Pozoruhodné osudy: Bill Johnson

Písmo: A ++ A --

Zdá se, jako by závodní lyžování sériově vyrábělo charismatické a šťastné šampióny, aby ti se pak nevyhnutelně stávali obdivovanými vzory pro veřejnost. Jenže občas z pásu výrobní linky sjede i srdcelomný osud někoho, jehož život po dosažení jiskřivých úspěchů na svazích zatočí do smutného a – přinejmenším naší člověčí optikou – předčasného konce.

Mezi dalšími na mysl přichází olympijský vítěz obřího slalomu 1960 Švýcar Roger Staub, vítěz následujícího olympijského obřáku 1964 Francouz Francois Bonlieu anebo stříbrný ze slalomu z té další olympiády 1968 Rakušan Herbert Huber. Staub se zabil při havárii na rogalu v roce 1974, asi rok poté, co za záhadných okolností umřel jeho francouzský nástupce na olympijském trůnu Bonlieu po roztržce s kýmsi před barem nočního Cannes. Huber se v roce 1970 v depresi oběsil ve svém domě v Kitzbühelu.

Ponurý seznam nemůže dál neobsahovat ani jméno Američana Buddyho Wernera, jenž dodýchal pod lavinou ve Svatém Mořici v roce 1964 – pět let po svém triumfu ve slavném hahnenkammském sjezdu v Kitzbühelu. Či Švýcarky Corinny Rey-Belletové, kterou spolu s jejím bratrem zastřelil manžel na jaře 2006, tři roky po jejím stříbrném sjezdu na MS 2003 ve Svatém Mořici. A bohužel ani jméno protagonisty dnešního dílu seriálu Pozoruhodných osudů, amerického sjezdaře krátce promlouvajícího do historie sportu v osmdesátých letech – Billyho Johnsona.

Nepravděpodobný šampion
„Taková hloupost!“ zněla nejedna reakce v malém kině v Kitzbühelu, když opět rozvítili světla. Na lednový předvečer slavného Hahnenkammu 1970 tam byla načasována evropská premiéra amerického filmu Downhill Racer s Robertem Redfordem. „Film nedává smysl. Většina scén je nevěrohodných a největší fantasmagorií je zápletka, že by nějaký Američan vyhrál olympijský sjezd,“ zaznělo hlasitě zezadu promítacího sálu. Hlas patřil Karlu Schranzovi, v té době prominentní rakouské sjezdařské legendě, jejíž slova by bylo pošetilé nebrat v potaz. Dlouhou dobu mělo vlastně toto sjezdařské eso z tyrolského St. Antonu pravdu – až do února 1984, kdy americký lyžař William Dean Johnson získal sjezdařské zlato v Bjelašnici, tehdy jugoslávském skiresortu vysoko nad hlavní metropolí Sarajevem.

Z Kalifornie pocházející Johnson, možná nejnafoukanější sjezdař, co lyžování poznalo, zvládl svou riskantně agresivní jízdu nevypočitatelnou sarajevskou tratí skoro bezchybně. Porazil kompletní startovní pole včetně stříbrného Švýcara Petera Müllera a Rakušana Antona Steinera, který toho zasněženého dne bral bronz. Ačkoli Johnson už předtím dokázal, že sjezd umí (v sezóně 1983 vyhrál Evropský pohár a v lednu 1984 legendární Lauberhorn ve Wengenu), jeho olympijský triumf zapůsobil jako šok. A efekt jeho sarajevského výsledku byl umocněn tím, že dlouhé týdny předtím své olympijské vítězství nabubřele předpovídal.

Média jej právem cejchovala jako neslýchaného drzouna, když si nahlas sebevědomě liboval nad kalamitními sněhovými podmínkami, které před olympijským sjezdem v Sarajevu panovaly a vlastní soutěž několikrát odložily. „Podívejme se, další sněžení na obzoru – trať pro mě jak dělaná! Všichni tu budete závodit až o druhé místo,“ vzkazoval se širokým úsměvem všem svým soupeřům v olympijské vesnici.

Sarajevský triumf
Ale v den závodu nastalo přesně, jak Johnson prorokoval. Jeho čas 1:45:59 nedokázal nikdo překonat. V cíli se na něj sesypali reportéři televizí a rádií a on klidně odpovídal, jako by bylo všechno předem jasné. Diváci se jeho sebevědomím dobře bavili, zatímco favorizovaní evropští soupeři nevěřícně vrtěli hlavami. Soupeřili spolu až o druhé místo! (Dobový přenos závodu americké televize Abc komentovaný Bobem Beattiem a Frankem Giffordem je celý k vidění na YouTube.)

