Nostalgie zašlých zim: Lyžuj za den!

Písmo: A ++ A --

Dějiny lyžování jsou protkány bezpočtem výukových metod, které se spontánní praxí zrodily – a většinou v čase zas zanikly.

První veřejně známou lyžařskou školu, jež systematicky organizovala žáky do výukových skupin, založil po první světové válce Hannes Schneider v západorakouském St. Antonu, na konci arlberského železničního tunelu, tehdejší hlavní dopravní tepny pasažérů cestujících ze západní Evropy na východ. Schneiderova Arlberská lyžařská technika byla průkopnickou metodikou založenou na dovednostně vzestupných krocích. Nejdřív byla vyučována jízda v pluhu, poté „poloviční pluh“ – zatočení na vnější dominantně zatížené lyži. Následovalo navazování takto zvládnutých jednotlivých oblouků, posléze jízda s paralelně vedenými lyžemi. Důvtip Schneiderova systému spočíval v nápadu vytvořit logický žebříček dovedností, na němž každý další stupínek využíval maximum z předešlého a nárokoval si vždy o něco vyšší toleranci k rychlosti. Schneiderovi žáci jeho poselství spontánně šířili světem; když pak v roce 1939 žid Schneider utekl před Hitlerem do Ameriky, konkrétně do North Conway ve státě New Hampshire, paradoxně ani neměl s čím novým začínat – jeho metodologie už byla v tamní Nové Anglii solidně zakořeněná.


↑ Hannes Schneider s manželkou v Nort Conway // SKI USA

Nebyla však teorií jedinou – se svými specifickými formami výuky v Americe zkoušela štěstí, nejednou marně, dlouhá řada emigrantů zejména z alpských zemí. Třeba bezprostředně po válce přijel do frankofonní části Kanady Francouz Émile Allais, lyžařský mistr světa z let 1937 a 1938, a založil si v Quebec City, jen pár set kilometrů severně od Schneiderova působiště, lyžařskou školu pro svou techniku paralelních oblouků. Díky svému píárku světového šampiona si jeho nový byznys nenechal ujít ani tehdy ikonický společenský magazín Life a umístil Francouze na svou titulku lednového vydání 1949 i s bohatě ilustrovaným článkem uvnitř čísla o tom, jak správně paralelně zatáčet na lyžích. Allaisovi se však nikdy nepodařilo vychovat si ani vzdáleně tolik stoupenců jako Schneiderovi a po pár letech marných snah prorazit pustil svůj americký sen k vodě; v roce 1954 se nadobro vrátil do Francie.

 ← Émile Allais na titulní obálce prestižního společenského časopisu // Life

Ne, že by i Arlberská metoda zůstávala nedotknutelným dogmatickým evangeliem – když v roce 1955 Schneider zemřel, styl výuky jeho lyžařské školy už začínala zhusta ovlivňovat technika rychle do dynamického oblouku natáčených nohou, k níž přispěl technologický vývoj vázání i konstrukce lyží, jež se v té době začaly coby výrobní experiment znatelně zkracovat. Nadto stále víc zhýčkaných bohatých dovolenkářů přestávalo být ochotno akceptovat Schneiderovu striktní podmínku, že musí perfektně ovládnout určitou úroveň techniky z jeho metodického žebříčku, než jim bylo povoleno dostat se dál. Chtěli se naučit rozumně rychle jezdit v paralelním postoji a užívat si svou dovolenou bez toho, aby někdo hnidopišsky soudil jejich nedostatky, jako to bylo běžnou zvyklostí u rakouského maestra. Proto se zdálo být jen otázkou nedlouhého času, kdo první nabídne nějakou výukovou formu s příslibem (pokud ne garancí) okamžitého nebo extrémně rychlého výsledku; zkrátka kdo nabídne naučit lidi lyžovat za týden. Nebo raději za den?

