Začněme rovnou doporučenými údaji pro délku lyží, jelikož řada očí by se je v tomto článku stejně okamžitě snažila vyskenovat.
Tudíž: běžky pro klasiku se doporučují v délkách 20 až 30 cm nad výšku vaší postavy, bruslící lyže 0 až 10 cm nad temeno vaší hlavy, a univerzální kombi běžky někde mezi těmito dvěma údaji, tedy zhruba 10 až 20 cm nad hlavu. Jedno praktické upozornění: bude-li se vám zdát, že lyže určité délky se vůči vaší postavě jeví kratší, než mají na sobě napsáno, nejde o zdání – je tomu skutečně tak. Na lyži deklarovaný údaj označuje délku skluznice po celém jejím podélném průhybu včetně ohbí špičky lyže. Reálná délka lyže při kolmém postavení vychází zhruba o 3 až 5 cm kratší.
Tak. Nyní, když jsme hotovi se všemi těmi čísly, můžeme přejít k tomu, co je při výběru lyží OPRAVDU důležité. Řeč bude nikoli o barvě, nýbrž TVRDOSTI běžek.
Proč na míře tvrdosti běžek tolik záleží? Příliš tvrdou klasickou lyži dostatečně neprošlápnete, bude vám při odrazu tzv. ustřelovat. Pořádně otravná a vysilující situace. Příliš měkká klasická lyže bude naopak svou plnou plochou skluznice sedět na sněhu po celou fázi skluzu lyže, čímž se zvyšuje tření lyže o sníh, zkracuje skluz a významně zpomaluje rychlost jízdy. Ani takový zážitek nestojí za mnoho. U bruslících lyží to není jiné. Popravdě, i když zde tvrdost není až natolik kritická, příliš tvrdá bruslička vám stále může ustřelovat díky nedostatečné kontaktní ploše – zejména na tvrdém, zmrzlém sněhu. Měkká bruslička bude zase zbytečně pomalá.
Jak bylo zmíněno v předchozím článku, správnou tvrdost lyže si nechejte změřit/určit od obchodníka. Nejlépe takového, který provádí i dlouholetý a plný servis lyží a je jím pověstný. V naší oblasti jsou specializovaní běžkařští obchodníci/servisáci z té nejvyšší pomyslné ligy k nalezení v Karlových Varech u Jaroše „Gregory“ Řehořka (Hudy Nordic Racing Centrum) anebo v Liberci u Radima Nyče (Nyč Sport). V rámci Chomutova doporučuji (v porovnání s předešlými jmény běžkařovým pohledem „druholigové“) prodejny a servisy v místním Intersportu v Bezručově ulici anebo Kola Lyže Dvořák v ulici K.Světlé, v rámci Mostu pak určitě Apollo Sport.
Pojďme dál. Vedle tvrdosti běžek existují ještě další funkční vlastnosti lyží, již ne příliš oku (či ruce) patrné. Jde o jejich vlastní rychlost, vodivost a točivost. Všechny tyto vlastnosti se do určité míry jedna s další perou, nesouhlasí spolu. Čím je lyže rychlejší, tím hůře vede a točí. Čím snáze vede, tím hůře točí. A samozřejmě naopak.
Ze všech tří jmenovaných je nejdůležitější rychlost, následuje vodivost, točivost bývá na úkor předešlých dvou faktorů potlačena, nikoli však ignorována – zejména v posledních několika letech. Míním tím tzv. carvingové vykrojení, které ze sjezdových lyží proniklo i k běžeckým – nejdřív exkluzivně k bruslařským modelům, v posledních letech standardně i ke klasickým. Novodobé carvingové běžky se vyrábějí s nepatrně rozšířenou patkou a špičkou a užším středem. Zpočátku se tato novinka týkala výhradně závodních a sportovních modelů lyží, dnes se však již vykrajují naprosto všechny typy a kategorie napříč sortimentem značky. Vykrojení nebývá nikterak drastické: výrobci jej běžně uvádí vytištěné v „tiráži“ s ostatními technickými údaji na grafice na patkách lyží. Například mé loňské modely Worlcup Atomiců citují vykrojení (neboli sidecut) odzadu 44-42-43 mm, ale například loňské i letošní RCS Fischery (klasické i bruslící) mají oboje rovný tvar (41-44-44 mm). Přičemž na starších Fischerkách jsem vykrojení našel!. Na pár sezón starých Atomicách pak čtu rozměry 47-44-47 mm. Madshus své závodní modely vykrojuje 44-40-44, Salomon naprosto nepatrně 44-43-44. Z čehož plyne, i v této oblasti se neustále experimentuje. Kdoví, zda ne pouze z marketingových důvodů.
A jaká stojí logika za tímto carvingovým krojením běžek? Naprosto totožná jako u sjezdovek. Lyže vykrojená a navíc vahou lyžaře zatížená snadno „sama“ zatáčí. Bruslí-li závodní lyžař dlouhým skluzem, rovná (tedy carvingově nevykrojená) zatížená běžka nabere nežádoucí točivý směr ven z dráhy pohybu – to závodního běžkaře stojí drahocenný čas a delší, zbytečně ujetou dráhu navíc. Carvingové krojení lyží způsobí zatočení dovnitř, čímž eliminuje ono vnější vybočení a bruslící lyžař tak docílí kýženého dlouhého skluzu rovně vpřed, bez rušivého vytáčení. Zároveň se vykrojená běžka snáze zařízne při každém novém bruslícím skluzu do sněhu, a v konečném důsledku tak umožní přesnější, energičtější odraz a lepší vedení v celé fázi skluzu.
Čímž jsme opět zpátky u vodivosti lyže. Té se věnuje o řád vyšší pozornost právě u bruslících běžek. U klasických se totiž předpokládá, že lyže klouže v řádně vyfrézované stopě, a vést příliš nepotřebuje. Zlepšené vodivosti bruslících lyží dosahují výrobci zejména tužší patkou i špičkou lyže a zdůrazněnou tuhostí lyže ve zkrutu. Před lety se experimentovalo i s více vodícími žlábky ve skluznici, které měly vést (o zřejmě vedly, kdoví) opět k lepší vodivosti. Pamatuju se, že už mé dorostenecké závodní brusličky zpřed dvaceti let (tehdy proslulé domácí, ještě socialistické Bohemia SI skating – pamětníci znají) měly ve své (už tehdy grafitové) skluznici 3 podélné minižlábky. Trojnásobná práce při stahování parafínu oproti běžným jednožlábkovým. Což, podezírám, je také jedním z rozhodujících důvodů, proč se dnes bluslí zpět na jednožlábkových lyžích.
Text: Tom Řepík
Vyšlo v tištěném běžkařském magazínu NORDIC