Nejsem nepřítelem techniky. Nejsem ani paranoid. Jen mám rád pocit, že některé věci patří mně a nikomu jinému. Pohled do zrcadla. Ticho v domě. Cestu z letištní haly ven. Věřím, že nejsem zdaleka sám. Jenže tenhle pocit se poslední dobou rozpadá pod rukama. Ne výbuchem – ale drobným, úředně schváleným, technicky zdůvodněným drolením.
Začalo to nenápadně, jednou větou v dnešních zprávách: soud povolil návrat rozpoznávání obličejů na letiště. Prý jen pro vybrané případy, prý s pojistkami, prý v zájmu bezpečnosti. Ta slova už známe. Jsou to staré známé mimikry, za nimiž se vždycky posune hranice o kousek dál. Dnes je to letiště, zítra nádraží, pozítří křižovatka. A pak už se nikdo nebude ptát, proč se vlastně ptát.
Letiště je zvláštní místo. Člověk tam vstupuje dobrovolně do cizího režimu, jaký by nikomu z nás starších, létajících před rokem 2001, nepřišel na mysl ani v nejtěžší horečce. Sundává pásek, boty, někdy i důstojnost. To beru. Je to holt novodobá výměna: něco ze sebe odevzdám, abych mohl někam letět. Jenže rozpoznávání obličeje není kontrola zavazadla. To je kontrola identity bez dotyku, bez pohledu, bez otázky. Kamera si mě vezme, aniž bych o tom věděl. Nepotřebuje můj souhlas, nepotřebuje můj výraz. Stačí jí, že jdu kolem.
Mám pocit, že se ze světa vytrácí prostý rozdíl mezi „dívají se na mě“ a „vědí, kdo jsem“. Dřív jste mohli projít davem a zůstat v něm. Teď jste jednotlivost, bod v databázi, otisk, který se sám nabídne.
Domácnost jako otevřená místnost
Druhá zpráva byla ještě tišší. Inženýr, který se napojil na chytré vysavače v tisících domácností. Viděl, slyšel, mohl poslouchat. Slovo „vysavač“ zní skoro legračně. Připomíná uklízení, víkend, drobky pod stolem. A přitom se z něj stala chodící kamera. Přístroj, který zná půdorys bytu, rytmus dne, někdy i to, kdo s kým mluví.
Byt má být poslední pevnost. Místo, kde se člověk chová jinak než venku. Kde si sedne do křesla bez role, bez masky. Když se ale do té místnosti přistěhuje zařízení, které všechno vidí a někdo jiný ho může ovládat, pevnost se mění v průchozí halu.
Nejde jen o technickou chybu nebo jednoho šikovného hackera. Jde o princip. O to, že jsme si zvykli dávat do obýváku mikrofony a kamery a říkat tomu pohodlí. O to, že výrobce ví víc o našem bytě než soused odnaproti. A že nám to připadá normální.
Šmírování bez špíny
Kdysi bylo šmírování činností s pachem. Něco mezi závistí a malostí. Někdo se díval klíčovou dírkou, poslouchal za dveřmi. Dnes je to služba. Čistá, bílá, s logem a manuálem. Nikdo se nedívá zpoza záclony. Dívá se server. Algoritmus. A my jsme se naučili mluvit o tom v neutrálech: sběr dat, optimalizace, bezpečnostní opatření.
Jazyk se změnil dřív než svět. Slova se vyhladila, aby nepíchala. Když řeknete „sledování“, zní to tvrdě. Když řeknete „monitoring“, je to skoro odborné. A když řeknete „rozpoznávání obličejů“, zní to jako funkce fotoaparátu, ne jako zásah do prostoru, kde se člověk chce ztratit.
Nejsem proti bezpečnosti. Nejsem ani proti tomu, aby policie měla nástroje. Ale ptám se, kde je hranice mezi pátráním po vinících a mapováním všech. Mezi cíleným hledáním a plošným sběrem. Mezi „někoho podezříváme“ a „všichni jste podezřelí preventivně“.
Únava z obhajování
Unavuje mě, že soukromí musím pořád obhajovat. Jako by šlo o rozmar, o luxus, o staromódnost. Jako by normální postoj bylo říct: Mně to nevadí, a kdo nemá co skrývat, ať se nebojí. Tahle věta se opakuje s železnou pravidelností. A pokaždé v ní slyším něco jiného: rezignaci.
Soukromí není skrývání zločinu. Je to prostor pro obyčejnost. Pro omyl. Pro slabost. Pro věty, které by člověk neřekl nahlas na náměstí. Když se ten prostor zmenšuje, zmenšuje se i člověk. Neviditelně, po milimetrech.
Často mám pocit, že technika nás učí žít tak, aby bylo snadné nás číst. Abychom byli průhlední. Abychom se sami přizpůsobili tomu, že někdo kouká. Trochu uhladíme chování, trochu ztišíme hlas, trochu se přestaneme divit.
A pak už není potřeba žádná brutální moc. Stačí, že si spolu s Orwellem zvykáme na sklo místo zdi. Na světlo místo stínu. Na to, že nás někdo vidí, i když se nedívá. Jako bychom si do bytu sami pověsili obrazovku, která nic nevysílá, ale pořád připomíná, že by mohla. Ne Velký bratr, spíš jeho rám na zdi – prázdný, a přesto výmluvný.
Kde se to zastaví
Neumím říct, kde je správná hranice. Nejsem zákonodárce ani inženýr. Jsem jen někdo, komu vadí, že se o té hranici mluví jako o technickém detailu. Jako by šlo o typ kabelu nebo výkon serveru. Přitom jde o tvar každodenního života.
Dnes se testuje kamera na letišti. Zítra se někdo zeptá, proč ji nemít i jinde, když už ji máme. Dnes to praskne na vysavač. Zítra na ledničku. A pozítří na něco, co ještě nemá jméno, ale už má mikrofon.
Nepotřebuju žít ve světě, kde mě nikdo nikdy nevidí. Ale chci žít ve světě, kde se ví, kdo a proč se dívá – když už. A kde mám možnost říct: Sem ne!
Možná je to staromódní. Možná naivní. Ale připadá mi to důležitější než další aplikace, která nám má ušetřit dvě minuty denně. Soukromí je pomalá hodnota. Nezáří. Nezvyšuje výkon. Jen drží člověka pohromadě.
A možná už jsme ve fázi, kdy si to musíme vysvětlovat skoro jako v Rádiu Jerevan. Ptáte se: je pravda, že nás technika sleduje? Odpovídáme: v zásadě ne, technika vás nesleduje – pouze zaznamenává vaši polohu, tvář, hlas a pohyb, a to výhradně za účelem, aby o vás nic nevěděla.
PS: A ne – není pravda, že Čínský lyžařský svaz China Ski vstoupil do hudební branže; to jen bezelstně bojuje proti nezodpovědným potratům.
Vaše Rádio Jerevan