Ve filmu Zaříkávač koní přijede Annie po dlouhé cestě z New Yorku do Montany a postěžuje si Tomu Bookerovi, že jeho ranč nemohla najít. Nikde žádné značení. Robert Redford jí odpoví jednou z těch vět, které ve filmu skoro proklouznou: Značek je tu spousta, jen jich moc není vytištěných.
Zaříkávač koní z roku 1998 je jedním z mých srdečních filmů, které nechci odbýt pouhou recenzí. Robert Redford v něm nechal příliš mnoho drobných momentů, vět a gest, než aby mělo smysl všechno shrnout, ohodnotit a odložit. Některé stojí za to vytáhnout jednotlivě.
Tenhle trvá několik sekund.
Annie přijíždí se svou dcerou Grace a těžce zraněným koněm Pilgrimem za Tomem Bookerem do Montany. Předchází tomu dlouhá cesta krajinou, která už sama vypadá jako odpověď na svět, z něhož přijely. Když konečně Bookera najde, oznámí mu celkem pochopitelnou věc: „There are no signs.“ Booker se na ni podívá: „No, there’s plenty of signs. But not many of them printed.“
Cestu do Montany i tu krátkou výměnu zachycuje následující scéna.
Když informace není napsaná
Angličtina té scéně pomáhá slovem sign. Annie jím myslí ceduli, Tom Booker znamení. Ona říká: Nikdo mi neukázal, kudy mám jet. On jí odpovídá: Ukazovalo vám to všechno kolem.
Je v tom trochu venkovského špičkování městské ženské, která přijela z New Yorku do Montany a čeká směrovku k ranči; proto replika funguje okamžitě jako bonmot. Když u ní člověk zůstane o něco déle, začne se zvětšovat.
Zvykli jsme si považovat za informaci hlavně něco, co bylo vytvořeno s úmyslem nás informovat. Ceduli, šipku, displej, návod, upozornění, mapu, navigaci. Když nic takového nevidíme, snadno nabudeme dojmu, že informace chybí.
Jenže po většinu lidské historie vypadala informace jinak. Cesta něco říkala. Terén něco říkal. Stopa v blátě něco říkala. Vítr, mraky, voda, zvíře, úroda nebo zvuk stroje něco říkaly. Také člověk toho spoustu sdělí dřív, než něco vysloví.
Všechny tyhle značky mají jednu společnou vlastnost – nestačí se na ně podívat; člověk se je musí naučit číst.
Bookerovo řemeslo
Celé Bookerovo řemeslo je vlastně čtení signs that aren’t printed.
Pilgrim nemá diagnostický displej; Tomu Bookerovi nevysvětlí, čeho se bojí, co mu vadí, kdy ho člověk tlačí příliš a kdy mu naopak dovolil ustoupit. Kůň mu poskytuje informace pořád – postojem, pohledem, napětím těla, vzdáleností, pohybem, reakcí na přiblížení.
Plenty of signs. Not many of them printed.
Bookerova zvláštní schopnost nespočívá v tom, že by se zvířetem nějak kouzelně komunikoval; umí vidět význam v něčem, co jinému člověku připadá jako bezvýznamný pohyb.
Podobně čte Grace – dívku, která po tragické nehodě přišla o část nohy, není třeba vyslýchat, aby bylo zřejmé, že její problém nekončí zahojenou ranou. Také u ní jsou signs všude: v odmítání, vzteku, mlčení, ve způsobu, jakým se pohybuje mezi ostatními. A nakonec je lze číst i u Annie.
Není potřeba tvrdit, že Redford tou jednou větou u příjezdu na ranč vědomě schoval klíč k celému filmu; to nevíme. Stačí si všimnout, jak dobře ta věta s tím, co přijde potom, souzní.
Tom Booker žije ve světě, kde důležité věci nebývají opatřené vysvětlující tabulkou.
Obloha bez aplikace
Kdybychom chtěli hledat Bookerovy nevytištěné značky mimo cestu k jeho ranči, těžko bychom v Montaně našli přirozenější příklad než oblohu.
Lidé potřebovali odhadovat počasí dávno před meteorologickými družicemi, radarem a numerickými modely. Člověk, který žil dlouho na jednom místě a jeho práce závisela na počasí, znal místní oblohu – všímal si směru a změny větru, vývoje oblačnosti, vlhkosti, dohlednosti, rosy a dalších projevů, které se během let naučil spojovat s tím, co může přijít.
Neměl lepší předpověď, než máme dnes; měl nesrovnatelně méně dat a také se mýlil. Měl však důvod dívat se.
Dnes můžeme stát pod tou samou oblohou a její budoucnost sledovat na displeji telefonu. Máme radar, satelitní snímky, několik předpovědních modelů a aplikace, které nám dokážou namalovat déšť téměř nad konkrétní zahradu. A pak otevřeme tři z nich a každá tvrdí něco trochu jiného. Jedna čeká bouřku v 16:20, druhá v pět, třetí ji posune mimo nás. V 16:35 pořád svítí slunce a člověk může mít pocit, že předpověď selhala. Z modelového odhadu jsme si v hlavě udělali jízdní řád.
Atmosféra o našem jízdním řádu nic neví.
Na tom není nic špatného s meteorologií ani s aplikacemi; dnešní předpověď počasí stojí na možnostech, o kterých se lidem odkázaným na vlastní zkušenost nemohlo zdát. Technologie nám poskytla mnohem víc informací a umožnila rozhodovat se lépe. Současně ale odstranila část důvodu učit se některé informace získávat vlastníma očima.
Schopnost, kterou nepotřebujeme, používáme méně. A schopnost, kterou používáme méně, postupně ztrácíme.
Co všechno ještě považujeme za informaci
Neplatí to jen pro oblohu.
Zkušený řidič někdy pozná z nepatrného pohybu auta před sebou, že jeho řidič za okamžik změní pruh. Člověk, který léta pracuje s jedním strojem, slyší ve změně jeho zvuku problém, který ostatní neslyší. Lyžař ucítí změnu sněhu pod nohama dřív, než by ji dokázal přesně popsat. Člověk žijící se zvířetem vidí v jeho postoji něco, čeho si návštěva ani nevšimne.
A člověka, kterého dobře známe, někdy stačí vidět vejít do místnosti. Nic nám ještě neřekl – přesto víme, že něco není v pořádku.
Možná je tohle jedna z podstat zkušenosti. Nejen vědět víc; umět rozeznat informaci tam, kde ji nezkušený člověk ještě za informaci nepovažuje. Nejen se dívat, ale taky vidět: dívat se totiž můžeme oba na totéž – teprve zkušenost někdy rozhodne, co z toho jeden z nás uvidí.
Annie ve filmu není hloupá městská ženská, které musí moudrý kovboj vysvětlit svět. Je schopná, vzdělaná a úspěšná – jen přijela z prostředí, kde se naučila číst jiný systém značek. Oba umějí číst. Jen každý jiný jazyk. Tom Booker jí při prvním setkání celkem pobaveně oznámí, že ten zdejší se tiskne méně.
Zaříkávač koní pak pokračuje dál a těch několik sekund snadno zmizí mezi mnohem většími scénami. Mně se na nich po letech líbí čím dál víc jejich nenápadnost.
Občas může stát za to zvednout oči. Těch signs je kolem pořád plenty; jen většina z nich stále není printed.