Mr. Bojangles, come back and dance again

Pětadvacátého dne se narodil i umřel zřejmě největší génius stepu všech dob, černoch jak uhel z Harlemu, Bill „Bojangles“ Robinson. Mám rád jeho příběh.

Ve třicátých a v začátku 40. let byl hvězdou Hollywoodu, hrál v řadě slavných filmů a muzikálů, na obou snímcích je s jeho nejčastější dětskou hereckou partnerkou Shirley Temple – tou, která se pak stala první polistopadovou velvyslankyní USA v Československu (1989-93).

Ačkoli si Bojangles podmanil Hollywood, měl otevřené dveře v Bílém domě a ve své době byl nejlíp placeným černým umělcem Ameriky, jako správný hráč, opilec a dámař v závěru života vymetal vězení a bary a umřel v 71 letech na infarkt úplně švorc. Neudržel peníze i proto, že bezelstně pomáhal spoustě lidí v nouzi. Moc se mi jeho odkaz líbí.

Top 10 oborových facebookových statusů 2015/16 (podle lajků)

Žebříček nejúspěšnějších facebookových statusů severoamerických horských středisek v době od 1. listopadu 2015 do 30. dubna 2016. Seřazeno v pořadí podle nejvyššího počtu lajků.

Vítězem je facebookový post střediska Whistler Blackcomb z 13/12/2015 s 23+ tis. lajky, desátá příčka posbírala stále bezmála 10 tis. lajků.

Všechny snímky © Facebook 2015-2016.

Jde to – a ne, že ne. Orientační běh coby trendsetter úrovně sportovního TV přenosu

Jak očekáváno, krása. V Jeseníku dnes začalo ME v orienťáku.

Často a čím dál častěji slýchám stesky na bídnou kvalitu českého televizního (ČT sport) komentování přenosů ve sjezdovém lyžování (Vichnar – Holický), v běžeckém, zjm. laufů (Čapek – Petrásek), ale i biatlonu (zjm. R. Dostál). Sám tyto stesky sdílím a už roky automaticky přepínám na britský Eurosport, případně u ČT4 vypínám zvuk.

C’est la vie, jsem vděčnej za obrázky, o nichž se mi před lety nezdálo ani v nejtěžší horečce. Proč si je ničit diletantským blábolením.

Dnes v ČR začalo Mistrovství Evropy v OB pod už tradičně velkorysým pokrytím ČT sport.

Československé skiareály, jak jste poděkovaly zákazníkům za přízeň?

Obvykle jste napsaly formální „Díky a nashle“ na svých sociálních internetech, nejčastěji při příležitosti oznámení o zastavení vleků. Až se může chtít vkrádat cimrmanovské: A není to málo, Antone Pavloviči?

Typická tuzemská děkovačka proběhla na střediskovém facebooku nanejvýš nějak takhle;

Nic, co by urazilo, souhlasím. Ale ani nadchlo. (Ne tedy, že konec sezóny má být důvodem k extra nadšení. Ačkoli, kdo ví?)

Mně coby textaři se zamlouvá sémantická péče, kterou svým díkůvzdáním pravidelně věnují copywriteři utažského Deer Valley. Zde je několik Thank Yous posledních sezón z jejich střediskového emailingu, sociálních sítí a printové reklamy.

Jak zdánlivě málo stačí, aby poděkování vyznělo o mnoho osobněji a upřímněji, ne?

Americká Bohemie: jak dobré, že vše při starém

Zbytečně moc zbytečně bezelstné upřímnosti prý bývá na škodu. Absolvent Benjamin by o tom mohl dávat lekce;

Sám tomuhle nevěřím a myslím si i razím opak. Tedy, že upřímnosti nikdy není příliš moc. Na to je život moc krátký a moc vzácný.

Tenhle článek má ale být jako většina zdejších ostatních – o marketingu středisek. A v marketingu typicky bývá ryzí upřímnosti – sami si doplňte nějaký kýčovitý příměr. Jako šafránu, třeba.

Povětšinou, když navrhuju horským střediskům libovolné velikostní kategorie, aby aspoň vyzkoušela obrátit poměr jejich dosavadní prodejní masírky vs. ryzí upřímnosti ve prospěch upřímnosti, dostane se mi jejich (bezpochyby upřímného) názoru – obvykle ve smyslu „To tak, to bysme dopadli.“

Pánembohem tolik blessnutý Burte Bacharachu!

Happy B-day Tobě, mému nejoblíbenějšímu skladateli hudby. (Vedle klasiků 18. – 19. století a génia filmové muziky Thomase Newmana.) Tvých dnešních úctyhodných 88 si stěží dokážu na vlastní kůži představit.

