John Dutton působí jako člověk, který má pod kontrolou všechno – zaměstnance, stáda, rodinu i budoucnost ranče. Skuteční američtí rančeři však při sledování seriálu Yellowstone upozorňují na něco jiného: největší televizní fikcí nejsou přestřelky ani rodinné války, nýbrž představa, že by tohle všechno měl zvládnout jediný člověk.
Kdybyste převzali podnik o stovkách tisíc akrů, tisících kusů dobytka, desítkách zaměstnanců a majetku v hodnotě stamilionů dolarů, koho byste hledali jako prvního?
Nejspíš provozního ředitele.
Yellowstone místo něj nabízí Johna Duttona.
Každé ráno sedlá koně, rozhoduje o přesunu stád, řeší rodinné spory, přijímá zaměstnance, jedná s politiky, odolává developerům, vyřizuje krizové situace a ještě stíhá být tváří celého ranče a občas se vyspat s guvernérkou Montany. Kevin Costner svou roli zahrál natolik přesvědčivě, že většina diváků podobnou koncentraci povinností přijala bez větších pochyb.
Tady se však televizní příběh vzdaluje skutečnosti víc než při všech přestřelkách dohromady.
Ne kvůli tomu, že by John Dutton dělal něco, co skutečný majitel ranče nikdy nedělá. Vcelku naopak: většinu jeho rozhodnutí by zkušení rančeři dobře chápali. Nerealistické je množství rolí, které seriál spojil do jediné postavy.
Ve skutečném provozu by podobné impérium nestálo na jediném člověku.
Ranč, nebo firma?
Většina diváků sleduje Yellowstone jako moderní western. Opravdoví rančeři v něm ale vidí ještě něco jiného – velký rodinný podnik. A tady začíná rozdíl mezi televizí a každodenní realitou.
Na první pohled se zdá, že John Dutton vede ranč stejně jako jeho předkové před sto lety; ve skutečnosti spravuje majetek, který svou složitostí připomíná středně velkou firmu. Stáda představují jen dílčí část celého organismu; vedle nich existují budovy, silnice, technika, oplocení, vodní zdroje, zaměstnanci, účetnictví, smlouvy, pojištění i nekonečný proud rozhodnutí, která nemají s romantikou Divokého západu příliš společného.
V tom je seriál překvapivě poctivý – John Dutton často mluví o penězích, daních, hodnotě půdy nebo hrozbě developerů. Ranč nepůsobí jako bezedná pokladnice, ale jako kolos, který musí horko těžko obhajovat vlastní existenci. Mnozí skuteční rančeři oceňují, že seriál tuto nejistotu zachytil lépe než většina filmových westernů.
V toku času se totiž plíživě mění i samotná podstata rančerské práce – ještě před několika generacemi rozhodovalo hlavně počasí, kvalita pastvin a velikost stáda; dnes k nim přibyly na burze kolísající ceny hovězího, hodnota půdy, nedostatek pracovních sil, drahá technika, veterinární péče, pojištění nebo stále složitější právní a daňové prostředí. Současný americký rančer už není jen koňákem v sedle – musí být zároveň podnikatelem, ekonomem i manažerem.
Zdejšího čtenáře může zaujmout ještě jedna okolnost. U nás se debaty o zemědělství pohříchu rychle stáčí k dotacím a evropským pravidlům. Američtí rančeři sice rovněž využívají různé formy státní podpory, pojištění nebo programů pomoci při mimořádných událostech, jejich hlavní starosti ale leží jinde: hodnota půdy, generační předání majetku, daně, ceny hovězího, sucho nebo tlak investorů představují problémy, které John Dutton řeší v každé sezóně. V tomto směru se seriál od reality nevzdaluje; jen všechny tyto úkoly soustředí do gesce jediného člověka.
Život kolem zvířat má jednu vlastnost, kterou seriál po mém soudu nezachytil v plném potenciálu: nikdy nekončí. Zatímco většina lidí zná pracovní rok o 250 dnech, rančer jich absolvuje všech třistapětašedesát, bez výjimky. Neexistuje počasí, které by zrušilo péči o koně. Neexistuje ani ráno, kdy by bylo možné říct: dnes se mi nechce. Právě tahle nekonečná pravidelnost bývá pro mnohé tím nejtěžším. Člověka nevyčerpá jeden mimořádně náročný den; pomalu ho obrušují stovky téměř stejných dnů, kdy vstává ještě za tmy, večer padá únavou do postele a druhý den začíná všechno znovu.
Proto působí některé seriálové scény na zkušenější oko dráždivě. Po vyčerpávajícím pracovním dni následuje jen tak z náhlého popudu noční výprava za bizony na už odstrojených koních, alkohol, poker a hned nato další plnohodnotný pracovní den. Jenže skutečný ranč takhle nefunguje; únavu, při které člověk usíná nad miskou s obědem nelze vystřihnout stejně snadno jako scénu mezi dvěma epizodami. Na reálném ranči se hromadí den po dni a po roce bývá na lidech vidět víc než na vizáži herců, kteří to na scénu vždy vezmou přes maskérnu.
A to jsme se ještě vůbec nedostali k lidem, kteří celý ten kolos drží při životě mimo záběr kamery.
Kolik lidí by stálo za Johnem Duttonem?
