Bejby nebude sedět v koutě

Ne náhodou minule zmiňovaný vermontský Stowe byl v poválečných letech považován za středobod východoamerického lyžování. V roce 1948 bylo ve městě zaregistrováno 26 hotelů, z nichž 18 mělo na vývěsce nenápadný nápis „Restricted.“ Tajemné heslo znamenalo „omezená klientela,“ ještě jinými slovy, „Židé tu nejsou vítáni.“

Podobné to bylo přes hranice na sever v kanadském Quebecu i ve velkých pobřežních městech jižně od Stowe, včetně New Yorku. Ještě v roce 1955 vyšetřovala newyorská antidiskriminační komise jeden z nejstarších amerických lyžařských spolků Lake Placid Club za to, že od svého založení v roce 1904 odpíral členství židům a černochům.

Ne, že by segregace byla jednostranná: v newyorských horách Catskills, jimž se taky říkalo Jewish Alps a v nichž se čile lyžovalo, vyvěsili ve svém komplexu Kutsher’s židovští bratři Max a Louis Kutsher odvetný slogan, „Dietary laws observed,“ odkazující k judaistickým stravovacím rituálům a naznačující, které odlišné víry zas nejsou vítány u nich. Mimochodem právě u „Kučerů“ se v osmdesátých letech natáčel slavný Hříšný tanec.

Co když jsou koblihy (a lyžování) příliš levné?

Cena čehokoli se zdá být nesmrtelně vděčným tématem. I koblih.

Čtvrt roku po zveřejnění mé provokativní fabulace na téma Wejlské koblihy mi v emailu přistála zábavná konfrontační reakce. Čtenářka rozporovala mou konstrukci wejlského příběhu tím, že prý by chtěla vidět koblihy, co stojí €12 a kdo že by si takové kupoval.

Paní by mi stačilo poslat do (Ha! Neuhodli!) koblihárny Dum Dum v londýnském Harrods, kde míň než padesát liber by těžko nechala. Ale co je to proti vážně drahým koblihám zdobených zlatým prachem za $1000+. Či udajně nejdražší koblize planety s pravým šampaňským kaviárem, prodávané opět v Dum Dumu za £1,500 – bezmála dva tisíce babek za kousek.

Tohle téma mi však stálo za článek z jiného důvodu.

Cena je totiž pouhou číslovkou.

Loga horských středisek: Krušné hory

Na žádost jistého oborového subjektu se v této sérii zabývám logo-designem tuzemských horských středisek. Dnes krušnohorskými areály.

Pořadí níže prohlížených logotypů není určeno ani abecedou, ani hodnotícím skóre, ani náhodou. Nýbrž geografií – postupovat budu preferovaným směrem slavného amerického emigranta, pana Deana Reeda: od západu na východ.

Killingtonský videomarketing II.: Welcome To Never Growing Up

Pokud snad někdy v životě budu mít sex, videoklipy z Killingtonu si dopřeju po něm místo doutníku.

Plním minule slíbené: níže jsem vybral náhled do rohu hojnosti killingtonské marketingové filmařiny, tentokrát té ironizující.

Inteligentně ironizující, dlužno dotat. Žádné orgie stupidity či trapnosti se tu nevedou.

Začnu tím, co mi v killingtonské videoprodukci chutná nejvíc: vyhlášeným místním vynálezem, který vermontské Bestii už nikdy nikdo nesebere. Jeho Veličenstvo Jarní král! Švihák, co určitě umře starej a šťastnej;

Fotoreport: Killington World Cup SL

Dnešní várka zákulisních snímků od trenéra Pavla Šťastného z killingtonského SP ve slalomu, pozoruhodně úspěšného pro československé barvy.

Pavel Šťastný, v osmdesátých letech trenér československé reprezentace, odešel do amerického Vermontu v roce 1990, aby tu 17 let koučoval na proslulé Stratton Mountain School. Poté trénoval mj. kanadskou reprezentaci a Šárku Záhrobskou. V posledních letech je předním trenérem na vermontské Killington Mountain School.

Fotoreport: Killington World Cup GS

Trenér Pavel Šťastný mi laskavě poslal řadu zákulisních snímků z přípravných prací na killingtonském svahu a ze sobotního obřákového dne. Pro tuzemské fandy zvěčnil dámy Vlhovou, Velez Zuzulovou, Dubovskou.