Pozávodní tiskovka byla neolympijsky bujará. Britský reportér chtěl vědět víc detailů z jeho problematického mládí, kdy mj. kradl auta; svůj článek pak opatřil titulkem „Bývalý zloděj ukradl sarajevské zlato.“ Jiný reportér se Johnsona zeptal, co pro něj jeho olympijský titul znamená a kdo se na něm podílel. Johnson odpověděl s úsměvem přes celou tvář: „Tohle vítězství bude pro mě znamenat miliony!“ Ačkoli svou odpověď překryl hurónským smíchem, mínil tím peníze, na které si chtěl přijít z následných reklamních smluv. (Jeho slova v těch časech ještě puritánsky vnímaného amatérismu budila rozpačitý rozruch – v Sarajevu například nestartoval Ingemar Stenmark, protože měl profesionální smlouvu.)

Pak Johnson zvážněl a na druhou otázku téměř bojovně odpověděl: „Je mi jasné, že teď se každý bude chtít přiživit na mém úspěchu, ale je to takhle: dnes jsem musel jet na lyžích sám, a ty lyže mi perfektně připravil servisman Blake Lewis.“ Pak se odmlčel a významně se zahleděl do sálu na novináře, aby se ujistil, zda každý jeho narážku neomylně pochopil – že záměrně vynechal jakoukoli zmínku o americkém lyžařském svazu, jehož funkcionáři Johnsona během sezóny trvale kritizovali.

Odvážný, průbojný, prostořeký olympijský šampion, mimochodem výborný hráč šachů a karetních her, zvítězil i v posledních rychlostních závodech olympijské sezóny v Aspenu a Whistleru, navzdory svým vysokým startovním číslům. Pomohlo mu to vydobýt si definitivní respekt u soupeřů, které svým sarajevským frajerstvím vytáčel – včetně tehdejší rakouské megahvězdy Franze Klammera (v Sarajevu až 10.), který Billyho po jeho nečekaném premiérovém triumfu ve Wengenu nazval floutkem, za což se mu později omluvil a stali se z nich dobří přátelé.

Strmý ústup
V následujících letech se Bill Johnson nedokázal přiblížit své olympijské výkonnostní úrovni; byl často zraněný a na nejlepší světové sjezdaře nestačil. Zkraje nové posarajevské sezóny na Světovém poháru ve Val Gardeně v prosinci 1984 dominovali Rakušani tak mocně, že se rozhodli vrátit Johnsonovi něco z jeho předchozího vychloubačství a uspořádali oslavnou večeři v hotelu, v němž bydlel americký národní tým. Další dva roky nato, v prosinci 1986, sportovní noviny o Johnsonovi napsaly prakticky naposledy – to když měl ve stejné Val Gardeně na tamních zrádných Velbloudích hrbech nebezpečně vyhlížející pád. Výsledky zajížděl stále horší, nadto rebelsky bojoval s trenéry – ti mu začali nevycházet vstříc a nakonec jej nezařadili do olympijského výběru na ZOH 1988 v Calgary, kde měl obhajovat své zlato. V roce 1989 nechal lyžování.

Po kariéře absolvoval donkichotský pokus uchytit se v profesionálním golfu, chvíli vedl lyžařskou školu, pracoval jako tesař a elektrikář na stavbách. Pak jej zlákala akciová burza a jako nezkušený daytrader v trzích ztratil všechny své peníze. Během dalších dvanácti let se jedenáctkrát stěhoval, skončil v obytném přívěsu a začal žít povalečsky. Pil, jezdil na svém harleyi nelegálně rychle, zaplétal se do přestřelek. V roce 1991 se jeho roční synek neznámým způsobem dostal do sousedovic vířivky a utopil se v ní. V roce 1999 Billa opustila jeho žena Gina Ricci, následující rok se rozvedli a ona se odstěhovala s jejich dvěma syny do Kalifornie. Johnson začal procitat na záchytce nebo v policejní cele, nebyl ochotný najít si stálou práci.

