Komunistický režim v Československu nestál na idejích, ale na donucení. Na zrůdně propracované síti útlaku, strachu a ústupků, které se měly stát zvykem. Příběh Dagmar Šimkové ukazuje, co se stane, když ten zvyk nepřijde. Když někdo odmítne ustoupit i tehdy, kdy už nejde o nic jiného než o holé přežití.
Její kultovní kniha Byly jsme tam taky není autobiografií v tradiční uhlazené podobě; je to záznam střetu mezi člověkem a mocí, která si osobovala právo ho přetvořit.
Stát, který si bral lidi
Československá padesátá léta nefungovala běžným samospádem. Každý lidský osud z těch, kteří se znelíbili, měl svého vyšetřovatele, svůj spis, svůj podpis pod rozsudkem. Krvelačná státní bezpečnost nepotřebovala číhat na velké spiklence; stačilo jí málo — pár letáků, kreslený vtip, pomoc někomu na útěku. Zbytek už obstaral aparát.
Veselou, krásnou, do bohatých poměrů narozenou Dagmar Šimkovou zatkli mladou. Výslechy, tlak, nesčetné pokusy o zlomení. Nešlo o zjištění pravdy. Šlo o přizpůsobení výpovědi. O přepsání člověka do formuláře, kde má všechno své místo: vina, přiznání, trest.
Verdikt: patnáct let. Trest jako nástroj. Výstraha pro ostatní.
Vzpurnost její každodenní rutinou
V jejím případě je podstatné, co následovalo. Vězení nebylo jednorázové násilí. Bylo to prostředí, které mělo postupně obrousit hrany, vzít řeč, násilně navyknout tělo na poslušnost.
Odmítla to přijmout.
Ne okázale; soustavně. V drobnostech, které se špatně zapisují do protokolů. Neochota podepsat. Mlčení tam, kde se čekala spolupráce. Zachování postoje i ve chvíli, kdy už nedával smysl.
V knize se ty momenty objevují bez zdůraznění. Strážná něco nařídí. Vězeňkyně poslechne, nebo taky ne. Následuje trest. Studená cela, hlad, izolace. A potom další den, který začíná znovu.
Zde se láme rozdíl mezi přežitím a podrobením. Dagmar Šimková zůstávala v opozici, i když za to nebyla žádná odměna. Jen další tlak.
Stb v detailu
Mluvit o „režimu“ v obecné rovině svádí k odstupu. Tady žádný odstup není. Má tvář a hlas.
Vyšetřovatel, který ji nechá stát hodiny bez hnutí, a pak začne mluvit klidně, téměř vlídně, jako by šlo o nedorozumění. Stačí prý málo: podpis. Jedna věta upravená tak, jak „má být“. Když to nepřijde, vrací se křik. Výhrůžky rodinou. Narážky na to, co všechno se může ještě zhoršit.
Výslechy bez konce. Noc se rozpadá na úseky, které se nedají spočítat. Spánek se dávkuje jako odměna za doznání. Žádné doznání, žádný spánek. Fatální únava prolínající se do blouznění tu není vedlejší efekt; je to vědomý nástroj zvrhlé estébácké metodiky.
Pak věznice. Řád, který je záměrně nepřehledný. Pravidla, jež se mění podle nálady dozoru. Tresty, které přicházejí i tehdy, když žádné pravidlo porušeno nebylo — stačí špatně pochopený pohled, opožděný krok, slovo pronesené bez dovolení.
Samotka. Chlad, který leze do morku kostí, kde zůstane už nadosmrti. Ticho, jež nemá úlevu. Hlad jako stálý doprovod. Dny bez rozhovoru, bez pohybu, bez jistoty, kdy to skončí.
V knize se objevují i drobnosti, které řežou víc než otevřené násilí. Zabavený dopis rodině, jenž nebude nikdy doručen. Dopis zvenčí, který přijde pozdě a zcenzurovaný. Balík, o němž se vězeňkyně nedozví. Úmyslné míchání žen, aby se rozpadly vazby. Podezírání, které se vkrádá mezi ně.
A nad tím vším rutina každodennosti, která je na tom možná tím nejhorším. Není to výjimka, není to selhání jednotlivce. Je to všední provoz osudu vězenkyně. Lidé v uniformách plní úkoly, zapisují, kontrolují, předávají. Každý dílek malý, celek přesný.
Tělo a hranice
Dagmar Šimková tím prochází bez zkratek. V jejím podání se nic nezveličuje, nic se nepřikrášluje. O to víc vyniká, co systém chtěl: aby člověk přijal cizí verzi sebe sama. Aby se přizpůsobil, podepsal, ztichl.
Ona si hlídá hranici. Někdy jen tím, že neodpoví. Někdy tím, že odmítne větu, kterou po ní chtějí. Drobné odmítnutí, za které přijde trest. A po něm další den, stejný a přece znovu otevřený.
