znásilnil. Dodala, že byla nepřístojně hlazena dalším nejmenovaným zástupcem lyžařské značky a že byla svědkem podobného zneužívání i u ostatních vrstevnic v akademii. Podle paní Werdeniggové se tisku měla svěřit i jedna další lyžařka, rozhodla se však opět zůstat v anonymitě. „Byly jsme lovnou zvěří, dělo se to tam každé. Často v tom byl přítomný alkohol,“ řekla prý jen žurnalistům.
← Juniorka Nicola Spiessová v době údajného zneužívání
Bavorský deník Süddeutsche Zeitung při příležitosti informování o kauze Werdeniggové popsal poměry v rakouském lyžování jako „atmosféru plnou zneužívání a následného vědomého odvracení pohledů,“ kdy bývalé závodnice zpětně nahlašují případy sexuálního obtěžování a znásilňování ve středoškolských akademiích i v kruzích Světového poháru. Skandálu nebylo ušetřeno ani jméno ikonického národního hrdiny Toniho Sailera, trojnásobného olympijského vítěze a rakouského šéftrenéra ze sedmdesátých let.
Jiné legendární jméno rakouského lyžování, národní trenér ženského týmu z konce šedesátých let Charly Kahr, bylo nařčeno třemi bývalými závodnicemi pro sexuální obtěžování a znásilnění – v době, kdy bylo Kahrovi 86 let. Ten nařčení odmítl ústy svého advokáta: „Veškerá obvinění stojí na vodě. Vytáhnout něco takového po padesáti letech a pokoušet se pana Kahra v jeho věku vláčet špínou, to je čirá nehoráznost.“ Rakouský lyžařský svaz ÖSV vydal strohé prohlášení, že o obviněních nic neví.
← Bývalý národní trenér rakouského týmu ze sklonku šedesátých let Charly Kahr byl nařčen třemi svými svěřenkyněmi ze sexuálního násilí
Potopili jsme vás
Zveřejněná obvinění postavila národní lyžařské svazy do nelichotivého mediálního světla. Kanadská svazová předsedkyně Martha Hall Findlay připustila, že „Kanada své mladé svěřence prostě potopila. Je nám to hluboce líto.“ V Rakousku byl tamní mocný svaz ÖSV médii kritizován za deklaraci, že se nebude obviněními Werdeniggové zabývat, dokud ta neposkytne konkrétní jména a detaily. Což Werdeniggová odmítla s tím, že „záměrem nebylo nikoho konkrétního veřejně pranýřovat, nýbrž odhalit veřejnosti, co se závodnicím za mladých let dělo, aby měly ty současné sílu a odvahu o věcech mluvit, kdyby se přihodily i jim.“
Werdeniggové případ byl poměrně intenzivně propírán v hlavních rakouských a německých médiích. V jednom z televizních rozhovorů bývalá lyžařka vypověděla, že když jí bylo šestnáct, dva muži v tehdejším týmu ji opili a týmový kolega ji pak znásilnil. „Nikomu jsem o tom neřekla, protože jsem se strašně styděla,“ uvedla. V novinách Der Standard zase Werdeniggová vzpomínala, jak byla osahávána zástupcem jisté lyžařské značky. „Nechutný stařec mi řekl, ať se mu posadím na klín, a dotýkal se mě tam, kde neměl. Říkal mi přitom, že potřebuje ve svém týmu takové závodnice, jako jsem já. Zvedla jsem se a odešla pryč.“
Nicola Werdeniggová pochází ze slavné lyžařské rodiny. Její rodiče provozovali dlouhá léta velkou lyžařskou školu v západotyrolském skiresortu Mayrhofen; v jeden čas zaměstnávali přes 170 instruktorů. Její matka Erika Mahringerová je medailistkou z olympiády ve Sv. Mořici (1948) a mistrovství světa Aspenu (1950), otec Ernst Spiess pak trénoval rakouské národní družstvo žen a šéfoval alpským soutěžím na obou innsbruckých olympiádách v letech 1964 i 1976. Bratr Werdeniggové Uli Spiess vyhrál dva sjezdy SP.
Sama Nicola se jevila být téměř zázračným dítětem; ve svých šestnácti letech už byla v rakouském dospělém nároďáku a hned ve své první sezóně ve SP stála čtyřikrát na pódiu. Na domácí olympiádě 1976 v Innsbrucku jí těsně utekl sjezdařský bronz o dvě desetiny sekundy. Závodění Werdeniggová zanechala už v roce 1981 ve svých 23 letech a nastoupila do rodinné lyžařské školy; ta už dnes neexistuje. V roce 1984 se provdala za Erwina Werdenigga, s nímž má tři děti. V roce 2016 ovdověla, žije ve Vídni.
Tak jak to mezi vrcholovými lyžařkami zdaleka není exotické (z poslední doby namátkou Jessie Diggins, naše Soukalová nebo Nývltová), i Werdeniggová strádala vážnými poruchami příjmu potravy. „Okolo sebe jsem viděla celou řadu sportovkyň trpících více či méně závažnými stupni bulimie. Já byla jednou z nich, jednou z mnoha. A i dnes tento svůj starý problém chápu v kontextu toho, jak jsme vnímaly samy sebe v atmosféře sexuálního zneužívání, jemuž jsme byly vystaveny.“
„Ano, možná jsem mohla povstat a promluvit o těchto problémech mnohem dřív,“ připouští pak námitku mnohých Werdeniggová, „jenže jsme byli pod tolika tlaky a nadto svůj sport milovali nade všechno. Dnes jsem babičkou a je to pro mě uzavřená kapitola, necítím už k nikomu žádnou zášť.“
Toni, Lindsey, Anemarie
Současná dynamika kampaně #MeToo motivovala redaktory deníku Der Standard k přehodnocení dobře známého skandálu, cloumajícího lyžováním ve stejné době, kdy měla být zneužívána i Werdeniggová. Noviny připomněly, jak se v roce 1974 musela angažovat samotná rakouská vláda, aby dostala zpět do země v Polsku uvězněného Toniho Sailera, ikonu rakouského lyžování, trojnásobného olympijského vítěze. Sailer, v té době šéftrenér rakouského týmu, se na světovém poháru v Zakopaném opil s jugoslávskými servismany a na pokoji brutálně znásilnili hostesku, za což byl okamžitě vzat do vazby. Poté, co jej rakouská diplomacie dostala domů, Sailer tvrdil, že na něj komunisté připravili past.