Svou kariéru jsi spojil s dvorním textařem Halem Davidem podobně, jako pánové Hapka a Horáček v české mikrokotlině. Mluvě o Češích, Tvým zásadním učitelem byl Bohuslav Martinů, toho času v americké poválečné emigraci.

V roce 69 jsi měl kliku na životní zakázku v kovbojce George Roye Hilla nazvané Butch Cassidy and the Sundance Kid. Udělaly se na ní dvě pozdější herecké legendy, Paul Newman a Robert Redford. Film získal 4 Oskary a stal se nesmrtelným; jedna soška patřila Tobě, za skladbu Raindrops keep falling on my head, která rovněž znesmrtelnila. Kdo by kdy a proč vůbec měl zapomenout na půvabnou Kate Ross na štangli (bicyklu) Paula Newmana, žejo.

Můj život by nebyl zevnitř tak barevný, jak je – nemít možnost konzumovat Tvou tvorbu. Děkuju za to.

Vailská historie II.: In Greed We Trust

„Nikdo, kdo žije a dýchá pro hory a má v hlavě mozek, nebude jásat z levných skipasů a rostoucích lyžařských návštěv. Každý blb z ulice si teď koupí sezónku a odjede ředit a znehodnocovat všechno, kvůli čemu se horští srdcaři narodili.“ (Anton Krupicka, horal z coloradského Boulderu)

Včera jsem první díl uzavřel zmínkou o filmovém Gordovi a dnes se mi hodí do titulku použít jeho slavnou mantru Greed is good, tedy že o chamtivost tu běží. Bude to TOLIK příznačné po zbytek dnešního vyprávění;

Než navážu na krachujícího Basse prodávajícího Vail Associates tajemnému panu GG, je třeba představit si zmíněného kmotra v pozadí. Ten totiž nepřestává tahat za provázky dodnes.

Tím je jistý Michael Milken, dnes kašírovaný kalifornský filantrop, v osmdesátých letech jeden z nejbezohlednějších – ať tu na blogu používám ohleduplný jazyk – zloduchů Wall Streetu působících z druhého pobřeží z Beverly Hills, kde obchodoval s junk bonds, extrémně rizikovými obligacemi s nulovým ratingem. (Takový František Mrázek Kalifornie.) V roce 79 jej začali vyšetřovat, v roce 89 odsoudili mj. za podvody, zpronevěru, vydírání a samozřejmě taky za nelegální insider trading – za nějž byl v legendárním filmu Wall Street jen o dva roky dřív odsouzen fiktivní Gordon Gekko, paradoxně. Opravdový MM vyfasoval 10 let vězení, $miliardu(!) pokuty a doživotní zákaz ve finančním sektoru.

Vailská historie I.: navíckrát ukradený klučičí sen

„Už od svých dvanácti let jsem snil, že jednou povedu lyžařské středisko. Po ničem jsem nikdy netoužil víc.“ (Pete Seibert, duchovní otec Vailu)

Řízením nevyzpytatelného osudu jsem se v letech 1996 až 2001 shledal být nachomýtnut do intenzivně eskalujících okolností US horského byznysu v Aspenu a Vailu. Až s výhodou zpětného pohledu chápu, že šlo o epicentrum zdaleka nejdivočejších událostí v moderní historii branže.

Vrcholil agresivní realitní boom v horách i pod nimi (v těch rocích se proměnila i významná část lasvegaského Stripu, například). Ve víru šílené investiční mánie horská střediska standardně fixlovala, nectila pravidla, uplácela, intrikařila, kradla aglomeracím z horských toků vodu, nechávala vzdorující městečka bankrotovat ve vleklých soudních kauzách a jejich starosty svým vlivem dlouhých prstů odvolávala z radnic. Zvěř byla expanzí resortů v masivních počtech vytlačována do míst, kde neměla šanci přežít. Vykořisťování ilegálních pracovníků za zlomky minimální mzdy frčelo tehdy, jako frčí dnes. (Ne, že by místní legálové na tom byli o moc líp.)

V roce 1998 Vailu těsně před sezónou shořela rukou žhářů horská restaurace a 4 budovy terminálů lanovek, případ 15 let vyšetřovala FBI. Ani zlopověstná aspenská epizoda, kdy si pan Viktor Kožený nakrátko pořídil Peak House, nejhonosnější rezidenci ve městě, aby v ní udělal rychlý dojem na zazobané kavky a připravil je o stamiliony, se těmto poměrům obdobím, místopisem ani stylem provedení nijak nevymyká.

