Rytmus máš jak polda!

Ze svých heyday amerických časů jsem ve svých krámech narazil na jeden doslova bizarní kousek. DVD z unikátního benefičního koncertu ze St. Louis ’65, jediné existující filmové stopy po slavné The Rat Pack partě. Ta stála zejména na šoumenství svých tří pilířů – Franka Sinatry, Deana Martina a Sammy Davise Jr.

Ačkoli Rat Pack v 60. letech frekventovaně vystupovali, nejčastěji ve svém domovském Sands na Stripu Las Vegas (na jehož místě dnes stojí rozhlehlá kýčovitá replika Benátek), jejich koncert v St.Louis 20.června 1965 (na Den otců, jehož výtěžek věnovali charitě pomáhající věžnům vracejícím se na svobodu) je jediným, o němž existuje filmový záznam.

Tehotná milenka a kopa dlhov, smetisko na gauči, telefón s druhou

25. septembra a ďalšia spomienková nedeľa tu na blogu. Dnes oslavuje jeden chlapík, ktoreho rešpektujem, slušných päťdesiat dva. B52!

Navážu na minulé retro – a na své léto 89 v Dukle Brno. Když odcházel do civilu na ještě poslední socialistické měsíce (aniž by to kdo z nás tušil), věnoval mi Slovák Jaro dvě vinylová elpíčka, které si dovezl do našeho tréninkového baráku a já si obě za ten rok zamiloval.

Nedostal to jen tak ledasajký dar. Jaro mi k tomu dodal: Váž si ich. V Opusu mi predavačka povedala, ak si chceš platně kúpiť, kup hneď lebo Grigorov zdrhol a platňa sa určite stiahne. Kúpil som a o dva dni už na pultoch neboli.

V roce 88 jsem tak jenom díky Jarovi poznal pana Robo Grigorova, chlápka, který do svých textů už tehdy za normalizece pašoval angličtinu a rebelské metafory, respektive jeho dva dvorní textaři Kamil Peteraj a Ľuboš Zeman pašovali.

Gordo jede na osmých gumách

Že potomci celebrit bývají zhýčkaní spratci (pokud ne rovnou kriplové) – spíš než osobnosti s vlastnostmi svých úspěšných rodičů, je všeobecně sdíleným názorem, proti němuž nemám co namítnout. Čest každé vzácné výjimce.

Mám na věc svou teorii, že v rámci typického rodinného klanu po hladové generaci, jež si ze země vydupala úspěch, vcelku logicky následuje jedno či dvě pokolení sytých neschopných rozmazlenečků, nasátých na úspěch a prostředky produktivních předchůdců. Aby evoluční cyklus mohl začít odznovu.

Bez hladu (ne nutně v doslovném významu) holt nebývá vůle po úspěchu. Učebnicových příkladů by se všude kolem našlo.

Haunted Mansion horského byznysu

Tamarack Resort zřejmě schytal kletbu zákeřných sudiček být nefalšovaným Černým Petrem odvětví ještě dřív, než stačil vzniknout.

Jestliže se říká, že kočka má sedm nebo devět (či kdovíkolik vlastně) životů, zajímalo by mě, kolik jich může mít takové horské středisko. Jedno z nejkontroverznějších jmen horské branže, Tamarack z Idaha, jich má za sebou promarněných už – osm.

Tak jsem otevíral článek o Tamaracku před necelým rokem, kdy měl na kontě projetých šancí sedm. Stigma místa si však už nejspíš žije svým vlastním, vlkodlačím životem, navzdory loňské záchranné misi marketingového střelce Brada Larsena.

Nedávno správa idažského distriktu Valley County oznámila, že v říjnu pošle do veřejné dražby celkem 24 nemovistostí tamarackého resortu z důvodů minimálně tři roky neplacených daní; mezi draženými objekty jsou 2 lanovky, zipline, nedokončená středisková chata nebo část golfového hřiště. Což lze vnímat jako v pořadí už devátý pokus o uvedení místa do regulérního provozu za legálních podmínek.

