Andy, are you goofing on Elvis?

Strangely brilliant Andy Kaufman would be 68 today.

The most eccentric, unconventional, mysterious and indeed misunderstood entertainer of the 70/80s era, who was so far ahead of time. His heavily psychological humor typically infuriated people to the point of plain hating him. Andy passed away in 1984, aged 35.

Nedožitých 68 by dnes slavil bezprecedentní génius psychologického humoru Andy Kaufman, který s chutí obracel role a střílel si z nic nechápajícího publika. Hluboce obdivuju Andyho odvážný styl, který málokdo docenil. Miloš Forman o něm natočil brilantní životopisný film Muž na Měsíci, R.E.M. k němu udělali neméně skvělou muziku.

Lidi si nebyli moc jistí ani Andyho pohřbem.

Pohledná a hodnověrná normálnost videomarketingu Mount Snow

Pokud jde o videomarketing, osobně považuju za poměrně snadné produkovat slušné klipy – ale za sakra těžké videoklipy vynikající.

S o zlomkrk se vyvíjející sofistikovaností a dostupností technologií měly naše oči v průběhu posledních let privilegium shlédnout kvanta pozoruhodné videoprodukce. O střediskovém videomarketingu tu píšu průběžně celé roky dokola pod nejrůznějšími úhly pohledu; namátkou od netuctové tematiky přes otevíračkové reporty po třeba POV videoprodukci (což jsou ti – obvykle nejistě – lyžující marťani s krabičkami na přilbách).

Jak je těžké vyprodukovat výborný videoklip, o nic snazší není takový férově definovat pomocí nějakých univerzálních kritérií.

Přesto, kdybych se o takovou definici měl pokusit a být přitom stručný a (rádoby)kreativní, po výtečném videoklipu bych chtěl tři U: úhlednost, umírněnost a uvěřitelnost.

Vzpomínám na Andyho

Jedním z pro mě důležitých lidí, s nímž jsem ve svých hektických devadesátkách potkal a sblížil, byl pan Andrew Rooney. Troufale jsem ho považoval za svého osobního mentora.

Člověk vysazený na čistotu používání jazyka a morální korektnost jako málokdo další. Pro tuto svou puritánskou inklinaci býval často (v dobrém) veřejně vysmíván podobně, jak pro své brežněvovské obočí (taky nejspíš v dobrém, cojávím).

Andy si vytrvale živil svou minutku slávy týdně (doslova) v pořadu CBS „60 Minutes“, v němž se 30 let až do své smrti každou neděli objevoval s minifejetonkem na různá všední témata, taky často vysmívaná. Paradoxně jsem s jeho názory a vnímáním věcí spíš nesouhlasil, což mi nebránilo chovat ke starému pánovi vysoký – nepatolízalský – respekt. Na to měl svůj velmi citlivý vnitřní detektor.

Jakub Trnka: jepičí kariéra lyžařského obrtalentu

Čechoaustralan Milan Trnka Stevens vzpomíná nad sérií papírových fotografií z devadesátých let:

V polovině devadesátých let jsem po návratu z Austrálie do Čech trénoval Jakuba Trnku, svého synovce. Jakub začal být prakticky okamžitě úspěšný, je stejný ročník narození (1980) jako Ondra Bank; ti se spolu pravidělně utkávali na závodech doma i na mezinárodní scéně už jako žáci a poté i v juniorské kategorii.

V době, když byl Jakub druhým rokem v juniorech, Ondra Bank byl vinou zranění odstaven, žádný další závodník na Jakubově úrovni v Česku nebyl. Žákovský talent ze stejného ročníku 1980 Petr Záhrobský byl v té době výkonostně daleko za oběma a jen těžce se prosazoval.

Při nominaci na prestižní olympijské hry mládeže v roce 1997 ve švédském Sundsvallu byl Jakub vyslán jako jediný chlapecký závodník za ČR, v dívkách zase byla jedinou zástupkyní Tereza Kopecká, oba závodníky jsem tehdy trénoval. Večer před startem závodů mi tam Jakub oznámil, že s lyžováním končí a že zítra pojede svůj poslední závod.