V roce 2000 – to mu bylo čtyřicet – se rozhodl vrátit do lyžování. Chtěl zpět svou slávu, svou rodinu. Plánoval se kvalifikovat na domácí olympiádu 2002 v Salt Lake City. Nechal si na rameno vytetovat prorocký nápis „Ski to Die.“ Na své premiéře v Beaver Creeku na severoamerickém poháru v SG dojel poslední, když tam vyhrál Thomas Vonn, budoucí manžel Lindsey Vonnové; Bill na něj ztratil skoro 10 vteřin. Sám však věřil, že se bude zlepšovat.

Nešťastný pád
Pomalu se vskutku zlepšoval a v na americkém mistrovství v březnu 2001 v Big Mountain v Montaně si vyjel číslo 34 z 93 kvalifikovaných sjezdařů. „Bude to comeback tisíciletí,“ nezapomněl nic ze svého předstartovního chvástání. Protože neměl žádného sponzora, používal své staré vybavení včetně svých vítězných lyží ze Sarajeva – Atomiců ARC, které musela jeho matka vykoupit zpět v dražbě, když kvůli dluhům o všechno přišel. Ale pár dní před startem na mistrovství USA mu Atomic poslal jeden nový pár, v té době moderně vykrojený, oproti rovnému tvaru ze Sarajeva 17 let zpět. Johnson měl jen pár jízd na to, aby se na nich doslova naučil zatáčet novým způsobem.

V průběhu závodu v obávaném místě trati zvaném Corkscrew (Vývrtka) pak v asi osmdesátikilometrové rychlosti ztratil na moment rovnováhu, řízla se mu lyže a katapultovala jej v plné rychlosti hlavou přímo do tvrdého povrchu, odtud se tělo odrazilo do ochranných sítí, jejichž dvě vrstvy prorazilo. Okamžitě u něj byli záchranáři a stabilizovali jej, přesto utrpěl vážná zranění mozku, ukousl si jazyk a tři týdny ležel v kómatu. Poté, co se probudil, jeho mozek se ukázal být trvale poškozený. Bill zůstal odkázán na trvalou péči; té se ujala jeho matka. Ačkoli se následně Billův stav mírně zlepšil, jeho řeč a paměť se nikdy zcela neobnovily.

V roce 2010 jej postihla mozková mrtvice a několik menších cévních příhod následovalo v dalších letech. Byl převezen do pečovatelského centra v Oregonu, pohyboval se na motorizovaném vozíku, komunikoval pomocí kartónových čtvrtek, na nichž byly napsány základní fráze, například „telefonovat mé matce“. Matka jej navštěvovala každý den, občasně i jeho čerstvě dospělí synové Nick a Tyler. Své dny trávil sledováním sportu v televizi, doslova „jakéhokoliv sportu“. Jeho stav se pomalu zhoršoval a v roce 2013 Bill instruoval lékaře, že v případě dalších zdravotních příhod si nepřeje být léčen. Zemřel v pečovatelském ústavu 21. ledna 2016 ve věku 55 let, bezmála patnáct let po tragické nehodě. Jeho příběh se stal předlohou životopisné knihy Jenniferr Woodliefové „Ski to Die“ a hned několika filmů, nejvýznamnější z nich v databázi IMDb „Downhill: The Bill Johnson Story“ či poolympijský „Going for the Gold“ (nic z uvedené produkce nebylo přeloženo do češtiny).

William Dean Johnson
Narodil se v Los Angeles 30. března 1960. Ve čtyřech letech jej zachránila babička, když se chystal skočit ze střechy svého domu. Když mu bylo šest, jeho rodina se odstěhovala do Oregonu, kde začal lyžovat. Jeho rodiče obětovali svůj čas a prostředky k tomu, aby Bill mohl lyžovat. Dobře se učil, mohl vynechat dva ročníky základní školy. Neustále pohrdal autoritami, měl potyčky se středoškolskými profesory. V sedmnácti ukradl auto, prozíravý a moudrý soudce mu dal laskavě na výběr: buďto několik měsíců ve vězení, anebo nástup do přísné lyžařské akademie Mission Ridge ve Washingtonu. Bill si zvolil lyžařskou školu, vstával v pět ráno a myl nádobí v místní restauraci, aby si vydělal na školné.

V roce 1979 obdržel stipendium do tréninkového centra v Lake Placid. Testy v tamním větrném tunelu odhalily jeho aerodynamický dar složit se v nízké pozici sjezdařského vejce o 5 % lépe než soupeři. Byl povolán do národního týmu USA, ale v roce 1982 jej vyřadili pro neposlušnost – odmítal běhat a zvedat činky. Další sezónu tak závodil v Evropském poháru, který jako první Američan historie vyhrál. Následně se vrátil do reprezentačního týmu, sjezdy Světového poháru začal umístěními ve třetí desítce, až přišla zkraje roku 1984 jeho životní forma: v lednu 1984 vyhrál sjezd ve Wengenu, v únoru olympiádu.