V Zelených horách východoamerického státu Vermont v té době jistý Rakušan Walter Foeger vyučoval nevídaný styl, jenž vynechával všechny ty nudné cviky plné plužení a stavěl nováčky rovnou na paralelně vedené lyže. Do oblouku se dostávali tehdy obvyklým přeskočením a současným natočením lyží do nového směru. Šikovnější si ani skákáním nemuseli pomáhat, jelikož jejich lyže byly velmi krátké, pod jediný metr délky. Ač to zní až střeleně, Foegerova exotická technika jízdy se dostala i na světovou výstavu EXPO, již v roce 1964 hostil New York v areálu Flushing Meadows. Na ní si vermontský stát v rámci své expozice postavil repliku jednoduché lyžařské chaty a požádal Foegera, ať na její mírnou sedlovou střechu postaví figurantku na krátkých lyžích, která bude novátorskou techniku demonstrovat a současně tak originálním způsobem propagovat vermontské lyžařské areály. (Podrobněji jsem tuto událost popsal na Snowbiz.cz/7645).

Foegerův nápad nebyl nový – na nezvykle krátkých (160cm) lyžích učil v rakouském Kitzbühelu už od konce války majitel tamní lyžařské školy Karl Koller; teprve až když je žák ovládl, mohl postoupit na následující délku. V té době mívaly rovné lyže dva metry a víc a zatočit na nich bývalo mnohem obtížnější než na dnešních vykrojených. Lyžař se musel v pohybu výrazně nadlehčit či přímo vyskočit, aby lyže do oblouku otočil – na koordinaci nováčkovských pohybů nejednoduchá technika, jíž měly zgruntu ulehčit Foegerovy metrovky. Foeger nazval svou metodu Natur Teknik a velmi striktně dohlížel na způsoby, jak byl jeho styl vyučován – instruktoři museli nejen bezchybně demonstrovat lyžařskou dovednost na sněhu, nýbrž složit i dlouhou písemnou zkoušku, jinak nedostali certifikát. Běda, pokud by byli spatřeni v postoji do pluhu! Foeger pak přišel s něčím do té doby nevídaným: vydal instruktážní knihu se sugestivním názvem „Naučte se lyžovat za týden!“ – takový typ agresivního marketingu byl v tehdy přirozeně a výrazně rostoucím oboru něčím zcela novým a nejspíš i zbytečným.

Na opačné straně vermontských Zelených hor začal vyučovat principielně to samé co Foeger, jenže po svém a na své autorství, jistý Američan Clif Taylor, veterán z válečné Desáté horské divize. Zdál se vybaven dostatkem kuráže na to, aby mu nejen nevadilo ignorovat teoretické Foegerovo právo na licenci; jal se ho ve všem přetrumfnout, jak už to schopnější imitátoři tak rádi dělají. Vydal instruktážní brožuru „Lyžujte za den!“ a na metrovkách lidi nejenom dál lyžovat vyučoval, rozhodl se superkrátké lyže i vyrábět. Spřátelil se s jedním z největších světových filantropů své doby, Laurancem Rockefellerem, který mu poskytl dost peněz na nákladný rozjezd jeho manufaktury nazvané Shortee Ski Company. Rozený obchodník Taylor tak jezdil po Americe, prodával lyže-metrovky, nabízel k nim knihu a vyučoval svou techniku na jakémkoli povrchu, který byl trochu nakloněný. Sníh k demonstraci nepotřeboval.

 ← Kontroverzní Taylorova kniha ze šedesátých let Lyžuj za den! // SKI USA

Jako většina ostatních přeživších válečných veteránů si i Taylor uměl užívat nově získaného svobodného života v mírovém světě a možností, které poválečná doba plodila. Hlučný, bujarý, stále veselý – vědělo se o něm, že neexistoval kopec nebo žena, které by se mu nelíbily. Jeho obchodní talent a z uzdy utržená kuráž jej přivedly do spousty kuriózních situací; traduje se, že na jedné představovací akci se vedle sebe objevili Taylor se svými metrovkami a samotný Howard Head, v té době oborová celebrita nejvyššího kalibru, nabízející své standardně dlouhé 215cm lyže z černé oceli. Oba konkurenti se verbálně pustili jeden do druhého; Head, frustrován neschopností napadnout nějaký z Taylorových argumentů, se prý vytasil s analogií délek jejich lyží k mírám pánského přirození.