Pavel Šťastný, v osmdesátých letech trenér československé reprezentace, odešel do amerického Vermontu v roce 1990, aby tu 17 let koučoval na proslulé Stratton Mountain School. Poté trénoval mj. kanadskou reprezentaci a Šárku Záhrobskou. V posledních letech je předním trenérem na vermontské Killington Mountain School.

Killingtonský svěťákový videomarketing: inovátoři, ne imitátoři

Tento víkend se jede ve vermontském Killingtonu ženský Světový pohár, prvně od sedmdesátých let. Při té příležitosti chci killingtonské „Bestii“ spontánně složit hold pro jejich inteligentní videomarketing.

Zkraje týdne jsem tu napsal, že nic není v marketingu důležitějšího než lidská bytost – s vlastní identitou, tváří, jménem. Před startem letošní zimní sezóny přišel vždy invenční a vtipný killingtonský marketing s dosud v oboru nepoužitým konceptem záznamu zákulisní diskuze střediskového vedení u kulatého stolu při příležitosti příprav SP.

Diskuzi nastříhali do segmentů o krátké stopáži, v každém spotu se nešetří emocemi, taky upřímností a transparentností.

Ve své jednoduchosti a originalitě jde o jednu z nejlepších marketingových videosérií, co jsem kdy viděl.

Středisková loga: the Good, the Bad and the Ugly

Na žádost jistého oborového subjektu se budu v několika budoucích článcích zabývat logo designem tuzemských horských středisek. V následujcím textu vysvětluju, jak vnímám toto téma v obecných souvislostech branže.

Logo je obvykle prvním vizuálním sdělením, které firma vysílá směrem k publiku. Silnou grafickou značku si lidi podvědomě spojují se společností, aniž by potřebovali vidět její název. A naopak. Vybavíte si podobu značek Helly Hansen, Nordica, Fischer? Nejspíš snadno a neomylně.

Logo design je často chápán jako něco třeskutě jednoduchého – a ačkoli efektem silného loga by vskutku měl být jednoduchý piktogram, neplatí častá domněnka laiků, že co je jednoduché, je i snadné. I vzhled světoznámého nakousnutého jablka je výsledkem striktně ukázněné geometrie.

Přestože logo bývá základem vizuální identity daného byznysu a často je na jeho základě vytvářen podvědomý první dojem, logo není brand. Brand je kompletní povědomí o značce, zákaznický vjem o firmě jako celku. Brand horského střediska je to, co si lyžaři o středisku vypráví mezi sebou v bufetu a na sociálních diskuzích.

Střediskové facebooky: opisovat se vyplácí od šprtů

Mnohá tuzemská střediska kopírují své facebooky jedno od druhého. S obvyklými neduhy.

Jedním z neblaze proslulých je, že skiareály zneužívají sociální média k prostoduchému prodávání – namísto k hodnotnému informování, případně o nic míň hodnotnější obousměrné komunikaci. V lepším případě se poměr prodávání vs. kvalitní obsah nachází ve těžké nerovnováze, v horším o žádném poměru nelze vůbec hovořit.

Vždyť kolikrát se na facebooku kterékoli středisko svých zákazníků ptá, co by pro ně mohlo udělat? A kolikrát jim nevyžádaně cpe své kupujte kupujte?

Publikum začíná být na střediskovou masírku čím dál háklivější a čím dál častěji se v něm najdou rebelové, co se ozvou. Admini areálů obvykle dělají, že nevidí neslyší. V některých případech kritiku ze svého facebooku mažou, třeba Klínovec. V řadě jiných ji ignorují. (Přitom snad ve všech případech jde o kritický ohlas v reakci na nějakou výchozí nejapnost ze strany středska směrem k publiku, téměř nikdy o aktivní výtržnost publika směrem ke středisku.)

Throwback Thursday: počátek éry krátkých vykrojených slalomek

Milan Trnka Stevens vzpomíná na přelom století, kdy na závodní slalomovou scénu vstoupily krátké vykrojené lyže – jeho přičiněním:

„V sezóně 1999/2000 přišly na svět prototypy mých extrémně krojených carvingových lyží, které jsem později pojmenoval Sliver; v té době ale lyže měly každý pár své vlastní jméno, napsané žlutou fixou na vrchním bílém laminátovém povrchu lyže, nebo přímo na stříbrném titanalu, jako například Butter Milk. Dost často jsme během závodů nebo tréninků lyže ještě tvarově doupravovali bruskou shora z plochy i z boků, aby se měnila flex křivka.

