Před dvěma staletími se narodil jeden geniální oportunista, jenž zbohatl na legendární kalifornské zlaté horečce jako nikdo jiný. Aniž by jedinkrát hrábl do země. Jeho barvitý příběh mě nepřestává fascinovat; nejen proto, že jako správný hráč zas o všechno přišel.
Pan Samuel Brannan se narodil na východním pobřeží, vyučil se tiskařem a protloukal životem a profesemi. V roce 1846, ve svých 27, přesídlil do Kalifornie a v San Francisku založil noviny The California Star, první a jedíné v oblasti. (Pro představu, Frisco bylo tehdy osadou s 200 obyvateli.)
Zlatou horečku odstartoval náhodný nález valounů při stavbě Sutterovy pily na úpatí hor Sierra Nevada; Sam v té době provozoval svůj jediný koloniál se vším možným v nedalekém Sacramentu. Zaměstnanci pily u něj za zboží nabídli zaplatit zlatými kamínky. Psal se rok 1848.
Zpráva se začala lavinovitě šířit; jeho noviny California Star neměl přes noc kdo tisknout, všichni Samovi zaměstnanci se rozutekli hledat zlato.
Sam si uvědomil, že vlastní jediný obchod mezi San Franciscem (jediným přístavem pro příchod statisíců zlatokopů) a cestou do hor Sierra Nevady. A tak vymyslel a provedl majstrštyk své kariéry. Začal objíždět všechny okolní obchody a v okruhu tisíce mil vykoupil všechny lopaty, krumpáče a pánve.
Vzápěti si ve Friscu ve své opuštěné tiskárně sám napsal a vytiskl zvláštní vydání svého Staru se zprávou o nálezu zlata přes celou titulní stranu.
Aby pak s čerstvě natištěnými novinami a lahvičkou zlatých valounů vyběhl do sanfranciských ulic a začal noviny rozdávat lidem.
Nářadí, jež pořídil po dvaceti centech za kus, prodával lidem po patnácti dolarech.
Nikdo ze zlatokopů nevydělal ani vzdáleně tolik, co Sam Brannan na nářadí. Většina ze statisíců zlatokopů se vrátila do několika let domů zcela plonk.
Už v roce 1850 se začali strádající zlatokopové bouřit a nárokovat si tamní půdu. Tu současně bránili původní Indiáni. Brannan, v té době bohatý investor do nemovitostí v oblasti, byl často zapojen do přestřelek, na jejichž konci byly desítky mrtvých těl. Raději se proto stáhl na klidnější a prudce se rozvíjející západní pobřeží do Frisca, kde investoval do nemovistostí, bank, a zejména strategických nákupů půdy pod vybájenou transamerickou železnicí a rozvody telegrafních drátů.
Stal se kalifornským senátorem a jedním z nejvýznamnějších mužů na západním pobřeží.
Ale odvěká lidová kletba, že v životě každého muže se najde žena, která ho zničí, zřejmě dohnala i Sama Brannana.
Paní Ann Eliza Corwinová, jež se za Brannana provdala ve svých dvaceti, se s ním nechala v roce 1872 rozvést. Podle práva jí náležela polovina Brannanova majetku, jenž ho měl však celý v nemovistostech a zejména ve strategických nákupech půdy pro v budoucnu snad chystanou železnici, bez kolejí však půdy bezcenné. Brannan byl nucen většinu svých investic prodat hluboko pod cenou, aby exmanželku vyplatil.
Mimochodem, zlatokopecky získané peníze od krále zlatokopů se ukázaly být nejspíš rovněž prokletými – zanedlouho o všechny přišla při investicích na akciové burze a zemřela v roce 1916 jako nemajetná.
Samuel se po rozvodu rozhodl věnovat se pivovarnictví, jenže namísto obchodního úspěchu v nové branži si vypěstoval těžkou závislost na alkoholu.
Zadlužený alkoholik odjel na jih do San Diega, nasadil si tvrdý režim, začal v malém farmařit a příležitostně taky uplatňovat svou obchodnickou mazanost s hloupou mexickou vládou. V roce 1888 si starý kovboj při jednom kšeftu s Mexikánci vydělal dost na to, aby se dokázal vyplatit ze všech decimujících dluhů. V té době už i skoro nepil, ve svých 69.
Což může znít jako happy-end, kdyby do roka neumřel. Jeho tělo leželo přes rok v sandiežské márnici, aniž ho někdo postrádal. Pohřeb neměl kdo zaplatit, Sam po sobě jako správný hráč nenechal ani cent.
What a Life!
Samuel Brannan, 2.3.1819 – 5.5.1889