Toto je nejspíš neslavnější skistřediskový slogan na světě. Jak zní ten váš?

Zatímco název a logo má každé tuzemské středisko, svůj slogan zatím málokteré. Polepšit!

Nedávno jsme se šéfem jistého skiareálu seděli nad jejich možným novým sloganem, mimo dalšího. Mezi řečí mě napadlo, že skiresort bez sloganu je jak lyžař bez holí: obojí lze oželet, není to ale ono.

Dobře zvolený slogan může (a měl by!) být součástí mixu několika stěžejních prvků, činících střediskový branding rozpoznatelným, nezaměnitelným a srozumitelným.

Vím o resortu, jehož slogan je mezi lidmi známější než jeho logo. Pravděpodobně jde o nejslavnější skiareálový slogan planety.

Taková malá, nesobecká věc…

Před týdnem jsem tu vzpomínal zlopověstné, patnáctileté 911. V hloubce historie blogu jsem narazil na ještě jednu svou patnáct roků starou úvahu.

(Klidně si obraťte oči v sloup, počkám.)

Hotovo? Tak jo.

Nevím čím to je, proč mě tak snadno a tak často rozhodí věci, do kterých mi, jak se to běžně říká, „vůbec nic není.“

Už ani nevím kolikrát se mi v životě přihodilo, že po mé (zcela nevinně zamýšlené) intervenci do nějaké cizí situace se věci zvrtly tak, že všechno skončilo pořádně horkokrevným konfliktem.

Vlastněme kopec sami a ukažme korporacím prostředník

Tenhle typ lyžařských zpráv čtu i sdílím snad nejradši ze všech.

O kanadském Red Mountain jsem popprvé psal do SNOW 42/2009 v době, kdy resort čerstvě koupil ruský kanaďan Howard Katkov, příchozí z kosmetického byznysu. Kdekdo čekal, že z Red udělá další Whistler nebo Vail.

Tehdy jsem o něm mj. napsal: Katkov je bohatý podnikatel z amerického San Diega, který v roce 1994 založil úspěšnou kosmetickou značku Jane, aby ji posléze na vrcholu slávy prodal gigantu Estée Lauder. Red resort poprvé navštívil v roce 2000, když hledal místo pro svůj druhý dům.

„Odpuzovala mě nabubřelost a velikášství, co jsou vidět v ostatních velkých resortech. Chtěl jsem najít nějaké místo, které není nadměrně zastavěné a je spíš mimo zájem davů,“ vzpomíná. Hned druhý den si v resortu koupil pozemek, aniž by se vůbec ještě dostal na lyže. „Vsadil jsem na svůj instinkt – strašně se mi všechno okolo zamlouvalo“. O čtyři roky později použil svůj instinkt znovu – to když se z majitele zdejšího rekreačního domu stal vlastník celého resortu.

CzechSkipass: průkaz totožnosti frekventovaného lyžaře

Vloni ve své druhé sezóně, v prakticky všech českých skiareálech sněhově pod psa. O moc líp nevyšla ani ta předchozí, pro Czechskipass premiérová. Do příslovečné třetice prý už půjde všechno, jak má.

Czechskipass je svým rozsahem unikátní plnohodnotná sezónka do 23 prémiových českých středisek s neomezeným denním vstupem. Nikdy v historii tuzemského lyžování takto mohutné joint venture nejenže neexistovalo, ale ruku na srdce – nikomu z nás se o něčem podobně komplexním ani nezdálo.

Jde o marketingový produkt Asociace horských středisek (AHS), pod jejíž copyright spadají všechny níže zveřejněné infografiky, kde není uvedeno jinak.

CzechSkipassu přináleží spousta superlativů: když se před dvěma lety zčistajasna objevil na trhu, šlo o NEJvětší překvapení a NEJvýznamnější novinku v tuzemských horách. Umožňuje lyžovat na bezkonkurenčně NEJrozsáhlejší tuzemské ploše (190 km tratí), jde o sezónku s NEJlepší hodnotou a současně je také skipasem NEJdražším.

