Kanadské lyžování jakoby reflektovalo zemi samotnou: je nepředstavitelně rozsáhlé a liduprázdné. Díky unikátní kombinaci své severní zeměpisné polohy a rozlehlých (a též dostatečně vysokých) hor – z nichž mnohé jsou naprosto optimálně situovány k tomu, aby pochytaly množství četných sněhových srážek od nedalekého pobřeží Pacifiku – Kanada si vydobyla reputaci skvělého sněhu bez příliš mnoha lyžařů na něm.
Vylidněné kanadské Rockies
Většina kanadského lyžování se odehrává na svazích těch samých Skalistých hor, o kterých již byla nejednou zmínka v předchozích dílech našeho amerického seriálu. A jakkoli jejich vrcholky nesahají tak vysoko jako ty v Coloradu či Utahu, vzhledem ke skutečnosti, že sjezdovky končí v nižších nadmořských výškách, zdejší resorty nabízejí srovnatelnou, ne-li vyšší, dávku lyžovatelných vertikálních metrů, to vše bez obvyklých dýchacích potíží spojených s třítisícovkovým řídkým vzduchem. Například Whistler – dějiště příštích Olympijských her – udává přes 1600 vertikálních metrů, což je nejvíce z celého severoamerického kontinentu; ještě vyšší vertikální rozdíl nabízí už jen slavná heliskiingová firma Mike Wiegeleho, mimochodem opět kanadská.
Ačkoli je Kanada obrovská (co do rozlohy jde po Rusku o druhý největší stát na světě), její zalidněnost je neobvykle řídká; většina její populace je navíc koncentrována do východních provincií Ontario a Québec, daleko od toho nejlepšího kanadského lyžování. Z čehož plyne, že v Kanadě na vás čekají liduprázdné lyžařské resorty – ještě vylidněnější, než ty v USA – o Evropě nemluvě. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že Kanadu začíná lyžařsky objevovat rok od roku stále větší množství zahraničních návštěvníků. Jde o příliš obrovské území, aby zvyšující se počet cizích lyžařů byl na zdejších svazích citelně znát. Snad jen nejexponovanější termíny v Tremblantu a již zmíněném Whistleru bývají výjimkou, potvrzující toto příjemné kanadské pravidlo.
Hlavní lákadlo: legendární prašan
Pojedete-li lyžovat do Kanady poprvé v životě, je vysoká šance, že budete příjemně překvapeni snad vším, co jste doposud z domovské Evropy znali: takřka neexistujícími frontami u lanovek, prázdnými svahy, civilizovaností (nikoli jen lyžařskou) zdejších obyvatel, množstvím a kvalitou sněhu, i obrovskou rozmanitostí terénů; ať už půjde o přepečlivě preparované kilometry manžestru, neméně svědomitě upravované běžecké tratě v resortech i každém větším městském parku, anebo přehršel čistokrevných „off-piste“ příležitostí; nemluvě o zdejších – na světě největších – heliskiingových oblastech.
Helikoptérové nebo snowcat lyžování je relativně mladým fenoménem, za kterým do Kanady přijíždí stále více a více majetnějších cizinců. Typický turnus trvá okolo jednoho týdne, zahrnuje mimo jiné pronájem širokých prašanových lyží, pobyt v luxusní chatě uprostřed divočiny, gurmánskou kuchyni, a stěží jej pořídíte za méně než 6000 kanadských dolarů. Každé ráno však ze dveří chaty nastupujete rovnou do vrtulníku (či sněhové rolby – snowcatu) a před sebou máte den plný kreslení svých vlastních kolejí do před vámi netknutého, kyprého prašanu.
Typická kanadská zima – zejména ta na západním pobřeží – vypadá tak, že je zataženo, občas může foukat, ale zejména – sněží a sněží a sněží. Klidně i 6 či 7 dní v jediném týdnu, den za dnem – suchý, lehký prašan. Slunce zde příliš často nesvítí – za ním mají lyžaři ve zvyku najisto jezdit o 1500 km jižněji do Kalifornie. Mí přátelé z Anglie mi vyprávěli, jak před lety vyrazili lyžovat do Kanady navzdory varováním místních, že sněhové podmínky jsou tam bídné, údajně nejhorší za posledních několik dekád. Když Britové dorazili na místo, ústa se jim okamžitě roztáhla od ucha k uchu – Kanaďané zkrátka nemají ani páru, co znamenají bídné sněhové podmínky. A když od nich uslyšíte, že sníh letos docela ujde, dost možná jste ještě nic tak fenomenálního nezažili.
Srdečný a ohleduplný národ
Silná zdejší multikulturní základna se odráží nejen v nepředstavitelně rozmanité mezinárodní kuchyni, ale též ve spontánní a naprosto otevřené přátelské vstřícnosti drtivé většiny všech „původních“ (tj. alespoň jednu a více generací starších) Kanaďanů. Američané jako celek takoví nejsou – zejména po tragických zářijových „911“ událostech z roku 2001 ne. Kanaďané ano. Bezelstní, apriori přátelští, vždy s aktivním zájmem pomoci nebo alespoň rozdat úsměv a povzbuzení. Východopobřežní frankofonní Québec a okolí Montrealu nezapřou své historické evropské kořeny, města na západním pobřeží Pacifiku jsou obecně mnohem více kosmopolitní.
