Severní Amerika. Část světa, kde více než kdekoli jinde je život orientován na co nejkvalitnější prožitek. Lyžování samozřejmě nevyjímaje.
Pro mnohého našince zajisté opředené tajemnem exklusivity, exotičnosti a zaoceánských dálek, ne každému snadno dostupných. V mnohém se vskutku liší od lyžování evropského; v dobrém, i ne-až-tak-dobrém slova smyslu. Pojďme se nyní na specifika amerického lyžování blíže podívat.
Zřejmě nejvýrazněji překvapí lyžařská Amerika své nově příchozí návštěvníky vysokou úrovní svých služeb, která nemá jinde ve světě obdoby. Většina hlavních lyžařských středisek je zde vlastněna a provozována několika významnými (na burze veřejně obchodovanými) korporacemi, jejichž koordinovanou politikou je hýčkat si své zákazníky a za všech okolností je udržet spokojené. Přátelští vlekaři přející každému dobrý den, možnost najmout si zdarma lyžařské průvodce celým resortem, či uniformovaná služba na parkovištích, která Vám sama vyloží lyže ze střechy auta a poradí, kde je dnes nejlepší lyžování – vítejte v Americe!
Američané vědí (zdá se že narozdíl od nemála resortů evropských), že lyžařům ve skipasu prodávají zejména kvalitní lyžování, nikoli jen pouhou dopravu lanovkami na kopec. Jakékoli (natož pak dlouhé) fronty u vleků jsou nechtěným jevem, proti němuž se zde bojuje – a to natolik úspěšně, že se typický evropan nestačí divit. Rychlé, výkonné a stále modernizované lanovky jsou běžným standardem; není výjimkou vidět „double-six-pack“, ukrajující ze zástupu po 12 lyžařích naráz. Fronty jsou minimalizovány již v naprostém zárodku – typicky americky zdvořilí vlekaři přátelsky, leč nekompromisně formují řady čekajících přesně podle kapacity křesel. Drtivá většina severoamerických resortů je uměle vyprojektována – plocha terénu ke sjíždění tam nejenže odpovídá kapacitě moderních lanovek, typicky ji výrazně převyšuje. Každoročně v resortech vznikají nové sjezdové tratě, ve snaze držet krok s postupující modernizací lanovek a tento žádaný příznivý poměr zachovat. Tam kde by přesto hrozily přeplněné sjezdovky, nejeden resort limituje množství svých prodaných jízdenek – kvalitní prožitek na (obvykle vylidněné) sjezdovce je to, o co tu jde nejvíce. V Americe toto není klišé.
Úprava tratí je zde snad na nejvyšší možné myslitelné úrovni, o mnoho kvalitnější než to, co známe z Alp či nejlepších českých areálů. Každodenní precizně vyvedený manšestr je tu normou. Ve velkých střediscích jako např. Deer Valley se rolby dokonce vůbec nezastavují – podobně jako je to s natíráním červeného Golden Gate Bridge v San Francisku – jakmile je úprava tratí dokončena, rolby začínají odznovu. Americké ski areály ale nejsou jenom plné manšestru – na své si přijdou i vyznavači mogulových svahů, kterých je v každém resortu řada, mnohdy precizně uměle upravovaných. Jde však o to, že boule jsou k nalezení tam, kde je označeno, že jsou, a nikoli všude. V některých resortech zavedli zvyk vyžehlit pouze část šíře sjezdovky, a zbylý pás udržovat boulovitý.
Vedle dokonalého manšestru a boulí se v Americe běžně lyžuje i v prašanu ve volném terénu mimo upravované sjezdovky, ať už v otevřeném či mezi stromy. Významným rozdílem oproti Evropě je fakt, že tento tzv. „off-piste“ terén je zde pod pravidelným dohledem patroly, jakési obdoby naší horské služby, avšak s mnohem rozšířenější pravomocí. Americká patrola nejenom kontroluje terén z hlediska sjízdnosti, nebezpečí lavin a pomáhá zraněným, nýbrž i svou četnou přítomností na svazích usměrňuje jakékoli nevhodné chování lyžařů s pravomocí komukoli odebrat skipas či předat hříšníka policii. O kultuře lyžování, která i díky patrole panuje na amerických svazích, si můžeme u nás nechat jen zdát.