Snímky pochází ze špičkově obsazených FISových závodů 27. února 2000 v rakouském Annabergu, kam přijely mimo dalších i silné áčkové týmy Rakušanů i Němců. Stanley Hayer tento slalom o víc než vteřinu a půl vyhrál, přičemž na dalších místech rozhodovaly setiny vteřiny. Druhý byl tehdy Ital Marco Pastore, třetí známý Brit Alain Baxter a čtvrtý Tomáš Kraus.

Šlo o sezónu, kdy Stanley držel šňůru mezinárodních závodů, které víceméně všechny vyhrával. Měl skvělou formu. Bohužel nemohl startovat ve svěťáku, jelikož ztratil přestupem z Kanadské do České asociace všechny FIS body a než si je srazil na úroveň, kdy ve SP mohl startovat, už se vytratila výhoda jedinečnosti našich prototypů, protože všechny firmy naše lyže okopírovaly a daly k dispozici svým závodníkům.

Vliv klimatických změn na skiareály: léta tučná a léta hubená

Jak se hromadí důkazy o globálním oteplování, horská střediska začínají čelit zapeklitým výzvám.

Na rozdíl od jistých škarohlídů si osobně nemyslím, že se za našich životů dočkáme konce sněhu. Či zim. Či lyžování. Přinejmenším ne všude a ne v řádu následujících dvou tří dekád, jež mají v zorném poli manažeři horských resortů i my, praktičtí lyžaři.

Co však nelze nevzít v potaz, jsou setrvale stoupající denní i noční teploty, ohrožující živobytí tradičních skiareálů v nízkých nadmořských výškách, řekněme pod 800 metrů. To by mohlo mít negativní vliv na celé odvětví.

Je marné ztrácet spánek z obav, že by během následující generace měl zmizet sníh z Alp, Tater nebo hřebenů Krkonoš. Zda jej ale každé středisko stihne mít dostatek na svých svazích, aby si zajistilo ekonomicky spolehlivý provoz, je jinou otázkou. Pro nízko položené provozy se plíživě rostoucí teploty stávají reálným problémem už nyní.

Potůčky jedou za své

Necelých deset kilometrů severně od Plešivce, přímo na německé hranici leží Potůčky, de facto česká čtvrť německého Johanngeorgenstadtu. Celé devadesátky nejbohatší tuzemská obec, než status odtuneloval uhlobaron Bakala do Modravy.

Už dekádu v Potůčkách provozuje kotvou obsluhovaný lyžařský svah pan Marek Plachý. I přes relativně nízkou nadmořskou výšku 700 m se mu daří otevírat areál jako jednomu z prvních v Krušných horách.

Letošní sezónu nehodnotí zle, navzdory až lednovému otevření docílil 73 dní provozu a účetně skončil v černých číslech – bod zlomu pro svůj areál odhaduje na hranici padesáti dní. S ohledem na svou pozici přímo na hranicích obsluhuje zhruba z poloviny českou, z poloviny německou klientelu. Lákadly jsou celodenní cena 290 Kč, možnosti hodinových sazeb, jen sporadické čekání u vleku, solidní parametry svahu a komfortní zázemí hned na úpatí kopce včetně gastro provozu a ubytování.

Plešivec se chce lišit

Nejmladší krušnohorský skiresort letos na jaře uzavřel svou třetí sezónu jako druhou nejhorší ze tří špatných. Ani v jedné ještě nedokázali otevřít o vánočních svátcích.

Letos zprovoznili první sjezdovku až v polovině ledna, přičemž areál kompletně otevřeli až v závěrečném lednovém týdnu. V únoru, navzdory relativně dobrým sněhovým podmínkám, zaznamenal už kompletně otevřený areál 30% pokles návštěvnosti oproti únoru loňskému. Šéf skiareálu Petr Voráček to přičítá faktu, že ve městech pod horami panovalo teplé, vpravdě jarní počasí, rašily pupeny na stromech a vyjížděli první cyklisti. Od poloviny března, kdy skončily turnusy jarních prázdnin, se středisko vylidnilo zcela, navzdory snad nejlepším sněhovým podmínkám v sezóně. Po Velikonocích koncem března Plešivec provoz uzavřel.