U ceny CzechSkipassu nyní začnu, jelikož cenovku tradičně řeší dominantní většina potenciálních zájemců v první řadě, coby nejvyšší ohled. (Vše v této analýze se vztahuje v cenám a okolnostem uplynulé sezóny 2015/16, nezávisle, jaké ceny a podmínky budou platit v sezóně následující.)

Proč to nedělá každý?

Ve svěží éřě časných devadesátek na byznys kurzech UCLA Anderson přednášela řada osobností svých oborů. Já měl štěstí na (mezi dalšími) Sira Johna Templetona. Nikdy nezapomenu jeho větu, která –nejen mně – dělala díru do hlavy: „Čím víc budete studovat spiritualitu, tím úspěšnější lidi z vás budou.“

Sir JT věděl, jak vzbudit a udržet tu nejvyšší hladinu pozornosti. Seminář začal větou: „Teď vám ukážu, jak si v akciích vydělat milion dolarů. Šťastnými vás to ale neudělá.“

Nejdřív se podělil o svůj životní příběh, včetně zlomové epizody ze svých studií na Yale, kdy přišel o finanční podporu rodičů – což se ukázalo být jeho určujícím životním požehnáním v přestrojení; blessing in disguise, jak to sám nazval.

Aby pak pokračoval v úvahách, co ohrožuje úspěšné obchodování typického investora. Co jej nutí pochybovat o dostatečnosti vlastní přípravy, plánování, schopností. Co sabotuje obchodníkovo sebevědomí.

Už 15 let. A dál stejně čerstvý Déjà vu mráz po zádech

Stěží si vybavím, co jsem dělal před týdnem, ale na to tehdejší úterní odpoledne těžko do smrti nezapomenu.

Bylo podobně hezky, jako se den vybarvil o pár hodin později v US. Někdy dopoledne jsem šel do lesa běhat, vrátil se kolem poledního – komfortně na otevření trhů kolem 14té hodiny našeho času.

Tuzemský internet tehdy byl víceméně pořád v plínách, na současné poměry pomalé a drahé bezdrátové připojení – pokud moc často nepadalo – bylo tím, co jsme tehdy považovali za vrchol nám dostupných technologií. Standardně jsem před otevřením trhů zapínal na TV přes Astru přijímanou CNBC, jež do velké míry suplovala dnešní internetový dez/informační přetlak.

Stejně i v ono úterý. Na CNBC panovalo typické líné ráno, David Faber a Joe Kernen tlachali o pitomostech. Nic nového.

Lze vůbec něco nepřevzít od tatranského marketingu?

Safra, špatná otázka. Správně měla znít, „lze vůbec něco převzít?“

S příchodem září jak na výstřel z Aurory vystartovaly podzimní doplatkové kampaně lyžařských sezónek středisek. Nabídly mi příležitost v mnohém navázat na včerejší analýzu tatranského Gopassu a jen o pár týdnů starší analýzu vailského Epicu z perspektivy nedávno zde probíraného přístupu manipulace s prodejními uzávěrkami kampaní sezónek.

Budou se tu srovnávat podzimní výkopy obou produktů.

Ohleduplným eufemismem tu můžu mlžit, že to oba dělají rozdílně a po svém. O trochu víc zhurta – ale o to pravdivěji – však prohlašuju, že jeden to dělá dobře, zatímco druhý hloupě. Tak rád bych nechal čtenáře až do konce článku v nehtohryzajícím napětí, který je který. Ach jo.

Gopass: štika vpuštěná do stojatých vod

Na Slovensku ve své druhé, v Čechách v premiérové sezóně. Nový koncept „americky“ agresivně předprodávané věrnostní RFID karty možná začne měnit zažité tradiční náhledy na trávení dovolené.

Stručně k názvu samotného produktu, jenž nepovažuju za moc chytře, chcete-li šikovně, vymyšlený. (Mimochodem, prakticky všechny zdejší připomínky už marketing TMR ode mě naživo slyšel, zde jen některé zkráceně rekapituluju.)

