Východní pobřeží Spojených států zůstává tradičně pro většinu cizinců lyžařsky nikdy nepoznanou oblastí. Upřímně řečeno, není se příliš čemu divit. Když už se nějaký Evropan, Japonec či Australan uvolí cestovat za sněhem přes půl světa, je logické, že zamíří do Skalistých hor za prašanem, vysokohorskými terény a sluncem, anebo do Kalifornie, kde nalezne totéž, ale za poloviční ceny. Severovýchod Států – či jak zde říká Nová Anglie – mu na první pohled nenabízí než vrcholky kopců končící v 1200m výšce, nestálé počasí a betonový umělý sníh.
Špetka historie
Nová Anglie (New England) je název oblasti zahrnující několik států na severovýchodě USA – Maine, Vermont, New Hampshire, Massachusetts, Connecticut a Rhode Island. Historicky byla Nová Anglie severní částí původní Virginie, která se kdysi rozprostírala po celém východním pobřeží Států. Název tomuto území daroval vládce tehdejší Virginie kapitán John Smith (1580-1631), který v letech 1614-1616 mapoval východoamerické pobřeží.
Nová Anglie plná červených cukrových javorů a viktoriánské architektury se vždy na první pohled lišila od zbytku Spojených států, a svůj starobylý ráz si úzkostlivě snaží uchovat dodnes. Na jejím území se nachází na americké poměry velké množství historických staveb. Severní část území má venkovský charakter, kdežto její jižní část je poměrně urbanizovaná.
Pozor na omrzliny
Charakterem terénu je oblast Nové Anglie ne nepodobná našim středoevropským horám. Klimatické podmínky zde však umí být výrazně drsnější – zejména zkraje sezóny nejsou ničím neobvyklým teploty pod -20°C, které v silném ledovém větru vnímáte jako několikanásobně nižší. V tomto období zde znalci místního klimatu běžně lyžují v kuklách a rouškách chránících obličej před omrzlinami.
Mrazivé podnebí tu však v žádném případě nebývá konzistentní; blízkost Atlantického oceánu se stará o dramatické změny v počasí doslova na denní bázi. Což vám místní s šibalským úsměvem potvrdí: „Pokud tady u nás nejste spokojeni s počasím, zkuste dvě-tři minutky počkat“…
Celá oblast Nové Anglie je v porovnání s vysokohorskými státy Skalistých hor výrazně hustěji osídlena. Místní lyžařské resorty, jichž jsou tu včetně těch nejmenších stovky, slouží zejména obyvatelům na břehu Atlantiku ležících metropolí jako New York, Boston, Portland, ale i nedalekého kanadského Montrealu. A tak jako téměř všude poblíž hustě osídlených aglomerací, víkendové lyžování tu znamená davy lidí, ve všední dny však až překvapivý klid a prázdné sjezdovky.
The Big K
Pokud zavítá kdokoli z velké dálky na lyžařskou návštěvu Nové Anglie, dělá nejlepší smysl zamířit do největšího, nejvyššího a nejproslulejšího resortu amerického Východu – do vermontského Killingtonu. Ten se dokáže postarat o rozmanitou lyžařskou zábavu klidně na celý týden.
Ostatní v okolí ležící ski areály jsou víceméně jeho menšími replikami; Killington tomuto článku coby reprezentativní vzorek východoamerického lyžování poslouží naprosto ideálně.
Svou americkou cestu do Killingtonu – přezdívanému The Big K – začnete zřejmě příletem do Bostonu ve státě Massachusetts a hned na letišti si pronajmete auto, v Americe nezbytné (cestovat autem tu vychází mnohem levněji než veřejnou dopravou). Pokud se rozhodnete strávit alespoň jeden den prohlídkou samotné metropole, půjde o moudrý nápad. Bean Town, jak zde Bostonu říkají, je jedním z nejzajímavějších amerických měst – dle názoru nejen mého turisticky atraktivnějším než třeba New York nebo L.A.
