Horské městečko vypadá z dálky jako splněný sen. Čistý vzduch, hřebeny na obzoru, lidé v pohybu. Ráno na trailu, odpoledne na řece, večer u piva. Fotografie z těchto míst plní katalogy „nejlepších míst k životu“. Jenže v některých z nich se už léta odehrává jiný, tišší příběh. Příběh, který se do turistických brožur nevejde. V americkém Durangu, stejně jako v dalších městech horského Západu, si totiž lidé berou život výrazně častěji než jinde v zemi. A někdy to přichází ve vlnách. Malá komunita se probudí do rána a během pár měsíců ztratí několik známých tváří. Tomu se říká klastr – shluk sebevražd. A právě ten dokáže otřást i místy, která se jinak tváří jako ideální kulisa pro dobrý život.
Ráj, který nefunguje podle očekávání
Durango v Coloradu je přesně takové město. Leží na okraji Sanjuanských hor, obklopené lesy a trailovými sítěmi, které lákají cyklisty a běžce z celé Ameriky. Komunita je aktivní, sportovní, na první pohled zdravá. O to víc šokovalo místní, když statistiky začaly ukazovat něco jiného. V roce 2017 zde zemřelo vlastní rukou devatenáct lidí – téměř trojnásobek amerického průměru v přepočtu na obyvatele. A předchozí roky nebyly o mnoho lepší.
Čísla sama o sobě ale nevysvětlují nic. Místní si kladli spíš obyčejnou otázku: co se to vlastně děje? Vždyť právě proto sem lidé přijíždějí – aby byli šťastnější než jinde.
Jenže horská města mají zvláštní sociální strukturu. Turista vidí dechberoucí krajinu. Obyvatel realitu tzv. aspenizace. Vysoké ceny bydlení, sezónní práci, nutnost skládat příjmy z několika zaměstnání. Vedle toho stojí prázdné rekreační domy za miliony dolarů. Ten kontrast je v tak malém prostoru viditelnější než kdekoliv jinde.
A pak je tu ještě něco méně hmatatelného: očekávání. Lidé do hor často odcházejí s představou, že změna krajiny vyřeší jejich život. Jenže své staré problémy si přivezou s sebou.
Když se tragédie začnou řetězit
Jedním z momentů, který komunitu v Durangu silně zasáhl, byla smrt trenérky horské cyklistiky Patricie Shadellové. Pro místní děti byla zosobněním radosti z pohybu – barevné kalhoty, třpytky na vyjížďkách, nekonečný optimismus. Pro mnoho dívek byla první ženou, která je naučila sjíždět technické traily bez strachu.
A pak přišla zpráva, že spáchala sebevraždu.
Pro dospívající je taková událost obzvlášť otřesná. V jejich světě totiž trenérka patřila mezi lidi, kteří „to mají v životě srovnané“. Najednou nic nedávalo smysl. V malém městě se navíc zprávy šíří rychle – často rychleji než schopnost je zpracovat.
Právě v takových chvílích vzniká riziko takzvané nákazy. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří ztratili blízkého sebevraždou, mají výrazně vyšší pravděpodobnost, že se o totéž pokusí sami. U dětí, které takto přišly o rodiče, je riziko dokonce několikanásobné. Tragédie tak někdy vytváří zpětnovazební smyčku – bolest se šíří komunitou a může vyvolat další zoufalé kroky.
Hory, individualismus a ticho
Existuje několik teorií, proč se podobné jevy objevují právě v horských regionech amerického Západu. Některé jsou biologické: ve vyšší nadmořské výšce může mít organismus nižší hladinu serotoninu, což souvisí s depresí. Jiné vysvětlení je kulturní.
Horská komunita staví hodně na samostatnosti. Člověk má být tvrdý, schopný, samonosný. V tom je kus starého pionýrského étosu. Jenže stejný princip může lidi odrazovat od toho, aby si řekli o pomoc.
Když se k tomu přidá alkohol, drogy nebo prostě obyčejná osamělost, vzniká zvláštní směs. Mnoho obyvatel těchto měst se přistěhovalo z jiných částí země. Nemají zde rodiče, širší rodinu, staré přátele. Sociální síť, která by jinde fungovala jako záchranná síť, tu často chybí.
A pak je tu ještě jeden faktor, o kterém místní mluví potichu: tlak na permanentní radost. V komunitě, která stojí na outdooru a dobrodružství, není jednoduché přiznat, že člověk zrovna není „nadšený“. Smutek do katalogu horského života nepatří.
Co může komunita dělat
Když se počet sebevražd v Durangu začal zvyšovat, místní úřady a organizace se pokusily reagovat. Veřejné fórum o prevenci přilákalo stovky lidí – mnohem víc, než organizátoři čekali. Zřídily se koordinační týmy, které propojují školy, zdravotní služby i neziskové organizace. Školy posílily poradenské služby a začaly se více zabývat duševním zdravím studentů.
Zajímavé je, že některé kroky míří opačným směrem, než by člověk čekal. Například omezení spontánních pietních míst ve školách. Ne snad proto, že by někdo chtěl zapomínat; spíš, že příliš okázalé připomínání může nechtěně posilovat romantickou představu sebevraždy.
Velkou roli hrají i drobné iniciativy zdola. Společné výlety, komunitní setkání, sportovní akce. Ne vždy se při nich mluví o tragédiích. Někdy jde jen o to, aby lidé nebyli sami.
A možná právě to může být pointa celého příběhu.
Pavučina vztahů
Odborníci na prevenci sebevražd opakují jednu věc pořád dokola: nejúčinnější ochranou jsou vztahy. Ne velké programy, ale obyčejné lidské vazby. Přátelé, sousedé, trenéři, učitelé.
V malých horských městech je paradoxně všechno blíž – hory i lidé. Když se komunita dokáže propojit, vzniká hustá pavučina vztahů, která dokáže zachytit ty, kdo zrovna klopýtají.
V tom spočívá naděje. Ne v představě dokonalého horského ráje, kde nikdo netrpí. Ale v obyčejném faktu, že když někdo začne padat, někdo jiný si toho všimne. Možná dřív, než bude pozdě.