Nostalgie zašlých zim: Posedlost křivkami

Písmo: A ++ A --

Vcelku dlouho předtím, než legendární strečové šponovky Bogner spustily celosvětovou revoluci v oblékání se na bílé svahy, rekreační lyžování už aerodynamickou módu znalo. Průkopníkem byl lyžující oděvník Irving Margolese.

Všeobecně se má za to, že moderní upnutá móda se jak blesk z čistého nebe narodila uprostřed padesátých let, kdy věhlasná Maria Bogner přišla se strečovými kalhotami ze speciální směsi nylonu a vlny, jež záhy zaplavily horské stráně movitého západního světa. Jenže ne: tělo obepínající lyžařské oblečení se mnohem spíš vyvinulo postupnou evolucí než radikální revolucí. (Značka Bogner nicméně nezpochybnitelně přinesla do odvětví revoluční prvek jako hrom ve formě pestré palety barev nahrazujících do té doby fádní černošedé odstíny.)

Už totiž v předválečné éře – v období, jež má většina z nás spojeno s lyžníky v tlustých vlněných svetrech a látkových oblecích civilního střihu, kdy široké nohavice kalhot byly zastrkávány do dlouhých ponožek – se na světlo světa dral štíhlý, aerodynamický sportovní styl. Francouzské eso bílých svahů Emile Allais lyžoval v upnutých šponovkách už na garmischské olympiádě 1936, kde v jediné uskutečněné disciplíně alpského lyžování (kombinace slalom a sjezd) bral bronz. Jeho šponovkám se říkalo pantalons en fuseau – zúžené kalhoty – a odhadem historiků se mohly začít objevovat na zejména francouzských svazích od začátku třicátých let. Ve zhruba stejné době ve Švýcarsku žijící Američan Rudolph Kaegi upředl acetátové vlákno Celanese do pružné spirály a protkal jej vlnou, čímž přinesl na trh první obchodní značku strečové látky na světě pod názvem Helanca. (Právě z jejího základu pak Maria Bogner šila své neodolatelně barevné kolekce.) Průkopnická umělá tkanina však poměrně rychle ztrácela ze své pružnosti s každým jedním vypráním.

Když kanadský sjezdař Louis Cochand závodil na MS v polském Zakopanem, obdivoval kalhoty nevídaného střihu, v nichž tam lyžoval princ bývalého Polského království. Upoutalo jej, že byly cokoli, jen ne široké a plandavé, jako u všech ostatních lyžařů okolo na svahu. Kalhoty vyrobené z pevně utkaného šedivého kaftanu měly úzký střih a spodek nohavice byl opatřen páskem, kterým si lyžař provlékl chodidlo a s celou nohavicí se obul do boty. Ponožky vytahované z bot naráz zmizely z dohledu.

Cochand si jedny kalhoty sehnal a přivezl je do Kanady svému známému Irvingu Margolesemu, lyžujícímu montrealskému krejčímu. Margolese spatřil příležitost kalhoty okopírovat a nabízet je pod vlastní značkou. Importovat z Polska je ani nebylo možné, protože za několik měsíců po šampionátu v Zakopanem obsadila zemi nacistická vojska a peklo druhé světové války se rozhořelo ve své plné hrůze.

Krátce po skončení války, zatímco vybombardované evropské továrny zůstávaly v doutnajících troskách, Margolese usazený v bezpečné kanadské domovině už byl připraven na plné obrátky rozjet byznys s novými lyžařskými střihy. Využil svých krejčovských dovedností a know-how, výrobního zázemí, skladových zásob látek i zavedených obchodních vazeb. Montreal té doby byl největším centrem oděvní výroby v Kanadě; většinu provozů vedli dobře situovaní Židé z Ruska a východní Evropy, kterým se podařilo prchnout před první světovou válkou. Přijížděli v houfech na newyorský Ellis Island a odtud mnoho z nich pokračovalo do Montrealu. V těch dobách byl jidiš třetím nejrozšířenějším jazykem v Montrealu, po angličtině a francouzštině.

Margolesův dynamický byznys brzy expandoval do všech horských oblastí severoamerického kontinentu; lyžaři toužili být spatřeni v jeho sexy šponovkách. V roce 1948 se 29letý podnikatel dostal na stránky vlivného magazínu Time a jeho zboží bylo k dostání v proslulých obchodních domech Saks Fifth Avenue v New Yorku, Chicagu, Detroitu i v Beverly Hills. Margolesův černý lyžařský úbor prodávaný pod značkou Irving stál 90 dolarů, bezmála 1 000 USD v dnešních cenách.

Pováleční závodníci se tak prvně v historii hromadně dostali do aerodynamicky střižených kalhot. Pevné vlákno Margolesových šponovek bylo nejen pružné, ale i víc odolné vůči větru a vlhku než dosavadní běžná konfekce. Lyžař v hlubokém prašanu nyní mohl zabořit nos typickým přepadnutím střemhlav, a stále být schopen sníh ze sebe oklepat a dole pod kopec přijet bez známek nehody, na rozdíl od těch jezdících v tehdejších chytlavých vlněných oděvech. Irvingovy šponovky oblékaly módně zaměřené lyžující ženy, jako i celé lyžařské týmy. Například kanadské národní družstvo na olympiádě 1948 ve Svatém Mořici bylo kompletně oděno od Irvinga.