Samotná jízda autem do Killingtonu trvá něco přes 3 hodiny a vede na severozápad po dálnici 89 přes stát New Hampshire (domovinu Bodie Millera) do vnitrozemí Vermontu. Název Vermont mimochodem pochází z francouzštiny a znamená „zelená hora“. Vlastní ski resort tvoří sedm hustě zalesněných kopců hřebene Green Mountains (v originále opět „zelené hory“) – pohoří, které se svým vzhledem ani nadmořskou výškou příliš neliší od naší Šumavy či Jeseníků. Nenaleznete zde žádnou vesnicí tvořenou základnu – naprostá většina ubytovacích a aprés-ski kapacit se nalézá v okolí 8km dlouhé Killington Road, kterou lemuje jeden hotel, restaurace či bar za druhým.
Průkopnický snow farming
Killington nabízí lyžování na 200 sjezdovkách, všech kompletně ukrytých v hustém lesním porostu, a vzájemně velmi hustě propojených. Skimapa Killingtonu je jednou z největších (rozměrem i obsaženými informacemi), jakou jsem kdy držel v rukou. Nejenže se s ní obtížně manipuluje, je též umění (mnohdy spíš utopie) bez zádrhelů dojet tam, kam jste původně chtěli. Obtížnost tratí je klasifikována zhruba na třetiny mezi černou, modrou a zelenou; je však všeobecně známo, že tento (marketingově žádoucí) poměr dosahuje většina resortů nezávisle na typu terénu, který mají k dispozici – jednoduše modifikují své klasifikační parametry tak, aby resort v konečném součtu nabízel stejně pro lyžaře každého dovednostního stupně. Konkrétně zde v Killingtonu by nemálo zdejších černých tratí sneslo lépe modrou, u nás v Evropě červenou barvu.
Některé prudší sjezdovky zde nechávají boulovaté, jiné upravují podélně napůl (manšestr s pásem boulí při kraji), a asi polovina je vzorně žehlena nahladko. Na rozdíl od jiných amerických resortů, kde se běžně lyžuje v rámci hranic areálu všude mezi sjezdovkami, v Killingtonu mají pro off-piste lyžování vyhrazeno pouze několik málo řídčeji porostlých oblastí, které jsou v mapě označeny jako Fusion Zones.
Nová Anglie všeobecně, a Killington specificky, je průkopníkem umělého zasněžování v Americe (a zřejmě i na světě). Pan Preston Smith, který v roce 1958 resort otevřel s tehdy 7 sjezdovkami a dvěma Poma vleky, již v roce 1963 začal naprosto průkopnicky uměle zasněžovat (čemuž zde říkají „snow farming“), dlouhé roky před prvními konkurenčními resorty. Dnes se Killington chlubí nejmohutnějším systémem umělého zasněžování na světě – na 700 akrech plochy začíná každý podzim pracovat přes 1850 sněhových děl. Díky jim (a též díky častým říjnovým mrazům, které ve zdejších horách panují) Killington pravidelně otevírá již v půli října mezi prvními resorty v Americe, a běžně se tu vleky točí ještě po celý květen.
Killington se též chlubí velmi efektivním systémem 33 lanovek (včetně dvou 8-místných, rychlých a vyhřívaných gondol), díky nimž se ani při víkendových či svátečních návalech netvoří příliš dlouhé fronty u nástupních stanic – zato však bývá nepříjemně husto na samotných svazích. To je však v Killingtonu obrázek pouze víkendový – ve všední dny zde bývá kouzelně liduprázdno. Standardním příslušenstvím nejen Killingtonu, ale každého významnějšího amerického ski areálu je několik separátně ozvučených, osvětlených a vlastními vleky obsluhovaných terénních parků se vším, co do nich patří, včetně dlouhé super-pipe a skicrossové tratě.