V chaosu nejistoty, která z vyučovaných metod lyžování je tou nejlepší pro nováčky, střediska začala propagovat své vlastní výukové styly. Docházelo k absurdním situacím, kdy si lyžař zaplatil týdenní lekci v jednom resortu, absolvoval ji, a když příště přijel do střediska jiného, tam mu řekli, že se všechno naučil špatně a musí znovu začít od píky podle metod jejich. Proto netrvalo dlouho a začaly se ozývat hlasy po sjednocení standardů certifikované lyžařské výuky.

V roce 1961 tak světlo světa spatřila asociace PSIA (Professional Ski Instructors of America). „Cílem PSIA je, aby každý lyžoval podobným stylem,“ prohlásil tehdejší šéf Paul Valar, rodilý Švýcar a možná nejlepší tehdejší instruktor, jehož techniku studovali ze sekvenčních fotografií ve všech lyžařských školách široko daleko. V Rakousku se ve stejné době sešli ředitelé hlavních lyžařských škol, dohodli se na systému, jenž se bude vyučovat, a nechali svůj konsenzus zlegislativnit; majitel školy, která by dohodnutou metodologii nedodržovala, by přišel o licenci a musel by školu zavřít. Valar dobře věděl, že natolik autoritářský přístup by v Americe těžko mohl uspět; hleděl alespoň prosadit zavazující pravidlo, že každá americká lyžařská škola bude mít svobodu zvolit si, zda bude fungovat v systému, či mimo něj. S tím, že provozy mimo systém budou dlouhodobě obchodně strádat, nikdy nezapomněl dodat.

Jenže už pár let poté nezbylo z vágně Valarem slibované svobody a tolerance pro školy sdružené v asociaci prakticky nic. Předepsané pohyby z instruktážních brožur sepsaných oficiálními představiteli PSIA se staly rigidními osnovami pro udělování certifikace; instruktor, který selhal v precizní imitaci pohybů končetin a trupu, u zkoušek propadl; lhostejno, jak nadaný mohl být pro vyučování druhých. Už v polovině šedesátých let bylo cítit všudypřítomný odpor mezi čím dál vyšším počtem škol; bylo otázkou času, než začaly být zakládány konkurenční subjekty, obvykle s víc či míň jepičími životy. Ředitelé horských resortů museli řešit nevyžádané dilema, zda jejich škola bude sledovat striktní metodologii PSIA, či ne; v mnoha střediscích totiž působila deklarace, že jejich škola záměrně není svázaná žádnou výukovou doktrínou, jako ta nejlepší možná reklama.

„S doktrinalizací poměrů v PSIA nesouhlasím, jde mi to na nervy,“ nechal se do dobových novin citovat jeden z nejhlasitějších rebelů, instruktor Fred Iselin z Aspenu. „Dobrý lyžař dokáže vykroužit různé typy oblouků. Tuhle udělá nadlehčený oblouk, tamhle se do lyží pořádně opře, dělá dlouhé i krátké oblouky, přeskočí bouli, sesune to tam, kde je k tomu důvod. Vždycky jsem peskoval ty žáky, kteří pořád dokola hoblovali svah svými krátkými rytmickými obloučky.“ Švýcarský rodák a rozený komik Iselin se na lyžích sblížil s editorem magazínu Playboy Spektorským a pod záštitou jeho nemalého vlivu vydal instruktážní knihu o tom, jak lyžování učit – k nepřekvapivé nelibosti potentátů z PSIA. Iselin věřil, že učení lidí lyžovat by měla být jen z poloviny pedagogika a z druhé poloviny zábava. Doporučoval instruktorům, ať po vyučování socializují v barech s klienty.

To v asociaci PSIA sledovali jinou agendu. Zajímalo je výhradně precizní dodání uniformně nadefinované lekce, ne šoufky a popíjení s klienty. Razili tezi, že moderní instruktor by měl pracovat běžnou denní dobu jako třeba vlekař. Toužili doslova mekdonaldizovat výuku – jejich ideálem byla romantická představa, že klient přijde do školy kdekoliv v horách, ujme se jej kompetentní učitel a dodá mu prefabrikovanou lekci ocertifikovanou logem PSIA podle jeho dovednostní úrovně. Takováto utopická vize měla několik problematizujících háčků – z nichž nejvýznamnější ten, kterým se zabývám ve vedlejším seriálu Mezi ušima. Tedy že zkoušet učit všechny lidi podle jediného striktního mustru je naivní a marné.