Vnucená disneyovská perspektiva

Vnímavému oku přijde kdeco v Disney parcích obrovské a současně tak nějak malé. Ne náhodou. Jde o promyšlenou optickou manipulaci machrů na filmové triky z Walt Disney Imagineering.

Prakticky všechny stavby jsou postaveny ve zmenšeném poměru 80/60/40; tzn. přízemí s interiéry obchodních provozoven je postaveno do 80 % běžné výšky, první patro (využívané pro kanceláře a privátní pokoje) do 60 %, vrchní patro (sklady) do 40 %. V adekvátně zmenšeném poměru jsou vyhotoveny i všechny stavební prvky, třeba oken či viditelných spárovaných cihel. Objekt se tak jeví mnohem vyšším, než ve skutečnosti je.

Stejný vizuální trik je použit i na replice Matterhornu (včetně například progresivně zmenšovaných umělých stromů) a samozřejmě na zámku Šípkové Růženky. Ten je vysoký těsně pod 60 metrů (hranice, kdy by musel být použit letecký maják, jenž by atrakci znehodnotil) – přičemž pohádková pevnost vytváří dojem stometrových věží.

Učebnicově nenápadné užití vnucené perspektivy lze vyslídit i na replice Eiffelovky v Epcot parku ve floridském Walt Disney World. Aby byl vyvolán dojem původní třistametrové výšky, maketa je postavena ve zmenšeném 1/10 poměru tak, že pohled na ni je umožněn jen z dálky. Jelikož v Disneylandu se nikdy nearanžuje nic, co není vidět, je postavena jen její viditelná vrchní část.

Lyžařský sen Walta Disneyho

Jednou z Waltových sportovních vášní bylo lyžování.

V roce 1938 jej vyhledal rakouský imigrant a lyžařský šampion Hans Schroll a ukázal mu panenskou oblast nedaleko kalifornského Lake Tahoe, dnešní Sugar Bowl. Přesvědčil Disneyho, aby se stal v novém skiresortu investorem. Za Disneyho peníze tam pak postavil lyžařskou chatu a po Waltovi pojmenovanou sedačkovou lanovku obsluhující hlavní kopec Mt. Disney.

V roce 1958 točil Disney ve švýcarském Zermattu film The Third Man On The Mountain a zamiloval si známou scenérii. Koupil pohlednici a poslal ji svým vývojářům do Kalifornie se strohým vzkazem: „Tohle postavte.“ (Rok nato v anaheimském Disneylandu otevřeli věrnou napodobeninu Matterhornu v poměru 1 : 10 s umělými stromy a vodopádem, na vrcholku posázenou skleněnými kuličkami pro věrnější ledovcový dojem. Bobovou horskou dráhu vedoucí skrz naskrz horou obsluhuje personál v bavorských krojích, hovořící s německým dialektem.) Walt se začal tamních Švýcarů vyptávat, jak se lyžařský resort provozuje, jak byl Zermatt naplánován, jak se tam starají o hosty. Rychle nabyl přesvědčení, že kdyby podobný provoz vlastnil, dokázal by vše navrhnout a zorganizovat mnohem líp.

Pár let nato, když byl Walt přizván jako klíčová osobnost do pořadatelského týmu zimní olympiády ve Squaw Valley, potkal se tam s bavorským expertem Willy Schaefferem. Ten později začal prozkoumávat jednotlivé západoamerické lokality pro Disneyho nový horský resort. Do úzkého výběru se dostal kalifornský Mammoth a několik míst v San Bernardinu poblíž Los Angeles.

Let’s Talk About Sex

Na přelomu padesátých a šedesátých let se ještě dal jeden celý den v běžném skiareálu pořídit za deset dvanáct dolarů (či ekvivalent místní měny) – včetně skipasu a jízdenky nebo benzínu na cestu.

Jídlo si dost lidí nosilo zabalené z domova – zvyk, jenž zčásti přetrvává v lyžování dodnes. Navzdory tomu, že šlo odjakživa o sport spíš víc než míň bohatých – což nebyla jen tak ledabylá, zbůhdarma nalepená etiketa.

Americký SKI v té době publikoval nejspíš první pokus o demografickou studii v historii oboru.