Krátce po přelomu milénia pak praskla akciová bublina a nedlouho nato spadla newyorská Dvojčata, což škaredou symbolikou zavřelo jednu epochu novodobých dějin. Nic potom už nebylo – a nikdy nebude – tak svobodné a nadějíplné, jako tehdejší nezkrocené devadesátky.

Soldier Mountain: sen, co se stal každodenní realitou

Tak to v životě chodívá – co je noční můrou jednoho, může snadno být troufalým snem někoho jiného. Či jak pan Simon říká, strop jednoho bývá podlahou druhého.

V polovině devadesátek si jistá světová herecká celebrita na vrcholu slávy přikoupila k rodinné rezidenci v idažském Hailey ještě nedaleký rozlehlý skiareál s okolními svahy a lesy, za neznámo kolik – avšak nemálo – milionů. Nejspíš, aby spolu s jeho tehdejší chotí Demi Moore a jejich třemi dětmi měli kde dovádět.

Po rozvodu s Demi se herec zbavil domu v Hailey a nejspíš si začal uvědomovat, co za otravnou železnou kouli ve formě historického skiresortu má přivázanou k noze. V areálu panovaly vždycky uvolněné poměry; vše jelo takzvaně na pohodu, nejspíš jako kdeco dalšího hollywoodského. Občas možná až na příliš velkou: na jaře 2009 lehla popelem klubová chata na úpatí kopce – pár hodin potom, co z ní odešli poslední vytrvalci dvoudenní kalby u příležitosti konce sezóny.

A tak v roce 2012 pan herec velkoryse věnoval celý kopec místní obecní správě. Ta utvořila neziskovou organizaci a zkoušela areál provozovat. Teprve tehdy zřejmě místní pochopili, kolik musel slavný herec do udržení provozu dolívat z vlastní kapsy.

Po třech letech zkoušení se rozhodli nabídnout historické středisko (1948) k prodeji za $150 tisíc – tolik činil jejich naakumulovaný dluh u banky. Nejnižší cena, jež kdy za skiareál v Americe zazněla.

Ó časy, ó mravy! Nemilosrdná lajna generačního předělu dorazila do hor

Proč si věci nepřiznat, jak jsou. Konzervativní babyboomery horský byznys vysál do mrtě, následující generace X se už taky marketingovým trikům středisek naučila vzdorovat. Nezbývá, než zacílit na nový lidský druh.

Jaký že?

Přeci ten, o nějž se uchází mainstreamové televize, socdemokratičtí bratři/ sestry a bezelstní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů.

A nově i fikaní marketéři horských středisek, jak se zdá.

Vážně si nedělám legraci a obávám se, že se tu díváme na proces nevyhnutelné generační výměny.

Nastevřená pandořina skříňka rekordů: koktejl zbytečnosti, idiocie a rizika

V jistém ohledu, všechny tyhlencty kamery byl skiareálům čert dlužnej.

Nežertuju. Lyžař ví, že je filmován – a rázem už není, kým byl. Jak srdce krev jej žene touha ukázat se, jet nad své možnosti. Zajet nejlepší jízdu, skočit nejlepší drop sezóny, pokud ne života.

Dát rekord.

Nebývají ale náhodou všechny lyžařské rekordy buďto hloupé anebo riskantní? Případně obojí?

Namátkou…

Tihle skijeři věděli, že jsou filmováni. Posouzení poměru NErozumnosti a NEbezpečí toho, do čeho se pustili, nechám soudnému čtenáři.

Norquay: jaká tvrdost přináleží k 90 letům lyžování?

Moudrá paní Wikipedie přiřazuje přívlastek dřevěný k 5. výročí, křišťálový k patnáctému, zlatý k padesátému a nebeský k 75. Od osmdesátky výš jde – na rozdíl od tolik romantického nebeského – o multi-platinové výročí. No budiž. Devadesátku letos slaví v oblacích zašitý kanadský Norquay. Výročí – jakkoli na něj žádná malověrnými lidmi vymyšlená stupnice nedosáhne – dozajista požehnaté.

Hora Norquay v divočině Skaliských hor Alberty, kus nad světově proflákým Banffem, je bez nadsázky průkopníkem vysokohorského lyžování na severoamerickém kontinentu.

V roce 1925 začal zakladatel Gus Johnson kácet parcelu pro budoucí lyžařskou chatu nějakých 350 výškových metrů nad městečkem Banff. Místní se sem naučili chodit s lyžemi, v roce 1928 společně dokončili chatu. V roce 1937 už v místě hostili národní závody ve sjezdu.