„Je zkrátka načase, aby ženy povstaly,“ nechala se do hlavních médií slyšet naopak soudobá lyžařská superstar Lindsey Vonn v reakci na nejkřiklavější známý případ kampaně, kdy bývalý lékař amerického gymnastického týmu dostal za sexuální zneužívání svých pacientek doživotí. „Já sama jsem naštěstí nic takového v průběhu své kariéry nezažila; právě teď je ale naše velká příležitost, abychom změnili, jak je v naší společnosti na ženy nahlíženo,“ dodala Vonnová, vailským rezidentům a zejména jejím bezprostředním sousedům v tamním luxusním apartmánovém domě Arrabelle notoricky známá svými hvězdnými manýry, mejdany i nadmíru hlučným postelovým životem. Stížnosti musí být směrovány na osobního sekuriťáka v recepci v přízemí; na dveře jejího apartmánu nikdo jiný klepat nesmí, což prý platí i pro dopingové komisaře.
Slavná Anemarie Moserová-Pröllová, v historii lyžařského sportu druhá v počtu dosažených vítězství ve SP hned za Lindsey, nesdílí s vágními obviněními vznesenými Werdeniggovou pražádné sympatie. Byla přitom v sedmdesátých letech blízkou týmovou kolegyní Werdeniggové. „Během let, kdy jsem závodila já, se nic takového nedělo. Kdyby ano, věděla bych o tom. A sama bych se dokázala ubránit,“ rezolutně popřela v televizním rozhovoru rakouského zpravodajství sebemenší náznaky.
„V lyžařských týmech není neobvyklé, že se to tam spáruje. Za mých let se to stalo Rosi Mittermaierové a Christianu Neurautherovi nebo Marlies Schildové a Bennymu Reichovi. Žádné zneužívání či znásilnění. Vždycky jde o dva konkrétní lidi a jejich city,“ pokračovala Moserová-Pröllová. Vyjádřila soucit s trenéry, servismany a dalším doprovodem závodů světové túry, kteří „našemu sportu obětují všechno, a pak je něčí neurčité obvinění postaví všechny do špatného světla“. Její odvážné vystoupení sklidilo, vcelku nepřekvapivě, spoustu odsuzujících reakcí na sociálních médiích. Pröllové se naopak zastal bývalý trenér Nicoly Werdeniggové ze sklonku sedmdesátých let, Alois Bumberger. Zdůraznil, jak je překvapený tím, co jeho bývalá svěřenkyně na veřejnosti šíří. A že nikdy nic o žádném zneužívání neslyšel od nikoho ze závodníků.
← Dvě největší hvězdy historie ženského lyžování, Anemarie Moser-Pröll (vlevo) a Lindsey Vonn, se obě po svém vyjádřily k aktuálním kauzám #MeToo
Proberme se
Výše vzpomínaná Anemarie naznačila to, co je známé každému, kdo není zazelena utržený: mezi sportovními trenéry a svěřenkyněmi se trká a odjakživa trkalo. Dobrovolně a bez násilí. Nic jiného nedělají po pokolení doktoři sestřičkám, šéfové asistentkám, snad i pornoherci svým kolegyním, prý. Nebo vzpomeňme na poměry v proslulých Bambini di Praga. A tak dál a dál. Koneckonců, i já trénoval – a trkal. Takže za mě taky jedno #mítú.
Se starou dobrou konzervativní dávkou skepse se k tématu typicky výstižně vyjádřil i náš magazínový matador Ivan Sosna. Cituju z jeho blogu: „Vztah věkově slučitelného charismatického trenéra a nadšené sportovkyně ani nemůže neobsahovat intimní a erotické momenty. Mezi trenéry a jejich svěřenkyněmi vždycky docházelo k erotickému pnutí a k jeho důsledkům. Kdo dneska posoudí, nakolik to bylo spontánní, důsledkem vypjatých emočních stavů, nakolik chtíčem nadrženého samce, nakolik kalkulací sportovkyně, vědomé si své sexuální přitažlivosti, a nakolik kombinací těchto důvodů?“
Vážně mám za to, že dnešní dobu lze s (jen nicotnou) nadsázkou nazvat érou oslavy blbosti. Vždyť co kdybychom konfrontovali takováto náhlá prozření paměti a svědomí s jen o kus staršími skutečnými problémy k smrti vyděšených dívek a žen, schovávajících se i se svými malými dětmi pod uhlím před oslavovanými osvoboditeli – Rudoarmějci, na jaře pětačtyřicet? Kteří to k smrti tolika znásilňovali jak na běžícím pásu, bez ohledu na věk? Hm. Jak by nejspíš řekl Karel Čapek v předvečer své smrti: „MeToo, i to jsou problémy. Ale luxusní.“