Rozsáhlou anketou mezi svými předplatiteli se dobral k zajímavým údajům: tři ze čtyř čtenářů měli pod 35 let věku, byly mezi nimi hojně uváděny profese doktorů, právníků, umělců, učitelů či žen v domácnosti. Dva z pěti předplatitelů vydělávali nadprůměrných 10 tisíc dolarů ročně, plná polovina jich byla svobodných.

Vznik floridského Disney Worldu

Poté, co se potvrdil úspěch anaheimského Disneylandu, bylo jen otázkou času, kdy dojde na jeho východoamerickou verzi.

Walt často prohlašoval, že nesnáší pokračování a nechce se nikdy opakovat; byl názoru, že zkoušet duplikovat nějaký existující úspěšný model je známka lenosti a nedostatku invence. Proto jakákoli představa o novém Disneylandu vždy vycházela z premisy, že nepůjde o prostou repliku kalifornského parku.

Walta vždy deptalo motely a restauracemi ucpané bezprostřední okolí Disneylandu a věděl, že pokud kdy půjde na východ, bude muset stavět na o mnoho rozlehlejším prostoru. Jednak kvůli eliminaci náplavy přiživujících se podnikavců, jednak měl v hlavě spoustu nových snů o nových atrakcích, vyžadujících si své místo. Jak snil Walt Disney celý svůj život velké sny, tentokrát byly gigantické: zahrnovaly i vlastní letiště, průmyslový park s kompletní obslužnou infrastrukturou, dokonce celé vlastní město.

Plánovat východoamerický park začal Walt v roce 1959. Chtěl jej sice mít na východě, ale ne blízko vlastního pobřeží, aby se vyhnul konkurenci mořských pláží. Po špatných zkušenostech se spekulanty v Kalifornii podnikal veškerý průzkum v nejvyšším možném utajení. Jakmile se v roce 1963 rozhodli pro floridské Orlando, Disneyův právník Robert Foster začal pod falešným jménem Robert Price skupovat obrovské lány pozemků. V létě 1965 začaly o projektu psát místní noviny The Orlando Sentinel a ceny blízkých ploch vylétly ze $180 za akr na desetinásobek. Poslední pozemky Disney pořizoval za $80 tisíc na každý akr.

It’s A Small World After All

Prakticky vzápětí po úspěšné olympiádě v roce 1960 začali v Disney studiích pracovat na třech instalacích pro světovou výstavu – Fordův Magic Skyway, GE Progressland a ještě na robotické figuríně prezidenta Lincolna pro pavilon státu Illinois.

Práce byly po celou dobu příprav vesměs ve skluzu, Lincolnův robot dokonce o několik týdnů nestihl slavnostní otevření události v dubnu 1964.

V létě 1963 si navíc vzpomněla Pepsi-Cola, dlouholetý věrný partner Disneylandu, že by potřebovala nějakou atrakci pro mezinárodní pavilon UNICEF, který sponzorovala. Narychlo si sjednali schůzku v Disney parku, Walt tehdy nebyl přítomen. Zástupci v Disneyho firmě však Pepsi odmítli, že už takhle své tři instalace nestíhají.

Když se o tom Walt dozvěděl, zrudnul vzteky a donutil manažera, aby hned Pepsi vzkázal, že pro ni atrakci Walt osobně zařídí.

Disneyho Kolotoč pokroku

Firmě General Electric Walt nabídl svůj odložený koncept robotických figurín z neuskutečněného Edison Square projektu. Zabalil jej do nápadu kruhového divadla s otáčejícím se hledištěm pod názvem The Carousel of Progress, Kolotoč pokroku.

Scéna asi dvacetiminutového představení byla rozdělena na čtyři části; v každé byla vyobrazena domácí pohoda stejné rodiny v rozdílných časech – v roce 1890, 1920, 1940 a v tehdejší současnosti (1964).

Těžištěm show byla demonstrace technologického pokroku na elektrospotřebičích od GE. Kolem kruhové scény se otáčelo šestidílné hlediště, každá sekce pro 250 lidí (čtyři pro představení, pátá pro příchod a šestá pro odchod publika). Každou hodinu tak show s dokonalou reklamou na výrobky od GE shlédlo téměř 4 tisíce lidí.