Ostatně, k ničemu jinému než divokému sjezdu se zdejší příkré svahy plné prašanu moc nehodí. Z mnoha místních odchovanců se v průběhu let a generací stávali zejména skvělí sjezdaři: Scott Henderson, Karen Percy, Thomas Grandi, Ken Read.

Jak na papírový trénink

Podle mého názoru absolutně nejlepší cesta, jak se naučit a získat důvěru k jakékoli obchodnické metodologii, vede přes zpětné historické testování a poté klasický papírový trénink.

Nejdřív je praktické chtít si dané metody odtestovat na již uplynulé cenové aktivitě, jinými slovy na existujících, starých grafech vybraných trhů, snadno každému kdekoli dostupných.

Nezbytné je přistupovat i k těmto historickým datům a grafům způsobem, jako by šlo o AKTUÁLNÍ cenovou akci – u níž neznáte, co se stane zítra.

Pokud pracujete s na papír vytištěnými grafy, jednoduše si neprůhledným papírem zakryjte pravou, „budoucí“ část grafu, a postupujte se svými obchody úsečku po úsečce – s vědomím, že před vstupem do obchodu nevíte, jak bude vypadat ta následující úsečka vpravo. V případě, že používáte jakýkoli software anebo demo verzi obchodnického systému, program vám obvykle umožní proklikávat se časem dopředu úsečku po úsečce – a opět tak simulovat situaci, kterou budete zažívat při skutečném obchodování, kdy znáte pouze levou, „starou“ část grafu a dat.

Jak stimulovat loajalitu lyžujících srdcařů? Napoví americké profi sporty

V jednom z nedávných článků jsem popsal napohled podivnou paralelu, jak se horská branže může marketingově inspirovat od golfové. Dnes se pustím do – opět napohled – možná ještě divnější věci. Má se lyžování co učit od profesionálních kolektivních sportů?

Aby šlo srovnávat, bude vhodné zkusit nalézt nějaké společné momenty mezi fotbalem, hokejem, basketem, baseballem, atletikou atd. na jedné straně – a (zdůrazňuju že rekreačním, nezávodním) lyžováním. Zkusme to.

Kolektivní sporty, stejně jako lyžování, mají své sezóny. Profi ligy chtějí přllákat a udržet si co nejvíc platících diváků, horská branže dtto s aktivními návštěvníky, pro zjednodušení je zde nazývejme souhrnně lyžaři. Oba sporty prodávají jednorázové vstupenky (do hledišť na jedno konkrétní utkání vs. denní skipas) i sezónky.

A právě o sezónkách tu bude řeč. Protože právě to je oblast, v níž profesionální ligy dělají z lyžování školáka, co nedává moc pozor.

Diamantový kovboj má 80

Nezapomenutelný Country Boy, Rhinestone Cowboy a Wichita Lineman, taky známý jako Glen Campbell z Arkansasu, velká country hvězda 60. a 70. let, má výročí.

Ve svých glory days si stříhal hity s ostatními giganty své doby, třeba Frankem Sinatrou, Deanem Martinem nebo Beach Boys. Taky posbíral několik zlatých Grammy gramofónků za album Gentle On My Mind.

Jako správný kovboj se ve své tvorbě vyhýbal politice. Měl vlastní TV show, hrál ve filmech, natočil nepočítaně elpíček a starých dobrých malých singlů. Taky stihnul 4 manželky a 8 dětí; nechává na tomhle světě po sobě zkrátka zřetelnou brázdu.

Lyžovat jako hráč: přijít a netušit, jaká mi padne karta

Troufám si o tom vědět svoje: marketingoví kreativci touží být napadáni nápady. Nejen, že se jim nebrání; vzývají je, doufají v ně, žízní po nich. Čas od času na nás nějaký nápad vskutku na-padne. Obvykle praštěný. Občas tak ujetý, že by to celé možná mohlo k něčemu vést.

Zůstanu-li u reklamy a marketingu, věřím, že ty nejpovedenější nápady často vznikly z něčeho, co se na počátku zdálo být nejztřeštěnější nepravděpodobností široko daleko.

Ve VR marketingu nás vzrušují právě všechny ty ztřeštěné nepravděpodobnosti – koneckonců, všechno regulérního, uhlazeného a učebnicového už je dávno vymyšleno a ohromuje svou normálnosti okolní svět.

Pro Epic sezónku třeba aktuálně testujeme variace inzerátů kombinující leitmotiv mé verze slovníkového indexu s různými buzzword neologismy. Například s populární frází Kamarád s výhodami.