Už v jednom z nejranějších čísel amerického magazínu SKI (ročníku 1948), kterým jsem listoval, jsou k nalezení inzeráty na strečové šponovky od hned šesti značek: Irving, White Stag, Jantzen, Georgette Thioliere, MarSand a March & Mendl. Kultovní bognerky se v americkém SKI objevily až v roce 1953, v inzerci od tamního národního distributora Hanse Hagemeistra. Strečová látka v reklamě ještě nebyla zmíněna a celkově se modely Bogner ničím zvláštním nelišily od produkce tehdejších nejsilnějších značek Irving nebo White Stag. Velký průlom pro německou značku nastal v roce 1955, kdy se v listopadovém SKI na jeho titulce ukázala světu majitelka firmy Maria Bogner v nevídaně přiléhavé tmavorudé soupravě.

Významným konkurentem hlavní trojici značek Bogner, Irving a White Stag se stal newyorský krejčí Jules André, jenž začal šít lyžařské šponovky už za války. Pro Sports Illustrated v roce 1964 uvedl: „Krejčí, který sám aktivně a s vášní nelyžuje, těžko může dobré lyžařské šponovky ušít. Lyžařské kalhoty musí přesně sedět konturám postavy, aby dobře držely v bocích a na nohách byly sice úzké, ne však až na kůži.“

Jakmile byla k dostání, André si ve Švýcarsku objednal tkaninovou směs z 60% vlny a 40% vlákna Helanca a jeho nový byznys začal dravě růst. V šedesátých letech nabízel elastické šponovky i komplety v sedmdesáti barevných odstínech, nejoblíbenějším a pro jeho obchodní značku ikonickým se stala námořní modř. Dámské šponovky prodával za 50 dolarů, pánské za šedesát.

Legendární filmař Warren Miller v jednom ze svých nesčetných lyžařských sloupků teoretizoval, že elastické šponovky udělaly z lyžování sexy aktivitu a mohly být hlavním důvodem poválečného růstu odvětví. „Za rozmach lyžování v padesátých a šedesátých letech dávám kredit Marii Bogner. Každý, kdo měl rozumnou postavu, se oblékl do jejích šponovek a vypadal štíhle, elegantně a atraktivně jako herec z bondovky. Zejména s dámskými figurami dělaly divy,“ napsal mimo jiné v jednom svém fejetonu. V jiném ze svých textů se zase Miller zamýšlel nad tím, zda jej čtenáři nebudou považovat za sexistu: „Jenže někdo vymyslel muže a ženy a naštěstí je mezi nimi rozdíl – mimo jiné i v jejich tvarech. Za mě, chválabohu za ten rozdíl.“

S překvapivou invazí modelů Bogner v padesátých letech a podobně agresivním vzestupem značky Roffe v éře šedesátek nedokázali stárnoucí průkopníci Irving Margolese a Jules André přežít nevybíravou konkurenční válku. V průběhu sedmdesátých let si totiž celý lyžařský svět začal oblékat pohodlnější, funkčnější a teplejší soupravy – u nás dobře známé jako oteplovačky – které po nějakých dvou třech dekádách začaly opět tělesné křivky zahalovat. Dámské pánve, pozadí a poprsí se znovu vzdálily z dosahu očí.

Warren Miller věřil, že ústup šponovkové módy zpopularizované štíhlými krásnými ženami a muži jako Sandra Heath a Stein Eriksen nejenomže kolidoval se začátkem poklesu počtu lyžařů, nýbrž že mohl být jeho důvodem. „Módní návrháři prošívají vrstvy nepromokavých a prodyšných látek, našívají na ramena kůži, abyste mohli nosit lyže, a pak to celé vycpou peřím pro izolaci,“ napsal. „V takovém oblečení bude snad i modelka ze Sports Illustrated vypadat jako taxikářská drožka. Přidejte dnešním lyžařům na hlavu přilbu a nepoznáte, zda jde o muže, nebo ženu.“

Půvabnou ironií bylo, že lyžaři se nechávali inspirovat záběry extrémních lyžařů oblečených do oteplovacích souprav do prašanu právě z Millerových filmů, jež ve své době oboru na desetiletí vévodily. Následně pak s příchodem Gore-Texu začalo být spotřebitelům v reklamách vysvětlováno, že „technické“ je synonymem pohodlného. Elastické nylonové tkaniny, navzdory jejich překotnému vývoji a vzniku globálně úspěšných obchodních značek jako Spandex či Lycra, byly odsunuty do oblasti závodních kombinéz a civilního oblečení na teplejší jarní sníh.

Metaforický kruh se propojil v osmdesátých letech, kdy tradiční lyžařský svět zaskočila snowboardingová vlna reprezentovaná mladistvými rebely navlečenými do plandavých kalhot a bund ne nepodobných střihů, ve kterých lyžovali jejich prarodiče o nějakých padesát šedesát let zpět. A pak, že móda není cyklická… či dokonce okružní.


↑  Uprostřed padesátých let přišla věhlasná Maria Bogner se strečovými kalhotami, jež záhy zaplavily horské stráně movitého západního světa


↑  „Za rozmach lyžování v padesátých a šedesátých letech dávám kredit Marii Bogner,“ napsal Warren Miller


 V sedmdesátých letech celý lyžařský svět začal oblékat pohodlnější, funkčnější a teplejší soupravy – u nás dobře známé jako oteplovačky