GE si koncept Waltova projektu zamilovala a zaplatila si u něj vývoj tohoto odvážného řešení. To se povedlo a na světové výstavě působilo senzaci. Do pavilonu GE Progressland se stály hodinové fronty, přičemž Waltův nápad s hledištěm dokázal odbavovat zdaleka největší počty návštěvníků bez sebemenšího prostoje. Z šesté odchozí sekce publikum pokračovalo po pohyblivém pásu do vrchní části pavilonu, kde společnost GE prezentovala budoucnost na technologických demonstracích získávání energie ze slunce a atomu.

Disneyho Ford Magic Skyway

Walt si uvědomoval, že pokud by se dokázal zapojit do organizace newyorské výstavy EXPO 1964/65, přineslo by mu to celou řadu výhod.

Jednou ze společností, s níž Walt jednal, byli General Motors, kteří se na EXPO nadšeně chystali s vlastním obrovským pavilonem Futurama a Disneyho asistenci nepotřebovali. Walt se obrátil na Ford, kde na jeho návrhy slyšeli. Dohodl se s nimi na výstavbě obrovského pavilonu Ford Wonder Rotunda obsahujícího spoustu nástěnných maleb, vnitřní zahradu či speciální orchestr složený výhradně z autosoučástek.

Hlavní atrakcí Fordova pavilonu byla okružní jízda zpět časem do pravěké historie lidstva na dráze nazvané Magic Skyway v posledních modelech kabrioletů značky. Nikdo je nepotřeboval řídit, auta se samočinně pohybovala po okruhu rychlostí asi 12 km/h.

Ford pro účely výstavy dodal 160 sériových aut, kompletně vykuchaných a vybavených rádiem s nahraným komentářem okružní jízdy pavilonem v šesti jazycích.

Disney a newyorské EXPO

Walt toužil svůj Disneyland bez přestání rozvíjet. Měl představu, že park se bude stále měnit, a měl plno velkolepých nápadů na nové atrakce. Nedovolil však zprovoznit nic, co by precizně nefungovalo – a každá nová atrakce vyžadovala nákladný vývoj.

Dosavadní verze Disneylandu zkonzumovala veškeré peníze dynastie Disneyů i náklonnost ostatních investorů. Walt hledal cestu, jak otestovat nápady na nové atrakce a drahé jízdní mechanismy – nejlíp formou, kdy by někdo alespoň část gigantických nákladů zaplatil.

Jedním z mnoha nikdy nezrealizovaných rozšíření Disneylandu je projekt Edisonova náměstí, jímž měla končit Market Street – nová, vesměs rezidenční ulice projektovaná paralelně s hlavní třídou Main Street. Walt byl fascinován vynálezci a Thomas Edison patřil mezi ty, které obdivoval nejvíc. Na Edison Square plánoval postavit nákladnou divadelní atrakci, kde by namísto živých herců účinkovaly robotické voskové figuríny, demonstrující typický život v americké domácnosti před vynálezem elektřiny, krátce po rozšíření elektřiny a život moderní – moderní v tehdejší době konce padesátých let.

Projekt však ztroskotal na nedostatečné technické sofistikovanosti figurín – robotika tehdy byla v počátcích svého vývoje. Jelikož by chyběla hlavní atrakce, celý projekt Edisonova náměstí a k němu vedoucí Market Street se v tichosti uložil do archívu.

Půlstoletí Jezdce z neznáma

Jedenapadesát let je letos prvnímu opravdovému knižnímu westernu vydanému v češtině, kultovní kovbojce Jezdec z neznáma od Jacka Schaefera (v originálu Shane, 1949). Jejímu prvnímu českému překladu (1965) předcházely ne nezajímavé okolnosti.

Všechno začalo na hodně nepravděpodobném, vpravdě obskurním místě: v podzemí uranového dolu jednoho komunistického koncentráku. Tam v roce 1955 jeden civilní havíř propašoval politickému muklovi Jiřímu Stránskému Schaeferův originál románu Shane. Stránský se vykašlal na rubání rudy (nejspíš neunikl trestu v korekci), knížku v šachtě přečetl na jeden zátah a tak jej ohromila, že si slíbil, že pokud lágr přežije, na svobodě román přeloží.

