Jméno autora:Tom Řepík

Tyto lyže, léta tolik populární v Americe, se do kontinentální Evropy dostaly přes Skandinávii, a odsud je v posledních několika letech objevuje i náš tuzemský trh. Jsou natolik specifickou kategorií lyží, že jsem si je netroufl zařadit do předešlého článku a zasunout kamkoli mezi tradiční modely od závodních po rekreační; v mém chápání zaujímají terénní back-country (BC) lyže výsostnou a nepřehlédnutelnou pozici někde na hranici mezi ještě běžkami, a už téměř lyžemi sjezdovými, či skialpinistickými.

Všech pět hlavních světových výrobců běžeckých lyží (Atomic, Fischer, Madshus, Rossignol a Salomon) – a s přimhouřeným okem k nim přiřaďme i domácí značku Sporten – rozděluje své výrobky do mnoha jednotlivých kategorií, či chcete-li modelů. V obchodě vám tak mohou prodavači nabízet od dané značky závodní modely, sportovní, rekreační, juniorské, občas i dámské anebo fitness (není pravidlem u všech výrobců). Podívejme se nyní stručně na jednotlivé základní kategorie.

Začněme rovnou doporučenými údaji pro délku lyží, jelikož řada očí by se je v tomto článku stejně okamžitě snažila vyskenovat. Tudíž: běžky pro klasiku se doporučují v délkách 20 až 30 cm nad výšku vaší postavy, bruslící lyže 0 až 10 cm nad temeno vaší hlavy, a univerzální kombi běžky někde mezi těmito dvěma údaji, tedy zhruba 10 až 20 cm nad hlavu. Jedno praktické upozornění: bude-li se vám zdát, že lyže určité délky se vůči vaší postavě jeví kratší, než mají na sobě napsáno, nejde o zdání – je tomu skutečně tak. Na lyži deklarovaný údaj označuje délku skluznice po celém jejím podélném průhybu včetně ohbí špičky lyže. Reálná délka lyže při kolmém postavení vychází zhruba o 3 až 5 cm kratší.

Před nákupem nových běžeckých lyží byste si měli položit a zodpovědět několik kritických otázek, které určí, jaký typ lyží pro vás bude nejvhodnější.

Budete lyžovat po upravených tratích, anebo si turisticky ve volné přírodě prošlapávat svou vlastní stopu?
Budete preferovat bruslení, anebo běh klasickou technikou?
Budete chtít zabývat se mazáním lyží? Je třeba se to naučit – jak mazání samotné, tak i jaké vosky za jakých podmínek volit.
Plánujete na lyžích závodit, anebo jen vyrážet na procházky a relaxované výlety po okolí?

Fenomén odsunu původního německého obyvatelstva v 50.letech minulého století se významně podepsal i na charakteru krušnohorské krajiny. Dramaticky v této době ubývá obydlených lidských stavení, ta opuštěná nezadržitelně zarůstají a ztrácejí se v nově rašícím lesním porostu. Vylidněná krajina je romantičtější, divočejší. Pastviny a louky zplaněly, někdejší pečlivě obdělávaná pole zarůstají plevelem. Začínají chybět (a dodnes chybí) hospodáři ke kultivaci krajiny. Rapidní pustnutí zdejších horských lokalit se zastavilo až zhruba v 70.letech díky vlně chatařské a chalupářské módy, kdy byly opraveny tisíce prázdných a chátrajících místních stavení pro účely letní i zimní rekreace. Návazně na to byla opravena i část komunikací; stav historicko-kulturních památek byl v tomto socialistickém období ignorován.

Krušné hory mají primátů na rozdávání: jde o naše historicky nejdříve a nejhustěji osídlené pohoří. Už od středověku v nich probíhala neobyčejně intenzivní těžba nerostů; v 16.století neexistovalo v celé Evropě rušnější a produktivnější horské důlní oblasti. Z Krušných hor dokonce pochází název nejpoužívanějšího světového platidla! Po válce se odsunem Sudetských Němců drtivá většina území hor proměnila jakoby mávnutím zakletou hůlkou v liduprázdnou, vybydlenou a pustnoucí krajinu, která se s nedostatkem stálých obyvatel nepřestala potýkat dodnes. A nakonec, uplynulé půlstoletí bylo pohoří decimováno děsivým odumíráním lesů, ve světě bezprecedentním. Jsou, anebo nejsou, tedy dnešní Krušné hory krušné?