Jde o to, že se zde tlučou čtyři názvy – Šikovná/ Chtytrá sezónka, Gopass, Hero season pass, pátý název bude mít nejspíš ještě polská verze – na stále jeden typ produktu, v zákaznickém vnímání. Protože neexistuje, aby si chtěl lyžař koupit špindlerovskou Chytrou sezónku a k tomu na totožnou identitu třeba extra slovenskou Šikovnou – či by to alespoň jít nemělo. Ale to je zřejmé.

Zákazník potřebuje veškerou možnou pomoc od střediska, jak blbuvzdorně jednoduše a přímočaře pochopit a vnímat jeho produkt, jak jeho koncept bez zádrhelů vysvětlit své 80+ leté pratetičce, třeba. V čemž mu tedy multi-jméno sezónky příliš nepomáhá, podle mého.

V absurdním případě bude zákazník ignorovat lopotnou (a nelevnou) direct-mailingovou kampaň střediska na jeho Šikovnou/ Chytrou sezónku v dobré víře, že „Ne díky, já si počkám až pošlou nabídku na tu jejich Gopass sezónku.“ Vím, že možná trochu trivializuju, ale ne moc. Známe lidi.

Který je ten nejdůležitější aspekt v burzovním tradingu?

Snad odjakživa se přou dva názorové tábory, že buď nedovolit nic moc svým ztrátám, nebo dovolit hodně svým ziskům. Jako kdyby nemohlo a nemělo platit obojí.

Pro většinu obchodních přístupů a většinu traderů bezpochyby platí mantra nechat své zisky v trhu růst.

Ovšem než do takového stádia dospějí, budou muset být ochotni riskovat víc peněz, než by chtěli. A taky se naučit kdykoli vzít ztrátu a udělat to s úsměvem.

Už bezmála pětadvacet let přicházím do kontaktu s lidmi, kteří ode mě chtějí něco z tradingu pochytit. To mě staví do unikátní pozice, v níž se je snažím učit, ale současně se mnoho od nich (či skrz) ně učím sám.

Co když je nejlepším modelem pro československé sezónky… kočkopes?

Ač ještě o amerických skipasech, téma už míří do tuzemských hor.

Dnešním článkem uzavřu letošní sérii přehledů amerických sezónek, jelikož už se jich tu objevilo právě dost na to, aby se jednomu v hlavě začaly plést. Ambicí přitom nebylo přinést úplný výčet všech sezónkářských produktů, nýbrž ukázat na ty, jež jsou něčím pozoruhodné a zejména – mohou se stát inspirací nově se formujícím domácím sezónním skipasům a aliancím.

Co se konceptu společné sezónky týče, v zásadě mají střediska na výběr ze tří základních principů kooperace.

Buďto nabídnou plnohodnotnou společnou sezónku, kdy do každého z partnerských středisek platí plný, neomezený vstup. Viz například Epic Pass nebo Peak Pass, stejnou formu mají v současnosti nastavenu i tatranský Gopass a Czech Skipass, jejichž analýzy budou v rubrice Horský byznys následovat.

Druhým principem je (pro mou lenost nalézt vhodnější výraz) takzvaný ochutnávkový skipas, kdy do každého z partnerských středisek platí určitý počet dní; letos jsem tu na blogu prohlédl Mountain Collective se dvěma ochutnávkovými dny či MAX Pass se dny pěti.

Posledním ze tří zmíněných principů je jakýsi hybridní koncept předchozích dvou: plnohodnotný sezónní vstup do mateřského skiareálu plus určitý počet ochutnávkových dní do ostatních partnerských.

Právě tomuto typu sezónky věnuju dnešní článek, jelikož jde po mém soudu o nejvhodnější princip pro potenciální nová tuzemská uskupení.

Yosemity: lyžařská sezónka za pár sendvičů

Anebo za ekvivalent dvou denních lístků. Levnější sezónku ať už nikdo nikdy a nikde nechce hledat, při psu!

Když klub slaví 100. výročí, jakou cenu má dát lidem – stovku? Tak já nevím, je to dobrej nápad, nebo špatnej nápad, nebo jakej je to vůbec nápad? (© Ivan H.)

