Když jsem na podzim 88 rukoval jako o-běžec do Dukly Brno, v kasárnách v Řečkovicích mě čekal můj kamarád Mirek, nastoupivší o rok dřív. Se sluchátky walkmana kolem krku – v tehdejší době pořád dost draze a svízelně sehnatelné vymoženosti (buďto Západ nebo se štígrem Tuzex).
Soucitně mi odebral obrovskou brašnu nabitou vším možným na sportování i dva vaky běžek, holí a kolečkových lyží – s tím, že v přijímači, kam jsem na 4 týdny mířil na bojový útvar schovaný někde v lesích Moravského krasu, ty věci vážně nebudu potřebovat.
Když jsem se za měsíc vrátil, Mirek dál chodil se sluchátky na krku nebo uších. Pořád dokola ve walkmanu točil jednu kazetu.
Když jí jednou na chvíli oželel a dal mi poslechnout, poznal jsem V penziónu Svět, bez nadsázky zjevení té doby.
To byl rok, kdy mě dostala Horáčkova čeština nešetřící křídly barokních andělů, biblickými i jinými chytrými paralelami, citem. A pořád drží, i po kvartálu století.
Potom mi někdo pomohl z druhé (či kolikáté?) ruky dostat se k beznadějně vyprodané Horáčkově prvotině vydané o rok předtím – Potměšilému hostu Hany Hegerové. Obě dvě alba zůstávají mými zásadními dodnes a věřím, že dál budou, dokud vydržím při smyslech.
Dnes jsou paní Hany požehnané 80+ narozeniny. Tyhle dva Horáčkovy texty od HH jsem měl nejradši tehdy a mám i dnes.
Tož na její zdraví.