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste se učili lyžovat a na pocity, které jste přitom zažívali? Převládalo nadšení, legrace, dobrodružství, anebo spíš strach z neznámého, který musel být překonán? Existuje bohulibý způsob, jak si tyto zašlé vzpomínky autenticky oživit: učit děti libovolného věku lyžovat. Pokud přitom ožijí a úsměvem se rozzáří i dětské oči, může to nezapomenutelně obohatit obě strany.

Hlava třeští, jako by se vám chtěla každým okamžikem rozskočit. Srdce vám buší až někde v krku, nemůžete popadnout dech, jste celí zesláblí. Co chvíli se vám zvedá žaludek. Nejradši byste zalehli do postele, ale vy místo toho tady stojíte a pokoušíte se lyžovat. Opakovaně zvracíte, začínáte vidět dvojmo. Kocovina? Vůbec ne. Postihla vás výšková nemoc.

Existuje skupina lyžařů, kterým pokud byste dali vybrat zda vyjet na upravené tratě či mimo ně, nejenže by si okamžitě vybrali druhou variantu, ale ještě by kroutili hlavou nad tím, že je vůbec obtěžujete volbou. Lyžování mimo upravené stopy, tedy backcountry, lze provozovat téměř kdekoli vás napadne. V parcích, příměstských i odlehlejších lesích, po polích s remízky anebo třeba horských hřebenech. Přesto jej většina lidí zřejmě objeví z pohodlí upravených stop. Krouží dokola po značených tratích, ale jejich mysl tato jednotvárnost začne časem nudit a oči stále častěji bloudit do volné přírody okolo. Až jim najednou v hlavě zabliká příslovečná žárovka nového poznání: „Proč bych měl/a zůstávat napořád na okruzích? Vždyť mě nikdo nedrží! Vzhůru do terénu!“

Ať už v listopadu nebo prosinci, ať už v Alpách nebo kdekoli za domácími humny – dřív či později si po déle jak půlroce znovu připneme běžky. Od té chvíle, bude-li to jen trochu možné, je budeme nasazovat každý další den a lyžovat dávky, jaké jen vydržíme. Nejmíň tři, čtyři hodiny denně musíme dát! Svůj první sníh nové sezóny bychom přeci měli jaksepatří využít… Opravdu?

S citem položíme své běžky skluznicemi na sníh. Rutinním pohybem si ověříme, zda podrážky bot jsou čisté, zaklikneme do vázání a nastoupíme do stopy. Poutka holí si často navlékáme a dopínáme už za pohybu, spěchajíc vstříc prvnímu kilometru naší denní dávky. Málokdo z nás by dokázal odhadnout, kolikrát jsme už takto vyjížděli. Stokrát, tisíckrát? Mnozí jistě i vícekrát. Obvykle považujeme fakt, že máme k dispozici vyjetou stopu či utažený povrch za samozřejmost, o které příliš nepřemýšlíme. Dokonale vykrojené stopy ani onen kýžený manšestr ale nevzniknou přes noc samy od sebe.

Děti mají veškeré předpoklady zamilovat si lyžování od sebeútlejšího věku.Děti a sníh k sobě patří stejně přirozeně jako k vodníkovi rybník, k Luciferovi peklo či k politikům majáčky. Děti sníh milují – kdoví jestli ne i proto, že jej nemusí ani odhazovat z cesty, ani v něm řídit auto, nýbrž si s ním jen hrát. Je tudíž zcela přirozené, že děti mají veškeré předpoklady zamilovat si i lyžování – sjezdové i běžecké – a to od sebeútlejšího věku. A nepokazíme-li jim ho svou přemírou rodičovské horlivosti, dost dobře se může jednat o vášnivou lásku na celý život.

Snad každý lyžař si přeje svůj stávající um dále zdokonalovat. Pro většinu lidí je však lyžování sezónním sportem a limitované množství času, které mohou strávit na sněhu, je málokdy optimální pro skutečně neuspěchanou a konstruktivní práci na své technice. Na začátku sezóny si tělo potřebuje znovu přivyknout specifickým lyžařským pohybům a zatížení souvisejících svalových skupin, najít optimální postoj, rovnováhu, rytmus, pohotovost reakcí, cit pro hranu. To vše konzumuje nemálo drahocenného prolyžovaného času.

Kolikrát jsme již každý z nás absolvovali jeden sjezd pod absolutně azurovou, slunečnou oblohou, jen aby jsme ihned v jízdě následující shledali tu samou sjezdovku zahalenou v chuchvalcích mlhy nebo zasaženou přívaly sněhové bouře. Počasí v horách se jak známo umí změnit doslova z minuty na minutu, a moudrý lyžař, který je připraven na všechny jeho verze, zvyšuje své šance, že z každého lyžování bude odjíždět spokojený.