Před několika lety zůstala v kabince killingtonské lanovky v americkém Vermontu pasažérka zavřená na asi pět hodin, než ji obsluha objevila a pustila ven.
Věc šla – jak taky v Americe jinak – k soudu. Vloni na podzim porota žalující pasažérce přiřkla odškodné 750 tisíc dolarů, zhruba 20 milionů korun.
Soudní verdikt poprávu vyděsil všechna horská střediska: žena totiž neutrpěla naprosto žádnou fyzickou újmu, jen si na radu svého právníka postěžovala, že nedbalost střediska jí způsobila emocionální stres.
Jednoho napadá, kolik členů poroty asi vidělo film Frozen – fiktivní drama, kdy skupinka tří mladých lidí uvízla na křesle lanovky horského střediska po zavírací době, aby v něm zůstala po několik dní, donucena nakonec seskákat dolů, utrpět devastující zlomeniny končetin a omrzliny, jeden být sežrán vlky, atd.
Killingtonský případ nebyl ani zdaleka tak dramatický – žena se na vrcholu kopce po třetí odpoledne rozhodla, že se jí už dolů po svých nechce a že sjede lanovkou. Nastoupila do kabiny, lanovka však pro nepříznivé počasí skončila provoz, aniž by si někdo z personálu nečekané pasažérky na vratné větvi gondoly všiml.
Zásadním pro soudní verdikt se ukázal být prakticky zbytečný výrok mluvčí střediska, komentující incident místním novinám: „Došli jsme k názoru, že žena nejspíš nepochybila a že šlo o selhání kontroly personálem na horním terminálu lanovky.“ Ajaj.
Právník poškozené žádal původně půlmilionové (dolarové) odškodné, porota po posouzení výroku střediskové mluvčí rozhodla, že poškozená si zaslouží víc. Asi nepřekvapí, že výřečná mluvčí už v Killingtonu nehákuje; poučení by si však měli vzít provozní manažeři středisek napříč kontinenty.
Tom