Pokud bych byl nucen vybrat jediný nejdůležitější přístup pro výkonný marketing horských středisek, bez zaváhání bych zvolil ten, o němž píšu níže.
Schválně. Co mají společného Lindsey Vonn, Billy Kidd, Bob Wheaton a Mike Solimano kromě toho, že jsou to Amíci a celý život lyžují?
Dám vám 7 vteřin… 4, 3, 2, 1. Máte?
Všichni jsou ambasadory svých středisek a častými tvářemi jejich propagačních kampaní.
Lindsey Vonn v domovském Vailu;
https://youtu.be/CF8sjyyzdb0
Ve stetsonu notoricky lyžující, obědvající i určitě spící Billy Kidd zas dýchá pro svůj kovbojský Steamboat;
Bob Wheaton reprezentuje utažské Deer Valley;
A šoumen Mike Solimano vermontský Killington;
A teď si jejich role promítněte do střediskového emailingu. Představit si to není nic těžkého.
Lidi zkrátka poslouchají lidi a nakupují zas od lidí – ne od firem, supermarketů nebo eshopů. Od lidí.
Marketing není program. Marketing je vztah.
Sám se tím řídím celý svůj profesní život. Všechno, co jsem za poslední čtvrtstoletí prodal, prodal jsem na svůj ksicht, hlas, na vlastní písemný slib nebo stisk ruky.
Byl jsem vlastní tváří a identitou všech svých projektů. A fungovalo to. Pokaždé to fungovalo a funguje dál.
(Koneckonců, banner na jeden takový typický projekt tu visí kousek výš vpravo.)
A tak – pokud bych měl vést horské středisko (což naštěstí a díkybohu nemusím), bezpochyby bych dělal to, co v PR resortu Deer Valley dělá prezident Bob Wheaton.
Nejen před kamerami, nýbrž i v psaném marketingu.
Strčil bych svou identitu na místo, kde většina ostatních no-name lidí stiskne znak pro automatický podpis s logem.
A namísto „Naše horské středisko vám nabízí…“ bych psal spíš „Milá Lucie, nad touhle nabídkou jsem seděl celý víkend…“
Marketingové dopisy a emaily mají přicházet od konkrétních lidí, ne od značek. Obličej místo loga. Zvuk vlastního jména. Nic není cennějšího.
A tak namísto takovéhoto emailu…
… bych spíš posílal emaily takovéhle;
Ani už nespočítám, kolikrát mi volal anebo napsal email někdo, kdo mě ani neznal (ani já jeho/ jí), ale měl problém s něčím, co nebo jak jsem nabízel.
Přemýšlejte o tom – zavolal(a) nebo napsal(a) mně. Proč? Měl jsem všude vystrčený svůj ksicht a jméno. Už jsme spolu de facto měli jakýsi malý vztah, aniž bychom se znali a kdy se viděli. Přesto, ty lidi s problémem zkontaktovali mně, namísto aby na Facebooku nebo Twitteru pomlouvali nějakou pro ně anonymní značku, za níž není žádná živá duše.
A tak mě kontaktovali a já jim odpověděl. Nijak ostentativně patolízalsky, to nemám ve zvyku. Bez obalu, upřímně, férově. Co napíšu lidem do emailu, jsem připraven jim říct i do očí. A vyžaduju to tak i opačně.
Odpovím a považuju věc za vyřízenou. Často proběhne výměna názorů několikrát sem a tam, než se téma vyjasní. Mezitím se mi vtiskne jméno té osoby, s níž jsem se nikdy nepotkal, ale dnes si píšu nebo volám, do krátkodobé paměti.
A nezřídka, zatímco tato krátkodobá paměť stále slouží, rozpoznám stejné jméno ten samý den či pár dní poté v jiném emailovém koši. Uhodnete v jakém? V tom, do něhož mi padají avíza objednávek.
Pointa.
Marketingový emailing by měl chodit od lidí. Ne robotů, ne anonymních marketingových oddělení. Nýbrž od milých, chytrých, lyžujících, krásných mladých lidí jako jsem já.
Případně vy.
Tom Řepík
Expertní textař tuzemského horského byznysu.
Analyzuje PR trendy pro jednoho z globálních lídrů branže.
Marketingový mentoring | copywriting | krizová komunikace v oboru
[Kontakt]