Kanaďané jsou světově proslavení svou absolutní zodpovědností k životnímu prostředí a péčí, se kterou chrání své přírodní krásy. Zejména část Skalistých hor v provincii Alberta se zdejšími národními parky Banff nebo Jasper je dechberoucím rájem na Zemi; a ačkoli tato oblast láká v letní sezóně miliony návštěvníků, odhozený papírek byste tu na zemi nenašli. A pokud snad přece, vsadím se, že by na zemi dlouho nevydržel – pokud ne nikdo jiný, první z místních by jej automaticky sebral a uklidil. Jak poučné a zahanbující pro nás, pocházející ze svinčíku českých kopců.
Letadlem do Kanady
Kanada je pro běžného Evropana zemí nezvykle obrovských vzdáleností, a za lyžováním zde každý (s pochopitelnou výjimkou v dojezdovém rádiusu bydlících místních) běžně létá. Drtivá většina pasažérů využívá 4 hlavní letiště – buďto Montreal nebo Québec City pro lyžování na východokanadském pobřeží, anebo Vancouver a zejména ultra-moderní Calgary pro lyžování na západě. Lyžování na východním kanadském pobřeží – v provincii Québec, je zejména pro evropské návštěvníky lákavější kratší dobou letu (okolo 5 hodin) a tudíž i nižší cenou letenky. Z Londýna lze do Québecu odletět již za 300 Liber, kdežto na západní pobřeží obvykle za dvojnásobek peněz i ve vzduchu stráveného času. Cituji zde zimní, tedy levnější – mimosezónní ceny (s výjimkou vánočních/silvestrovských termínů přirozeně). V létě bývají letenky přes Atlantik dražší. Letadla létají v zimě obvykle poloprázdná. Nejčastěji se mezi Londýnem a Kanadou létá s Air Canada, Canadian Airlines International, anebo pochopitelně s British Airways.
Autem po Kanadě
Na každém z letišť je pak nutno najmout si pořádné auto – v zimní Kanadě není radno riskovat s ničím jiným než poctivou robusní čtyřkolkou (obvyklé půjčovné činí $500 na týden). Kanadské dálnice i hlavní silnice bývají volné, v zimě dobře upravované, přesto mnohdy v psím počasí trpí pomalým provozem a jsou plny zrádného černého ledu. Kanadští řidiči bývají na těžké zimní podmínky zvyklí a drtivá většina z nich řídí ukázněně a velmi ohleduplně. Velký pozor je radno dávat na losy (říkají jim zde jeleni = elks), kteří v Kanadě naprosto běžně používají silnice nejen ve směru přes, často i podél. V noci je nutno kvůli nim jezdit preventivně velmi pomalu (reflektory oslněné zvíře zůstane stát bez hnutí proti vám v cestě). Benzín je v Kanadě tradičně o něco dražší než v USA, avšak levnější kanadský dolar tento rozdíl fakticky maže. Vyplatí se mít natankováno vždy většinu nádrže; v odlehlých místech není výjimkou značka „Next Gas 100km“. Autobusové dálkové linky nejsou v Kanadě ani USA praktické – neflexibilitou jízdního řádu, nepohodlím i vysokou cenou – výrazně vyšší než vyjde cestování vlastním či pronajatým autem.
Kanadské ceny
Skipasy bývají v severní Americe tradičně dražší než na co jsme zvyklí z Alp, obvyklá cena v hlavních kanadských resortech je CAD 60-70 za den, anebo CAD 350-400 za týdenní skipas; různé menší areály nabízí své jízdenky až o polovinu levněji. Jídlo je však v Kanadě výrazně levnější než v Evropě (neplatí o alkoholu, který je v Kanadě naopak poměrně drahý). I za benzín se v Kanadě platí téměř polovina toho, co běžně v Evropě. Veškeré ceny jsou v Kanadě o kousek vyšší než v USA, avšak levnější kanadský dolar tento rozdíl srovnává. Obecně není problém vyjít se slušným bydlením a jídlem za $150-200 na den a osobu; ti, kteří si dají práci s pátráním a mají trochu štěstí, umí srazit tuto cenu až na polovinu. V celé severní Americe je zvykem, že uváděná cena není tou, kterou nakonec zaplatíte. Citované ceny nezahrnují daně, které se liší stát od státu. V Kanadě jde o národní 7% daň ze zboží a služeb (Goods and Services Tax = GST) plus provinční daň (Provintial Sales Tax = PST), jejíž výše se liší mezi jednotlivými provinciemi, obvykle však znamená dalších 10% navrch. Pokud po vás bude Kanaďan žádat „loonie“, vězte, že chce 1-dolarovou minci; stojí-li něco „twoonie“, jde o 2 kanadské dolary.
Text: Tom Řepík
Vyšlo v největším českém zimním magazínu SNOW, 2007