Jsou to ale věci. Když si tuhle vailští po čase odskočili nakoupit, hned to zas spustilo lavinu ošklivých, falešných slovíček. Dokonce i nefér narážky na ceny vailského gastra se objevily;

Pár týdnů nato slaví NPS Yosemity sté výročí a na někoho v tamním vedení napadl nápad na nejlevnější lyžařskou sezónku planety (naší i většiny okolních) v ceně doslova několika sendvičů – bezpochyby míň, než těch zlopověstných vailských čtrnácti. Jako kdyby někde v malém českém skiareálu nabídli sezónku za tisíc korun.

Yosemity si kdekdo vybaví jako letní přírodní nádheru se scenériemi atakujícími hranici kýče. Skalky jako Half Dome nebo El Capitan rozezná každý stejně bezpečně, jako každý našinec pozná třebas Karlštejn.

Americké sezónky v křížové analýze: MC/MAX (býčí) vs. Epic (medvědí)

Kdekdo mě považuje za marketéra s pro-vailskýma očima. Sám se tak nevidím.

Snažím se věci v životě vnímat vybalancovanou, nezávislou optikou. Ty v horské branži nevyjímaje. Calling a spade a spade; kdekoli vidím něco hodnotného, hledím to vyzdvihnout a v souvislostech popsat. A opačně – kde najdu nedostatky a slabá místa, konstruktivně na ně ukážu, Vail neVail.

Právě končící srpen byl v oblasti amerických sezónek volatilní, jak možná ještě nikdy. Vail Resorts překvapili lyžařský svět akvizicí svého dosavadního největšího konkurenta, megaresortu Whistler-Blackcomb. Jako kdyby Coke spolkla Pepsi.

WB ve spreji vancouverských dešťů bude fungovat dál stejně precizně, jako dosud. Na co však bude mít akvizice gigantický dopad, je hodnota a marketingový potenciál koncernové Epic sezónky. Nejspíš padne magická cifra. Kdo by se kdy nadál, že nějaký skiareál vně UCCP prodá milion sezónních skipasů?

Vailský byznys přijel

Pro mnohé čtenáře nejspíš zbytečný epilog včerejšího příběhu o koblihách a kafi.

V kraji pod jistými evropskými horami je rozeseta přespousta malebných městeček, v nichž žijí ponejvíc dvě převládající sociální skupiny vesměs spokojených obyvatel. Jedněm, kteří vedou spíš normální až skromnější životy, říkejme Východňáci. Pak jsou tu ještě Zápaďáci – to jsou ti bohatší až rozmařilí.

Jedním ze šťastných a spokojených západních obyvatel je taky pan Tonda. Každou zimu, když je dobrý sníh, rád jezdí lyžovat.

Jednou, když si opět plánoval svou zimní dovolenou, všimnl si reklamy, že v jejich evropských horách začal provozovat resort ten slavný americký Vail, o němž slyšel celý svět. Resort prodával jen dvě položky, lyžování a bydlení.

Nebylo to ale ledajaké lyžování. Svahy měly kilometry a kilometry délky vzorného manšestru i prašanu, když napadl. Obsluhovány byly fungl novými rychlými lanovkami, na okrajích pist stály luxusní restaurace s krásnými panoramatickými scenériemi, bydlení bylo prvotřídního designu a kvality, se spoustou wellnesu, dalších restaurací, butiků a nejrůznějších služeb. Snad proto taky stálo lyžování €120 za den a bydlení €400 za noc.

Jak by mohl Tonda odolat, podobně jako nejspíš každý další, kdo viděl reklamu. Neváhal a objednal si dva týdny vailských lyžařských skipasů a dva týdny vailského bydlení. A nemýlil se, obojí bylo znamenité. Nejlepší zimní dovolená, co kdy zažil. Tonda určitě přijede zas.

Wejlský byznys přijel

Mám na srdci jednoduchý metaforický příběh, v němž možná jde o kafe a koblihy, možná o něco docela jiného. Budu tu na něj v budoucnu čas od času odkazovat, proto jej nyní sepíšu. Nejsem žádnej Lewis Carroll, tak to vezmu stroze.