Každý resort má své přesně vymezené hranice, v terénu obvykle nepřehlédnutelně označené lanem a výstražnými tabulemi. Uvnitř těchto hranic je lyžování povoleno (všude, tedy i mimo sjezdovky), patrolou kontrolováno a resort je odpovědný za řádné označení tratí, veškerých překážek a celkovou sjízdnost terénu. Každé středisko se musí nechat nákladně pojistit – v Americe se v resortech nesjíždí na lyžařovo nebezpečí, nýbrž na odpovědnost resortu. Soudní žaloby zraněných lyžařů na lyžařské resorty jsou v Americe denním chlebem řady specializovaných lyžařských právníků. Právě zde se asi nachází kořeny tolik precizního značení každé zdejší tratě, každé překážky, každé nástrahy. Lyžování mimo přesně vymezené hranice resortu bývá buďto zakázáno, anebo povoleno na vlastní nebezpečí.
Značení tratí se též mírně liší od evropské stupnice zelená-modrá-červená-černá. V Americe kombinují barvy s obrazci – nejlehčí sjezdovky značí zelenými kruhy, středně obtížné modrými čtverci – obvykle jedním, o něco těžší dvěma. Těžké sjezdovky ohlašují černé kosočtverce (či jak je Američané nazývají – „diamanty“); jedním, a nejtěžší sjezdovky dvěma či dokonce třemi diamanty. Jelikož je každý větší resort protkán poměrně hustou sítí vzájemně se propojujících sjezdovek, zabloudit v takové spleti nebývá nic neobvyklého. Mapa areálu s tratěmi zde opravdu přichází vhod – a to nejen ta obrovská na tabulích v areálu, ale i malá v kapesním provedení, která je k mání zdarma (stejně jako papírové kapesníky) u většiny nástupních stanic lanovek. V USA na těchto mapách běžně udávají výškové údaje ve stopách (30 cm) a vzdálenosti v mílích (1,6 km), výšku sněhu zde měří v palcích (2,5 cm). V Kanadě používají naší metrickou soustavu.
Obecně v severní Americe převažuje kontinentální – tedy suchý – ráz klimatu, s výrazně studenou zimou a horkými léty. Jakkoli je tento kontinent velký, charakter počasí zde bývá kompaktní; velkou zásluhu na tom má dlouhý pás vysokých hor táhnoucí se po západním pobřeží celého kontinentu od jihu na sever, fungující jako efektivní bariéra frontových systémů pohybujících se od pobřeží Pacifiku na východ.
Se sněhem bývá v severní Americe zřídkakdy problém. Řada resortů na západním pobřeží a zejména ty vysoko položené ve Skalistých horách vykazují dlouholeté průměry okolo 8 až 12 metrů sněhových srážek za sezónu, běžně ve formě přeschlého, lehoučkého prašanu, ze kterého neumačkáte kouli. Ve východní části kontinentu padá sníh skromněji a jeho konzistence se podobá té naší středoevropské; zdejší areály proto bývají plně pod dosahem sněhových děl, která s příchodem prvních mrazů na nic nečekají. Mají-li ovšem z čeho vyrábět – letní sucha tu v uplynulých letech už několikrát ukázala svou nevlídnou tvář.
Většina lyžování na západě Ameriky se odehrává ve vysokých nadmořských výškách – mezi 2000 az 3500 m. Což si vyžaduje dobrou fyzickou kondici a poctivý pitný režim. A dobrou ochranu před mrazy – vysoká nadmořská výška s sebou obvykle přináší velmi nízké teploty.