Seriál Yellowstone se nikdy přesně nesnaží vysvětlit, kolik lidí na Duttonově ranči skutečně pracuje. Divák zná především tucet honáků, kteří se pravidelně objevují na obrazovce. Zbytek podniku jako by existoval jen někde za kamerou.
Jenže právě tam začíná skutečný ranč.
Honáci na koních představují jen jeho nejviditelnější část; stejně důležití jsou lidé, kteří se do sedla téměř nikdy nedostanou. Po každé zimě čekají na opravu desítky kilometrů oplocení poškozeného sněhem, zvěří nebo popadanými stromy. Každý den je potřeba kontrolovat napajedla, studny, čerpadla a potrubí, protože bez vody nemá žádné stádo šanci přežít.
Pak přichází technika: traktory, nakladače, pickupy, přívěsy nebo lisy na seno nejsou na velkém ranči luxusem, ale nezbytnými výrobními prostředky. V době sklizně píce nebo přesunů stád si nikdo nemůže dovolit čekat několik dní na servis z nejbližšího města. Mnohé americké ranče proto provozují vlastní dílny se svářeči a mechaniky, kteří udržují techniku v chodu přímo na místě.
Stejně rozsáhlou práci představuje samotný chov dobytka. Jarní období neznamená jen romantický obraz telat na pastvinách; přináší porody, značení, očkování, kastrace, evidenci zvířat i nepřetržitý dohled nad zdravotním stavem stáda. Každé zanedbání může znamenat citelnou ekonomickou ztrátu.
A pak je tu práce, kterou seriálový divák nevidí vůbec – někdo objednává krmivo, pohonné hmoty a náhradní díly. Někdo vede účetnictví, řeší mzdy, pojištění, pracovní smlouvy nebo komunikaci s úřady. Jiný organizuje sezonní pracovníky, jejichž počet během nejvytíženějších období výrazně roste. Dokonce i večeře, která po návratu z pastvin čeká na stole, je výsledkem práce lidí, které kamera téměř nikdy neukáže.
Netvrdím, že jde o záměrnou či nevědomou chybu scenáristů; je to asi pochopitelná daň televiznímu vyprávění. Mainstreamový divák si snáz vytvoří vztah k deseti fotogenickým postavám než k několika desítkám provozních zaměstnanců, kteří by se na obrazovce objevili jen na okamžik. Nemůžu nedodat, že k mé lítosti – jelikož já bych viděl běžnou provozní realitu takového ranče neskonale raději než všechny ty krvavé potyčky, jimiž se seriál snaží zavděčit novodobému publiku navyklému na pravidelnou dávku servírovaného násilí.
Seriál Yellowstone tak skutečný provoz sice nepopírá – jen jej zjednodušuje, občas až k hranici, kdy poučenější oko začne protestovat. Desítky profesí, stovky každodenních úkolů a tisíce drobných rozhodnutí nechává odehrát mimo záběr, aby se mohl soustředit na příběh několika vizuálně přitažlivých lidí.
Možná i proto působí Duttonův ranč pro masového diváka přesvědčivě. Kamera ukazuje výsledek; skutečný život velkého ranče se ale odehrává hlavně mezi jednotlivými scénami. Oh well.
Dobrý rančer, nebo dobrý ředitel?
Zde se však vtírá otázka, která zaznívá i mezi praktickými americkými rančery. Je John Dutton vlastně dobrý hospodář?
Překvapivě mnoho z nich odpovídá kladně.
Není těžké pochopit proč – John Dutton přemýšlí podobně jako lidé, kteří na stejné půdě hospodaří celý život. Nezajímá ho jen příští sezóna, ale příští generace. Tenhle způsob uvažování bývá mezi americkými rančery považován za jednu z nejdůležitějších vlastností dobrého hospodáře.
John rozumí půdě, přemýšlí v horizontu generací a dobře ví, že hodnotu ranče netvoří jen stádo, ale krajina, voda i pověst. Když mluví o tom, že ranč nesmí být rozdělen ani prodán, nemluví jako televizní hrdina. Mluví podobně jako lidé, jejichž rodiny hospodaří na stejném místě celé generace.
Ve výsledku se tak JD nepotýká s televizními padouchy tolik, jak se může zdát z obrazovky; největším soupeřem jeho ranče jsou obyčejné ekonomické zákonitosti. Developer, který nabídne několikanásobně vyšší cenu za půdu. Mladá generace, která nechce celý život strávit na koni. Rok bez deště. Propad cen hovězího. Rostoucí náklady. Právě podobné tlaky dnes rozhodují o budoucnosti amerických rodinných rančů.
Proto také otázka z úvodu nemá jednoduchou odpověď. Mohl by John Dutton řídit svůj ranč tak, jak ho ukazuje televize? Spíš ne. Nikoli proto, že by nerozuměl rančerství – ale že žádný člověk nedokáže dlouhodobě zastávat všechny role, které mu scénář přisoudil.
Yellowstone přitom nic z toho nezamlčuje. Jen celý provoz obrovského podniku převádí do řeči silně zjednodušeného televizního dramatu, které potřebuje několik výrazných postav místo desítek lidí, bez nichž by skutečný ranč nemohl fungovat.
Snad i proto působí John Dutton na většinovou masu přesvědčivě – nepředstavuje jednoho skutečného rančera, ale celý ranč.