Letos měli otevřeno 72 dní, přičemž v plném provozu byli 65 dní – zhruba o třetinu méně, než by potřebovali k dosažení kýženého ekonomického bodu zlomu, jenž Petr Voráček odhaduje na 90 dní. Celková návštěvnost skiareálu poklesla v meziročním srovnání s předchozí (rovněž nedobrou) zimní sezónou o 18 %. Struktura plešivecké návštěvnosti je typická pro příhraniční hory: 65 % hosté z ČR (nejsilnější tuzemské návštěvnické lokality: domovské Karlovarsko, Severní Čechy od Plešivce po Ústí nad Labem, Praha a Plzeňsko), 30 % Němci, 5 % mix ostatních národností.

Rekapitulace tatranské zimní sezóny 2015/16 (TMR)

Největšímu tuzemském středisku, tatranské Jasné, se vloni podařilo otevřít sezónu 4. prosince na obou stranách Chopku na asi 10 km tratí. V průběhu vánočních svátků otevřeli přes 80 % svého terénu při průměrné výšce sněhu 30 až 50 cm. Velmi dobře středisko hodnotí i průběh jarních prázdnin a velikonoční víkend. Celkově sezóna v Jasné trvala nadprůměrných 143 dní, do 24. dubna.

Počet osobodní za sezónu ve všech svých střediscích zvýšil provozovatel TMR meziročně o 6,8 % na 1,324 milionu, průměrná útrata zákazníka činila 16,5 EUR. Nejčastějšími zákazníky byli domácí (63 %), následováni 17 % Poláků, 9 % Čechů, 3 % Maďarů, 2 % Rusů a 1 % Britů.

Tisková mluvčí TMR Zuzana Fabianová: „Väčšinu tržieb horského biznisu tvoria tržby za lístky. EBITDA marža je okolo 40 % (tj. po zaplatení prevádzkových nákladov ako energie a mzdy.“

Throwback Thursday: Jan Hudec v roce 1995

Snímek pochází z roku 1995, kdy Honzovi Hudcovi bylo asi 14 let. Začali jsme se na svazích potkávat od jeho asi třinácti let, jeho táta s ním často jezdil na zimu do Evropy trénovat na ledovce a spojoval cestování s různými domácími závody. Vycházel z toho, že v Čechách měli určité zázemí, i když do Kanady odešli už v roce 1982 – tehdy emigrovali s desetiměsíčním Honzíkem přes Jugoslávii do Itálie, na čtyři roky do Německa a nakonec do Kanady.

Když jsme se potkávali, povídali jsme si spolu o trénování i technice a občas jsme na kopci společně trénovali. Táta Hudec s mladým Honzou a já se svým synovcem Jakubem Trnkou.

Jakub byl v té době tady v ČR na absolutní špičce; ve slalomu i v obřáku byl první v tabulce. Sice byl o rok starší než Honza Hudec, ten ale jezdil na lyžích od malinka, kdežto Jakuba jsem začal trénovat až v jeho třinácti letech. Okamžitě mu to šlo a začal v Česku vyhrávat všechny závody. Na mezinárodní úrovni měl úspěchy například v Rakousku na Winterspiele (1. místo) nebo v Kandadě na Topolinu, což je obdoba žákovského mistrovství světa, kde se umístil na bedně.

Dřevní časy tvrďáků

Lyžování v Evropě i Americe se těšilo nejbouřlivějšímu vzestupu, když bylo plné syrového nepohodlí. Po druhé světové válce a celá padesátá léta šlo o drsňáckou aktivitu lákající odhodlané povahy ochotné vydržet stát hodinové fronty na kotvu či sedačku. Konečky prstů i nosy rutinně omrzaly. Aby se při dlouhé jízdě línou jednosedačkou trochu zahřáli, nosili skijeři tlusté spodní prádlo, flanelovou košili, dva vlněné svetry a navrch šusťákovou větrovku. Dole pod kopcem se mohli ohřát v chatě – zatuchlé tmavé boudě plné štiplavého kouře z mizerně táhnoucích kamen a ručně balených cigaret.