V kraji pod jistými evropskými horami teče řeka, na řece leží městečko. Řeka jej rozděluje na západní a východní část. Jak už to tak bývá, lidi z Východu vedou spíš normální až chudší životy, Zápaďáci spíš bohatší až rozmařilé. Veškerá podobnost čistě náhodná, že.

Jedním ze šťastných západních obyvatel je taky pan Tonda. Každou neděli si rád vyrazí na odpolední procházku, když počasí není proti. Jako i tuhle neděli.

Na promenádě pan Antonín narazil na něco vzrušujícího, na co nikdy předtím: stála tam pojízdná prodejna toho slavného amerického kavárníka Wejla, o němž slyšel celý svět. Ve voze prodávali jen dvě položky, kafe a koblihy. Každý věděl, že u Wejlů se koblihy dělají z těch nejfajnovějších surovin a stejně tak káva. Snad proto taky obojí stálo po €12.

Jak by mohl Tonda odolat, podobně jako každý další, kdo šel kolem. Sedl si na kafe s koblihou – a nemýlil se. Nejlepší kobliha i kafe, co kdy měl!

Powder Mountain: projekt uzavřeného klubu šampaňského prašanu

Prašanová hora si svůj prašan hodlá škudlit prostřednictvím chytré, dosud nepoužíté strategie.

Sezónní skipasy jsou nejcennějším produktem lyžařské branže a není divu, že jejich prodejní taktiky sklízejí rok od roku větší pozornost markeťáků skiareálů všech velikostí. Včetně těch nejmenších, jež v současnosti sezónky nenabízí, ale jednou nejspíš budou – lhostejno, zda své vlastní či alianční. Odvětví akcelerujícím tempem směřuje ke konceptu klubového členství typu zaplať paušál a vítej, už dnes aplikovaného kdekoli od fitcenter, akvaparků, zoo zahrad po třeba domácí internet, televizi, pojištění, a koneckonců i na to, co nazývají operativním leasingem všeho možného.

Už jsme tu v letošních a loňských přehledech měli multi-resortní sezónky, záruky nalyžovaného minima, neustále prodlužované uzávěrky, absurdně nízké sazby i testy časových a množstevních limitů. Zdálo by se, že všechny myslitelné marketingové taktiky jsou už vystřílené. Nejsou.

Utažský Powder Mountain přišel letos na jaře s něčím inovativním a unikátním.

Něčím, co se týká limitování lyžařů na svazích.

Prodejní uzávěrky sezónních skipasů: je efektivnější časový, či množstevní limit?

Marketéři skiareálů používají uzávěrky sezónek a dál používat budou – protože fungují.

Vailský data-miningový talent by alfasamci branže mohla závidět samotná FBI. Sotva oschl inkoust na akvizičních autogramech, VR už má k dispozici historická data whistlerského marketingového oddělení; donenávna vysoce konkurenčního, odbrzy koncernového.

Marketing největšího severoamerického horského resortu Whistler Blackcomb (WB) se mj. dlouhodobě soustředil na vlastní výzkum optimální cenotvorby sezónek v závislosti na jejich zpřístupněné kvantitě; čerpá k tomu účelu mj. data a know-how lídra na trhu flexibilního oceňování lyžařských produktů, sanfranciské Liftopie, která whistlerské sezónky nabízí ve svém portfoliu.

Předchozí článek naznačuje, co s prodeji sezónek dokážou časové uzávěrky. Během prvních 24 hodin sledovaných kampaní se jich prodalo jen necelé procento, poslední den 25krát víc. Jen 5 procent v prvním týdnu, desetkrát víc v závěrečném.

Zmíněné kampaně byly odstartovány obvykle masívní emailingovou (plus webovou a socmediální) anoncí, přesto většina lidí nákupně reagovala až v posledních dnech a hodínách lhůty.

Tento fenomén podnítil whistlerský marketing k rozsáhlému testování uzávěrek vlastních střediskových sezónek na svém živém publiku.