A protože věci bývají jinak, než se jeví, i za vailským rigidním ceníkem se skrývá jeden cenový test za druhým (v nahodilých dnech na částech živého publika zejména v malých příměstkých koncernových střediscích). To se týká apriori proveditelných strategií. Pak existuje porce těch nápadů, jež byly vybrainstrormovány, férově posouzeny – a pro svou jurodivost radši zamčeny do šuplete.

Jednu takovou za mřížemi cvokhausu uvězněnou strategii tu nyní popíšu.

Upřímnost středisek: neutíkat před pravdou a z nouze zkoušet dělat ctnost

Jedním z nejužitečnějších návyků, jež jsem si při práci s americkými resorty osvojil, je pozorně sledovat vyspělou golfovou branži. Snad žádné jiné odvětví neposkytuje tak blízké a precizní paralely k marketingu horských středisek, než golf.

Od boku odhaduju, že jsem už prostudoval marketing přinejmenším srovnatelně golfových provozů, co skiareálů. Stovky.

Jedním z nich je kalifornský Sycuan Golf Resort, jejichž rutinní marketingové pobídky by mohly sloužit za vzor nepřeberně rigidních horských středisek s jejich fixním ceníkem platícím od podzimu do jara.

Například, zvýhodněné sazby pro seniory ve volnější všední dny od pondělí do čtvrtka. Kolik tuzemských skiareálů takovou věc kdy zkusilo?

Pět principů jedinečného střediskového videa v jednom balení

Technické zasněžování se zdá být nejen soudobou nezbytností pro přežití bílého sportu, ale má v sobě cosi magického a bezesporu i fotogenického. Video je zase zřejmě nejlepší nástroj, jak efektivně sdělit krátký marketingový příběh.

Hřích nespojit obě věci dohromady.

Kalifornské Heavenly už před šesti lety natočilo pozoruhodnou videosérii o vlastním zasněžování, jež může dodnes sloužit za předlohu dokonalé oborové filmařiny. V každé z epizod série výtečně kombinuje 5 základních pravidel úspěsného komerčního videoklipu:

1. Profesionálně natočené a editované

2. Vyprávějící unikátní, poutavý příběh

3. Podávající technickou informaci, „jak to funguje“

4. Propůjčující skiareálu osobitost, lidský rozměr

5. Prodávající to, co má prodat

Bye bye Mr. Timberline

Podle konzervativních odhadů oblyžoval za svůj život obvod zeměkoule, podle mínění jiných spíš dvakrát.

Když mu bylo 87, v jednom rozhovoru se ho ptali: Lyžuješ celý svůj život? – Ještě ne, odpověděl. A kdy už lyžování necháš? – Až mi zatlučou víko rakve. Dodržel slovo.

Se sjížděním začal mladý Henry svých dvanácti na vlastnoručně vyrobených dřevěných lyžích na mírných svazích oregonské třítisícovky Mt. Hood. Bylo to v roce 1936, ještě než tam postavili známou chatu Timberline.

Jeho celoživotní lyžařskou štaci přerušily jen dvě války, v nichž jako pilot letectva sloužil – druhá světová a pak ta v Koreji zkraje padesátých let.

Po návratu do civilu si prošel řadou povolání, z nichž většina souvisela s šancí být co nejvíc na sněhu: prodával lyžařské vybavení, asistoval pří vývoji vázání, vlekařil, učil lyžování. Později, když měl rodinu, živil se v Portlandu jako akciový makléř. Díky časovému posunu mezi Wall Streetem na východním pobřeží a Portlandem na západním byl schopen ve dvě odpoledne, jak burza zavřela, vyrazit s dětmi po škole na kopec. Často lyžoval jen tak v byznys obleku, s větrovkou přes.

V Oregonu jej málokdo znal jinak, než jako pana Timberlina.

Papírové obchodování

Pokud prováděno svědomitě, papírové obchodování pomáhá rozvíjet řadu pozitivních obchodnických návyků a procvičit daný obchodní systém v prostředí reálné tržní situace POTÉ, co jste jej nejprve skrz naskrz prostudovali a aplikovali na historická data.

Pokud prováděno ledabyle, častěji než ne bude produkovat nerealistická očekávání a rozvíjet nevhodné, škodlivé návyky. Papírové obchodování je POUHÝM nástrojem, ničím víc ani míň. Nástrojem užitečným přesně tolik, kolik si jej každý jednotlivec udělá.

Časté posměšné řeči mnoha starších, ostřílenějších obchodníků, že papírové obchodování je k ničemu a nemá žádnou opravdovou hodnotu, jsou TOTÁLNÍ LŽI. Pokud se takovéto nezodpovědné myšlenky dostanou k uším nového obchodníka a ten je začne brát v potaz, doslova si zahrává s ohněm.