Na kopec se nechávali vytáhnout zaháknutím na škubavě se pohybující lano, jež umělo vyhazovat klouby z ramen a sem tam podrtit nějaký ten zapomenutý prst. Dolů se spouštěli celou zimu dokola rozjížděným sněhem, maskujícím různě hluboko pod povrchem ukryté kameny. Čas od času víc než dvoumetrové dřevěné lyže přišly o kus hrany nebo se zkroutily do vrtule. Kožené boty se střídavě scvrkávaly a bobtnaly. Vázání vypadalo a nezřídka i fungovalo jako past na medvědy. Pevná kovová špička držela botu jako ve svěráku; pokud si lyžař při krkolomnějším pádu nevymkl kotník nebo nezlomil nohu, pak nejspíš proto, že lyže se zlomila dřív.

Podmínky na svazích byly přesně takové, jak se přes noc vyspala mamá příroda, včetně drnů trávy, trčících klacků, pařezů či vydřeného štěrku. Jedinou technologií na kopci byl prostý lanový vlek; sněhové rolby byly ještě na houbách spolu s digitálkami, tempomatem a facebookem. Vlekař býval ochoten darovat lístek tomu, kdo se uvolil hodinu ráno sešlapávat svah.

Ten, který na vrbách viděl hvězdy

Z téhle fotky z roku 1970 běhá mráz po zádech.

Jsou na ní dva v řadě ohledů Pánembohem vyvolení, krásní lidé, kteří v té době tvořili pár. Úspěšná krasobruslařka Hanka Mašková, dodnes jediná čsl. olympijská medailistka, od svých dvaceti profesionálkou v Holiday on Ice. Nadaný textař a bohém Jiří Štaidl, skládající hity přes noc. Svět oběma ležel u nohou, doslova.

Letos je to 44 let, co se HM zabila v autě. Bylo jí pouhých dvaadvacet. Rok nato se v autě zabil JŠ, ve svých třiceti.

Kéž je co nejvíc z nás dost moudrých žít své životy tak, jakoby nemělo přijít žádné další zítra. Nikde totiž není psáno, že to tak nebude.

Čeká hory opět bídná zima?

Jako když v ruletě vsadíte třikrát za sebou černou, ale spadnou vám tam tři rudý. Počtvrtý si říkáte, že už to musí vyjít. Současně je v hlavě zahryzlý klíště pochybnosti: Co když zas ne?

Nehodlám tu sejčkovat, ani planě spekulovat nad tím, co ví jen Pánbůh sám – jak se mu to bude chtít namíchat.

Pro jakýsi mentální trénink středisek v optice pohledu na příslovečnou sklenici zpola prázdnou či plnou jsem otevřel svůj US marketingový archiv.

Podíval jsem se do sezóny 2011/12, v Americe bídné; o vánočních svátcích se téměř všude lyžovalo na omezených částech středisek, pokud vůbec. Resorty však namísto fňukání zkoušely hledat kreativní způsoby, jak přesvědčit lyžaře přijet, navzdory nedobrým podmínkám.

Vybírám pár jejich tehdejších pokusů, které nechť slouží jako leitmotiv skiareálům tuzemským – to kdyby chtěl Pánbůh dál pokračovat ve svých škodolibostech. (Ne, že bych nám všem nepřál tuny a tuny bílýho hnusu. Originálního, z mraků.)

Nejšumnější lyžařské hajzlíky v Americe

Veřejné záchody v lyžařských areálech bývají, řekněme, různé. V lepších případech aspoň po ránu rozumně hygienické a poklizené, v horších špinavé a páchnoucí až ven natolik, že nápad pustit to do kalhot zní jako přijatelná volba.

Před pár lety kandidovaly záchody utažského střediska Snowbasin na titul America’s Best Restroom. Nedělám si legraci; tamní luxusní toalety jsou obkládané italským Carrera mramorem, lustry z křišťálu a bronzu, velkorysými komodami od podlahy ke stropu, stěny jsou vykládané importovaným africkým dřevem a ručními dekoracemi. Na podlahách něco mramoru a hodně tlustého plyšového koberce, aby se to v lyžákách líp chodilo.

A ačkoli by jednoho napadlo, že si v soutěži tahle rozmařilost povede nejspíš dost dobře, ve skutečnosti utrpěla až poslední místo z pěti nominovaných WC v roce 2011.