Což za deset let uskutečnil a s pomocí Miloše Formana a Josefa Škvoreckého překlad v tehdejší ČSSR mohl oficiálně vyjít. Hned se po něm slehla zem jako po něčem do té doby nevídaném – šlo o první opravdový western v naší zemi, jak ostatně píše sám Stránský ve svých vzpomínkách.

Loga horských středisek: Lužické a Jizerské hory

Nedávno TMR na liberecké radnici svůj projekt představovala ve stylu devadesátkových heyday časů Viktora Koženého a jeho desetinásobku. Když jsem se šéfů Hlavatého a Rattaje ptal, odkud plánují získávat pro jejich projekt mnohonásobně vyšší návštěvnosti té stávající, kloudnou odpověď jsem – žádné překvapení – nedostal. Jistě, budou lyžaře krást okolním střediskům, jak to dělali doteď. Případně – opět, jako to dělali doteď – budou lákat a svážet citidioty s nulovým vztahem k horám, a zamoří tak další kopec v řadě měšťáckými manýry, prznícími přírodu i podobu lyžování, jak jsme ji znali a milovali.

To všechno za situace, kdy všechny skiareály kolem křičí: „Máme málo lyžařů, potřebujeme jich víc.“ Ani jediný neprohlásí, že má dost těch stávajících. Všichni chtějí víc.

A všichni budou dál křečovitě spotřebitelům vnucovat spotřebu, kterou nepotřebují – až do soudného dne.

Kdy už si branže ze sebe přestane dělat legraci a vezme na vědomí, že lyžování jako masová rekreační aktivita je z dodavatelského hlediska zřetelně za hranicí saturovanosti? Stejně jako celá naše zdegenerovaná konzumní společnost.

Walt Disney a olympijské hry

Pro rok 1960 byla přidělena zimní olympiáda kalifornskému Squaw Valley.

Squaw Valley bylo do té doby o přežití zápasícím zimním střediskem s jednou lanovkou, dvěma vleky, jednou chatou a jediným stálým obyvatelem – majitelem arerálu Alexandrem Cushingem.

Walt Disney byl požádán, aby vymyslel choreografii slavnostního zahájení a ukončení her i medailových ceremoniálů.

Disney nabídku přijal a současně shledal, že nikdo z pořadatelského výboru organizačním procesům nerozumí. Po dobu olympiády tedy do místa převelel štáby svých zaměstnanců z Disneylandu, kteří kulturní stránku her de facto zachránili před světovou ostudou.

Rodina základ státu (a horského byznysu?)

Schválně – přišel vám už někdy na mysl následující paradox?

Lyžařský průmysl zhusta sponzoruje nejrůznější sportovní esa, jejichž zviditelnění pak hledí využít při propagaci svého byznysu směrem k široké veřejnosti. Nejspíš v logice, že hvězdy/ hvězdičky závodních tratí a ramp snowparků budou tou pravou inspirací typickému lyžařskému BFU.

Nějakému týnejdžrovi možná; nejsou však dlouholetou, chronicky jak přes kopírák všude vzývanou modlou lyžařské branže – rodiny s dětmi?

A pro takovou lyžující mámu od dětí – kdo nebo co je asi inspirací?

Její sny budou v tomto ohledu asi trochu jednodušší. Nejspíš představa své spokojené rodiny někde v příjemném prostředí za slunečného dne na dobrém sněhu. Něco podobného.

Otevření Disneylandu 17.7.1955

Většinu dospělého života snil Walt Disney sen o parku, jaký svět ještě neviděl.

V roce 1953 se rozhodl, kde takový postaví. Našel rozlehlou pomerančovou plantáž v rovinách Anaheimu, jihovýchodního předměstí Los Angeles, blízko křížení hlavních dálnic, umožňujících snadný přístup z celé Kalifornie. Oblast nabízela množství volných ploch za rozumnou cenu. Alespoň si to Disney tehdy myslel. Později své volby mnohokrát litoval. Jakmile na veřejnost prosákly o realizaci projektu a jeho lokalitě informace, plochy kolem dokola Disneyho území skoupili movití spekulanti. Dnes na těchto pozemcích stojí nekonečné řady motelů a fastfoodových řetězců – něco, co Disney z duše nesnášel, jelikož to v jeho očích skvrnilo cestu do jeho celoživotně hýčkaného pohádkového světa a nadto prakticky v zárodku utlo jakékoli ambice na další expanzi parku.

