Existují režiséři, o kterých se píše jako o osobnostech. A pak je tu Martin Frič. Mac. Přezdívka, která zní skoro lehce, skoro americky, jako by nepatřila do střední Evropy sevřené režimy a nedostatkem. Jenže právě v tom je jádro věci: Frič byl z jiného těsta. Pracoval rychle, přesně a bez sentimentu. V systému, který ostatní ohýbal, on fungoval.
Jeho filmografie má přes sto titulů. Takové číslo není jen těžko představitelnou produktivitou; je to způsob existence. Martin Frič natáčel pořád – s jistotou, která se blížila posedlosti.
Mac: přezdívka, která seděla
„Mac“ nebyla jen náhoda nebo dobová manýra. V barrandovských ateliérech působil jako někdo, kdo si bere prostor. Měl stálou pracovnu tam, kde ji jiní neměli, procházel místy, která byla pro ostatní uzavřená.
Herci na něj vzpomínají bez sentimentu. Uměl vytvořit pohodu, a přitom držel pevnou ruku. Rozeznal dobrý nápad od špatného a rychle rozhodl. Režíroval i u oběda, zasahoval do maličkostí, které jiní nechávali být. To není drobnost; to je způsob kontroly.
Tenhle typ energie budí respekt, někdy i odpor. Frič si nesl obojí. V jeho okolí nebylo mnoho prostoru pro váhání.
Filmy, které přežily režimy
Stačí otevřít seznam Fričových titulů. Kristián, Škola základ života, To neznáte Hadimršku, Eva tropí hlouposti, Hotel Modrá hvězda, Mravnost nade vše, Cesta do hlubin študákovy duše, Císařův pekař – Pekařův císař.
Nejde jen o výčet. Ty filmy fungují dodnes, protože jsou vystavěné přesně. Frič měl cit pro herce i pro rytmus. Oldřich Nový, Vlasta Burian, Voskovec a Werich – u něj hrají jinak než jinde. Jsou lepší, přesnější, ukotvenější.
Mac Frič přitom začínal téměř amatérsky. Jeden z prvních filmů natáčel doma v kuchyni, rodina kvůli tomu zastavila šperky. Sám ho později označil za „kýč kýčů“. Tahle sebekritika není póza – je to vědomí, že film je práce, která se musí naučit.
Vztahy, ztráty a prázdné místo
Jeho život měl pevný bod: Suzanne Marwille. Herečka, partnerka, spolupracovnice. Vydrželi spolu desítky let, což v tom prostředí není samozřejmé.
Její smrt v roce 1962 znamenala zlom. Frič zůstal ve velké vile sám. Začal trávit většinu času na Barrandově, i když zrovna netočil. Prostor, kde pracoval, se stal náhradou za domov.
Tohle prázdné místo je důležité. Bez něj se nedá pochopit, co následovalo.
Alkohol jako druhý motor
Fričův život měl i druhou osu. Alkohol. Žádný společenský doplněk; dlouhodobý problém. Začal pít už za protektorátu. Důvody nebyly romantické: musel točit i německé filmy, aby mohl točit české. Kompromis, který se mu promítl do života.
Po smrti manželky se Fričova závislost prohloubila. Lékaři mu pití zakázali úplně, zvlášť když se přidala rakovina. Přesto se v jeho okolí alkohol držel. V některých filmech se dokonce odráží jako osobní zkušenost, včetně jemných psychologických detailů.
To není póza bohéma. To je rozpad, který probíhá pod kontrolou, dokud se kontrola neztratí.
Srpen 1968: konec bez jasné tečky
Smrt Martina Friče patří k těm, které se neuzavírají jednou větou.
Jedna verze mluví jasně: po okupaci 21. srpna 1968 záměrně vypil láhev koňaku, upadl do bezvědomí a zemřel. Druhá říká, že už byl v nemocnici a podlehl rakovině.
Existuje i prostřední varianta: nemoc, zákaz alkoholu, psychický otřes z okupace a vědomí, že kulturu čeká další sevření. Výsledek byl stejný. Frič zemřel několik dní po invazi, bez návratu k vědomí.
Důležité je, že srpen 1968 nebyl okrajová epizoda. Byl to okamžik, který jeho život uzavřel. Režisér, který přežil několik režimů, narazil na poslední.
Císařův pekař: triumf, který se neodpouští
Existují filmy, které autora vynesou. A pak jsou takové, které ho zároveň poškodí. Císařův pekař – Pekařův císař patří do druhé skupiny. Film vznikl v roce 1951 s Janem Werichem. Velká výprava, humor, dvojrole, hra s identitou moci. Dodnes nadčasově funguje. Jenže v době svého vzniku byl problémem.
Nešlo jen o obsah. Šlo o tón. Film si dovolil odstup. Humor nebyl podřízený ideologii komunistického režimu, postavy nebyly ploché. To stačilo. Reakce přišla shora. Zásah ministra kultury Zdeňka Nejedlého, zákaz činnosti na dva roky.
Frič přitom vstoupil do strany, aby mohl pracovat. Ani to nestačilo. Systém si hlídal víc než loajalitu. Hlídal tón. Císařův pekař tak není jen další veleúspěšný Fričův film. Je to střet dvou principů. Řemeslo, které chce fungovat, a autoritářská moc, která chce řídit význam.
Fenomén, který dráždí
Mac Frič není pohodlná postava. Vstoupil do KSČ, točil i režimům poplatné filmy, zároveň si držel vlastní standard. Tenhle typ existence dráždí. Nezapadá do jednoduchých kategorií. Ani hrdina, ani kolaborant v učebnicovém smyslu.
Jeho výroky naznačují víc. Obava z rozdělení společnosti na kasty, vědomí, že takový stav vede k neštěstí. Není to program. Spíš reflex člověka, který viděl víc než jednu proměnu režimu.
Frič nepůsobí jako režisér, který by si budoval legendu. Jeho autorita vyrůstá z práce. Přesto kolem něj vzniká aura, která má blízko k napětí. Něco v jeho přístupu je tvrdé. Přesné. Bez omluv. V prostředí, které často spoléhá na improvizaci a kompromis, to působí skoro cize.
Zůstávají filmy. Přesné, živé, stále funkční. A za nimi figura režiséra, který si neříkal o pochopení. Jen dělal svou práci. A dělal ji tak, že se to nedalo přehlédnout.
Dohra v obraze
Na okraj stojí za zmínku i televizní seriál ČT Bohéma (2017), který se k prostředí prvorepublikového a protektorátního filmu vrací s nebývalou mírou detailu. V jeho obrazu Barrandova, vztahů mezi tvůrci i tlaku doby je cítit snaha o věrnost, která nepůsobí školometsky. Postava Friče v něm nevystupuje jako pomník ani jako karikatura. Je součástí systému, který ho potřebuje a zároveň omezuje.
Právě tahle dvojznačnost, zachycená bez velkých gest, pomáhá pochopit, v jakém prostoru „Mac“ pracoval a proč jeho filmy vznikaly tak, jak vznikaly.