Vězení se zapisuje do těla. Zima, podvýživa, únava. To jsou základní nástroje. Když tělo slábne, má slábnout i vůle. Dagmar Šimková popisuje chvíle, kdy už síla docházela. Kdy šlo o hodiny. O rozhodnutí, jestli ještě vydržet, nebo ustoupit.
Někdy pomohla náhoda. Někdy druhá žena na cele. Někdy jen setrvačnost. Hrdinství v těchto podmínkách nemá podobu velkého činu. Je to vytrvání v situaci, která se nemění k lepšímu. Den za dnem.
Společenství proti izolaci
Režim počítal s tím, že vězni zůstanou sami. Osamělý člověk se láme snáz. Jenže v ženských věznicích vznikalo něco jiného. Ne vždy, ne u všech. Přesto dost často na to, aby to mělo váhu.
Sdílení jídla, když někdo dostal víc. Tiché předávání zpráv. Vzájemné učení — jazyky, básně, útržky knih z paměti. Dagmar Šimková to ve vzpomínkách zaznamenává bez idealizace. Vedle solidarity existovala i závist, udávání, únava. Celek byl proměnlivý. Přesto platí, že právě tyhle vazby držely lidi nad vodou.
A také držely odpor. V malé, ale trvalé podobě.
Jak to čtou ty, které dnes nemusí riskovat
Knihu jsem nabídl k přečtení téměř každé důležité ženě v mém životě, která ji dosud neznala. Z ohlasů plyne podobající se věc: ten příběh nepouští. Téměř každá čtenářka jej bere osobně.
„Člověk se strachoval ukázat, že v něm něco člověčího ještě zůstalo.“ Ta věta se vrací – jako popis prostředí, kde se i obyčejná lidskost stává rizikem. Najednou nejde o padesátá léta, ale o hranici, kterou by si musel hlídat každý sám za sebe.
Často zaznívá, že tohle by měla být povinná četba. Ne kvůli dějinám – ty jsou v učebnicích. Kvůli měřítku. Co ještě je člověk ochoten vydržet, co už by podepsal, kde by uhnul. Silně v knize působí i něco dalšího: způsob, jakým Dagmar Šimková píše. Bez omluv, bez uhlazení.
A pak jsou reakce, které jdou až na dřeň. Mluví o promyšleném spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje – o snaze rozšlapat vědomí vlastního já. Tohle není přehnané čtení jednoho osudu. To je přesně ten účinek, který systém chtěl dosáhnout.
Překvapivým se zdá být, co se objevuje vedle brutality: něha. Schopnost nezahořknout. Člověk čeká vztek, ale dostane Dagmařin klid, který nevypadá jako rezignace.
A pak prostá věta, která snad nikdy nechybí: Nedá se to představit. To je možná nejpřesnější reakce. Všechno ostatní — obdiv, zděšení, potřeba o tom mluvit — se k ní jen přidává.
Co si režim neuhlídal
Sovětskými bolševiky řízený mladý československý stát měl propracovaný systém trestů. Měl věznice, vyšetřovatele a zákony upravené tak, aby bylo možné odsoudit téměř kohokoli.
Méně si zvládal pohlídat něco jiného. Vnitřní prostor člověka.
Tam se Dagmar Šimková pohybovala svobodněji, než by si její vyšetřovatelé připustili. Udržovala si vlastní měřítka, vlastní řeč, vlastní paměť. To je v knize patrné v drobných detailech: jak si vězeňkyně připomínají minulost, jak si vyprávějí, jak si drží smysl pro to, co je správné.
Není to vždy knižně vznešené. Je to tvrdohlavé.
Po propuštění
Propuštění nepřineslo úlevu v běžném slova smyslu. Člověk se vrací ven, jenže svět se posunul a on s ním nedrží krok. Práce jen podřadná, dohled pokračuje, nachystané dluhy vůči státu. Jeho systém sahal i za mříže.
Dagmar Šimková nakonec odešla do exilu. Austrálie. Nový začátek, který nevynuluje minulost. Spíš ji odloží do jiné vrstvy.
Knihu napsala až po letech. Bez snahy o smíření. Bez potřeby uzavírat.
Obžaloba beze slov
Její kniha funguje jako obžaloba právě tím, jak je napsaná. Bez řečnických figur, bez potřeby označovat viníky velkými slovy. Stačí sled událostí, konkrétní situace, přesně popsané zacházení s lidmi.
Z toho vystupuje obraz režimu, který stál na systematickém ponižování. Na přesvědčení, že člověka lze přetvořit tlakem, že se dříve nebo později přizpůsobí. V jejím případě ten předpoklad selhal.
Příběh Dagmar Šimkové nemá jednoduchý závěr. Není tu okamžik, kdy by se všechno obrátilo. Spíš dlouhá linie odporu, která se vine skrz roky a podmínky. Směrodatné je, že ta linie nepovolila.
V prostředí, kde se hroutili jiní, kde se ustupovalo po malých krocích, držela svůj směr. Někdy sotva viditelně, někdy za cenu dalšího trestu. Pořád.
To je její hrdinství — bez okras, bez příběhové zkratky. A proto nepřestává platit.