Skipasy jsou v Americe drahé – běžně stojí celodenní jízdenka mezi 60 až 70 dolary – tedy zhruba dvojnásobek toho, co v Alpách. Důvod vysokých cen tkví v nutnosti pojištění každého resortu, jak zmíněno výše. Ubytování a jídlo stojí srovnatelně či dokonce méně, než v Evropě. Americké pokoje bývají výrazně prostornější než alpské, obvykle nechybí pro Ameriku tolik typické venkovní jaccuzzi (horká výřivka). Klasických restaurací s obsluhou je v amerických ski areálech výrazně méně než v Alpách, dominují zde velké samoobslužné bufety s rychlým občerstvením a přírodními grily. Příliš se tu přes poledne neobědvá – kdoví zda ne i proto, že běžně lanovky přestávají jezdit už ve tři či v půl čtvrté odpoledne. Hlavní jídlo dne – tzv. dinner – se podává až večer. Na alkohol jsou v Americe citliví – ve většině států není legální pro nikoho pod 21 let věku a nebývá výjimkou, musí-li své datum narození prokazovat i 35-letá osoba mladšího vzhledu. Pas je proto vhodné mít neustále při ruce.
Amerika přistupuje k lyžování jako ke kterémukoli jinému byznysu – tedy ctí, že zákazník je zde pánem.Obecně Amerika přistupuje k lyžování jako ke kterémukoli jinému byznysu – tedy ctí, že zákazník je zde pánem. Tato filosofie se projevuje doslova na každém kroku. Je například zcela běžné, že se celoroční permanentky prodávají již na jaře sezóny předchozí, kdy stojí výrazně méně než o půl roku později a kdy resorty vsázejí na šanci prodat co nejvíce skipasů lidem, kteří jsou dokonale rozlyžovaní a rozmazlení ideálním jarním počasím. Výjimkou nejsou ani nabídky typu „kupte si skipas na příští zimu už teď v březnu a celý zbytek této sezóny již odlyžujte na něj“. Naprosto pověstné svou vysokou úrovní jsou americké dětské lyžařské školy a hlídací služby těch nejmenších, kteří ještě nelyžují. Všechny pochopitelně razí zásadu „zábava nad lyžařský dril“. Pokud totiž děti budou odcházet nadšené a budou chtít přijít zítra znovu, přijde s nimi a bude utrácet i jejich rodina.
Lyžařské terény, okolní příroda i atmosféra resortů samotných se v severní Americe natolik liší jednu oblast od druhé, že je nelze zařadit do žádné souhrnné škatulky. V této části světa je k mání naprosto všechno: lyžování na otevřených pláních i pod hranicí lesa, ledovce i terény pro heliskiing, svahy s výhledy na úchvatné scenérie štítů a jezer jako Lake Louise, moderní účelově postavená střediska typu Snowbird, anebo stále ještě nedostavěné megaresorty jako Killington, Snowbasin či Big Sky. Zřejmě každého okouzlí citlivě zrekonstruovaná městečka z období zlaté horečky jako Aspen či Telluride, jiné zase až kýčovitě kovbojský Jackson Hole, stylové vesničky alpského rázu bez automobilů jako Copper Mountain nebo Squaw Valley, či dokonce supermoderní Heavenly v gamblerském velkostylu Las Vegas. Ačkoli v přímém porovnání s evropskými Alpami co do vertikálních rekordů, rozlehlosti i vzájemných propojení jednotlivých oblastí Amerika prohrává, v žádném případě nelze říci, že americké lyžování je limitované, nudné, monotónní či nenáročné. Opak je pravdou.
Cílem tohoto nového seriálu bude představit jednotlivé lyžařské oblasti severní Ameriky trošku podrobněji. Startujeme hned na následujících stranách – na jihu, ve slunné Kalifornii. Nikoli však na pobřeží Pacifiku, nýbrž u jižních břehů scénického jezera Lake Tahoe, okolo kterého se odehrává většina hlavního kalifornského lyžování. Upřímně si nyní nevybavuji místo, které by svou úchvatností předčilo nádheru oblasti Lake Tahoe – druhého největšího horského jezera na světě (hned za jezerem Titicaca v Peru). Ten kdo se dostane do lyžařského Nebe, určitě tam najde kobaltově modré Lake Tahoe. Čtěte dál a zjistíte proč – a už teď vím, že mnoho z vás mi dá zapravdu.
Text: Tom Řepík
Vyšlo v největším českém zimním magazínu SNOW, 2004