Aby svůj sen mohl realizovat, potřeboval obrovské množství peněz, které mu však banky odmítly na něco tak neslýchaného půjčit. Spojil se proto se silnou televizní společností ABC, pro niž produkoval pořad nazvaný Disneylandia, de facto hodinovou reklamu na své kreslené postavičky. Původně chtěl stejně nazvat i svůj park. V televizi ABC mu na financování kývli, přiměli jej však změnit název na jednodušší Disneyland. V létě 1954 se začalo stavět.

V té době už po Americe existovala řada zábavních parků a Walt Disney většinu z nich navštívil, aby se ujistil, čím se jeho park nechce stát. Jeho Disneyland byl prvním skutečně tematickým parkem světa. Po téměř dvaceti letech plánování Walt Disney svůj park otevíral 17. července 1955 pro 11 tisíc osobně pozvaných hostů z okruhu investorů, rodin zaměstnanců a médií. Otevírací den se však zvrhl ve fiasko.

Nedospívejte. Je to past!

Před padesáti roky zemřel pan Walter Elias Disney, muž s duší dítěte. Též geniální inovátor, vynálezce tematického parku a nechybělo moc, aby i lyžařský evangelista.

Výzvy jsou překážkami, jen když o nich tak přemýšlíme. V téhle jediné větě se pro mě osobně skrývá odkaz životního příběhu člověka, který předefinoval pravidla zábavního průmyslu – o čemž koneckonců píše kdejaká encyklopedie. Míň se ví, že Disney zachránil před blamáží jednu zimní olympiádu, a že nebýt jeho předčasné smrti, zřejmě by vytýčil nové standardy v horské branži.

Neznám vailského marketéra, který by nebyl vybaven nadprůměrnými znalostmi Disneyho principů – a to jak z frontendové spotřebitelské strany, tak zejména ze zákulisní, dodavatelské. Prakticky nonstop je někdo vailský na studiích v Disney parcích či v centrále Walt Disney Imagineering v kalifornském Glendale, vývojové laboratoři největší zábavní říše planety, odkud veškeré koncepty vycházejí a kterou do roku 2007 vedla disneyovská legenda s československým jménem, pan Martin Sklar. Následující zákulisní zajímavosti od něj a jeho týmu nejspíš v žádných encyklopediích nenajdete.

Facebook ve studené válce s YouTube, v Bohemii všechno při starém

Letos zjara jsem tu vzpomenul michiganský skiresort Mount Bohemia, možná nejztřeštěnější skiresort Ameriky, s jejich výstřední videosérií. Nedávno zveřejnili díl nový.

A nezůstává nic dlužen filmům předešlým. Sestříhaná dvacetiminutová stopáž z březnových karnevalových oslav jara Mardi Gras je znovu plná unikátních charakterů, nestandardních dějů a emocí; nechybí ale ani pořádné lyžování. A taky ABBA skibus – jak by mohl!

Bohemiánské ski filmy splňují všechno (či většinu) ze současných trendů moderní videopropagace: přijmout sami sebe ve své jinakosti, být autentičtí a upřímní, vybočit z řady netradičně, excentricky pojatým marketingem. Žádné kýčovitě šťastné rodinky s dětmi, načančané prostředí, katalogové počasí. Pravý opak! Život se s málokým v Michiganu babrá, tak proč to předstírat na Bohemii?

Film skiareál pověsil na svůj YouTube kanál a současně přesdílel na svém Facebooku.

Což je postup, u něhož se chci zastavit – a vpravdě hlavní důvod, proč píšu tenhle článek.

Coming From The Heavens and The Hoses

Jaký je recept na zdaleka nejlepší sněhové reporty v oboru?

Krapet důvtipu, kuráže a originality, a prakticky žádné peníze – o nich to ostatně bývá zřídkakdy. A to je celé.

Nedávno jsem tu psal o svérázném vermontském Mad River Glen a jejich sloganu – o němž se domnívám, že je nejslavnějším lyžařským mottem světa.

Podobný superlativ přisuzuju geniálním sněhovým reportům MRG. Ty se neskládají z ničeho jiného, než žoviálního okomentování zorného pole webkamery marketingovým manažerem střediska Ericem Friedmanem.