Blake Lewis vzpomíná
Během sezóny 1983–84 byl Johnson nejrychlejším lyžařem Světového poháru na svých červených Atomicích ARC, které mu spravoval jeho věrný servisman Blake Lewis, jehož um se mezi lyžaři těšil vynikající pověsti. O Johnsonově zlatém sarajevském sjezdu do novin vyprávěl: „Když se podíváte na Billovu jízdu, je z ní patrné, jak byla trať rozbitá a nevyzpytatelná. Sjet ji s co nejmíň chybami chtělo jak odvahu, tak chladný rozum; samotná rychlá jízda by na stupně vítězů nestačila. Před závodem jsem mu jen předal připravené lyže, popřál štěstí a nechal jsem ho být. Byl velmi sebevědomý, do posledních chvil uvolněně vtipkoval s kolegy na terase hotelu, odkud sjezd startoval. Věděl, že má v nohách raketové motory, což mu umožňovalo soustředit se na vlastní lyžování bez obav, zda to fyzicky ustojí.“

„Když Bill vyhrál v roce 1983 Evropský pohár, stal se jedním z prominentních sjezdařů pro značku Atomic. Strávil jsem toho jara spoustu času v továrně ve Wagrainu a vybíral nejlepší páry 225 cm dlouhých lyží na sjezd pro Billa a další závodníky. Spolu s lidmi ze závodního oddělení Atomicu jsme obětovali bezpočet hodin, abychom na nich jezdili a servisovali; byl to stálý kolotoč broušení, mazání, kartáčování, lyžování a znovu dokola. Každý den jsme lyže museli mazat, aby se jejich skluznice staly co nejrychlejšími. S Billem jsme pak absolvovali mnoho jarního a podzimního testování na rakouských ledovcích s velmi nadějnými výsledky. Billovi to vlilo do žil optimismus a sebedůvěru; zvlášť pak, když hned na prvním prosincovém Svěťáku ve Schladmingu dosahoval nejrychlejších mezičasů v tréninkových jízdách.“

„V průběhu sezóny jsem vnímal čím dál větší tlak a očekávání, takže jsem Billyho nejlepší lyže nikdy nenechával bez dozoru. Na posledním Svěťáku ve sjezdu v Cortině, těsně před olympiádou, jsem si je bral do svého pokoje a přes noc je ukládal pod postel. Nemohl jsem riskovat jejich újmu nebo ztrátu. Bill na nich v Cortině dojel čtvrtý a všechno se nám směrem k Sarajevu začalo scházet; Bill se doslova nemohl dočkat. V Sarajevu jsem lyže zamkl do tajného úkrytu v hotelu a klíč jsem nosil stále u sebe. Celý týden na trať padal nový sníh, což naše sebevědomí posilovalo, zatímco ostatní byli čím dál nervóznější. Evropské závodníky vytáčelo, když viděli po vesnici chodit Billa se spokojeným úsměvem; Bill je záměrně oslovoval a vzkazoval jim, jak mu podmínky vyhovují. Byla to od něj mistrná psychologická hra. Samozřejmě, že nebylo triviální dokázat do takových podmínek lyže optimálně připravit, ale co jsem s nimi udělal, zjevně dobře fungovalo.“


↑ Bill Johnson na trati svého zlatého olympijského sjezdu v jugoslávské Bjelašnici // Getty Images


↑ Na sarajevském medailovém pódiu mezi Švýcarem Müllerem (vlevo) a Rakušanem Steinerem (vpravo) // Getty Images


↑ Se svými vítěznými červenými Atomicy ARC 225 cm // SKI USA


↑ Ve svých čtyřiceti se plánoval kvalifikovat na domácí olympiádu 2002 v Salt Lake City. Na rameno si nechal vytetovat „Ski to Die“ // SKI USA


↑ Johnsonův tragický pád v březnu 2001 v Big Mountain v Montaně // SKI USA


↑ Bill Johnson v oregonském pečovatelském ústavu několik let před smrtí. Nemohl mluvit, viděl na jedno oko, pohyboval jen rukou // Ski Racing