Resort je od roku 1997 ve vlastnickém portfoliu na burze veřejně obchodované skupiny American Skiing Company z Park City v Utahu, která provozuje vedle Killingtonu dalších sedm středisek, mimo jiné i Steamboat a The Canyons ve Skalistých horách.
Perfect Turn
Každý ski areál na světě má nějakou svou nejslavnější, kultovní trať. V Killingtonu je jí příkrý mogulový svah pod hlavní sedačkovou lanovkou zvaný Outer Limits – na který je z terasy restaurace pod ní pohled jako na plátno obřího kina. Srovnatelnou proslulost si ale vydobývají killingtonské naprosto ideální začátečnické terény, a zejména pak úroveň místní lyžařské výuky. Úroveň lyžařských škol je v Americe obecně velmi kvalitní (říká se, že nejlepší na světě), ta killingtonská, zvaná „Perfect Turn“, pak rozhodně jedna z nejlepších v Americe.
Zdejší instruktoři (mimochodem všichni jdoucí příkladem – vyučující v helmách) se nedrží nějakých rigidních výukových osnov, snažíc se je aplikovat na každého klienta. Nesoustředí se na jeho chyby, nýbrž vycházejí z jeho individuálních silných stránek, na kterých dále staví. Klienti zažívají rychlé a hmatatelné pokroky, a jsou nadšeni a motivováni do další práce. Lyžařská škola tu má neuvěřitelně luxusní zázemí ve vlastní budově s půjčovnou, video analýzou, pohovkami a zdarma podávanou kávou. Další zvláštní budova tu slouží jako dětské centrum – hlídají tu děti již od půlročního věku do šesti let, a ihned přede dveřmi centra je rozlehlé a velkoryse vybavené sněhové hřiště pro nejmenší, včetně magického koberce a nejjednodušších dětských vleků.
Aprés-ski
Víceméně na každé nástupní stanici lanovky je obvykle samoobslužná restaurace typického amerického stylu, s širokým sortimentem toho, co tyto bufety nabízí i kdekoli ve městech, včetně vegetariánských jídel. Zcela jiný charakter a atmosféru stravování nabízí spousta malých restaurací vinoucí se podle pětimílové Killington Road. Mnohdy jde o zcela malé podniky čítající třeba 5-6 stolů, do nichž se musíte předem objednat, a jejichž majitelé, obvykle starší manželské páry hledající zde v horách jednodušší a klidnější život, si rádi přisednou a povídají si.
Hotelů a motelů byste napočítali schovaných mezi vysokými stromy podél příjezdové silnice zhruba stovku, v žádném z těch větších nechybí bazény, sauny, a typické americké venkovní horké výřivky. Není problémem vejít se tu se slušným noclehem kdykoliv do $70 za noc, resort nabízí zpočátku sezóny balíček s noclehem a skipasem už od $60. Některé z hotelů neakceptují malé děti – někdy pod 6 let věku, jindy pod 12 let. Po celé trase Killington Rd pendluje frekventovaně bezplatný skibus.
V blízkosti úpatí kopce je dostupná celá řada vedlejších rekreačních aktivit jako venkovní bruslení, sáňkování, snowtubing, snowmobiling, jízdy na saních za psím spřežením, a samozřejmě fitness centra a lázně. K mání a doslova na dračku jdou bezplatní lyžující průvodci resortem. Za bezvadně upravovanými běžkařskými tratěmi (celkem přes 50km) je nutno popojet několik mil po hlavní silnici do Chittendenu nebo Mountain Meadows.
Resort v kostce:
200 sjezdovek (140 km) na 1200 akrech plochy, 33 rychlých lanovek.
Nadmořská výška 325 – 1293m. 6m sněhových srážek za sezónu, která zde trvá běžně přes 7 měsíců v roce.
70% terénu pod umělým zasněžováním, nejdelší sjezd 10km.
Denní skipas $64, týdenní $300.
Resort na internetu: www.killington.com
Text: Tom Řepík
Vyšlo v největším českém zimním magazínu SNOW, 2006