Kdysi se o ní mluvilo jako o generaci, která si vystačí sama. Děti klíčů na krku, první digitální přistěhovalci, lidé zvyklí protloukat se bez velkých nároků na pozornost. Jenže čas běží. Nejstarším z nich je dnes kolem šedesáti a před nimi stojí otázka, která měla přijít až později: z čeho vlastně zestárnou. Ukazuje se, že generace X – ti narození zhruba mezi lety 1965 a 1980 – se blíží k důchodu s pocitem, že něco podstatného cestou zmizelo.
Tichá generace mezi dvěma hlučnými
Generace X měla vždy zvláštní postavení. Byla příliš mladá na to, aby sdílela poválečný optimismus svých rodičů, a příliš stará na to, aby ji někdo označil za digitální mládež. Ve veřejném prostoru se o ní dlouho mluvilo málo. Politika se soustředila na stárnoucí baby boomery a marketing se naučil milovat mileniály. X zůstávala mezi tím.
Teď se ale ukazuje, že právě tato generace se může stát jednou z finančně nejzranitelnějších v moderní historii důchodu západní civilizace. Nejen však té.
Podle různých průzkumů mají lidé z generace X naspořeno výrazně méně, než kolik sami považují za nezbytné pro klidné stáří. Když se jich výzkumníci ptají na očekávaný stav úspor při odchodu do důchodu a na částku, kterou by považovali za dostatečnou, vychází mezi oběma čísly propastný rozdíl. V průměru jde o mezeru, která představuje mnoho let běžných životních nákladů.
A průměry přitom situaci spíše zjemňují. Pod nimi je obraz ještě tvrdší. Typická domácnost vedená člověkem z generace X má na stáří odloženo jen relativně skromné úspory a velká část lidí v této věkové skupině nemá vyčleněno prakticky nic. Jinými slovy: pro miliony lidí se důchod stále jeví spíš jako vzdálená představa než jako finančně připravená etapa života.
Tak vypadá realita generace, která se právě blíží k cílové rovince pracovního života.
První generace bez jistot
Jedním z důvodů je prostý historický zlom. Generace X je první, která ve velkém vstoupila do světa bez klasických zaměstnaneckých penzí.
Jejich rodiče často spoléhali na systém definovaných penzí: člověk pracoval třicet let u jednoho zaměstnavatele a ten mu pak vyplácel pevný důchod. Jenže během devadesátých let se tento model začal rozpadat. Firmy postupně přešly na individuální spoření – především různé investiční účty, jejichž výsledek závisí na trhu i na tom, jak disciplinovaně si člověk spoří.
Na papíře to vypadalo svobodněji. Ve skutečnosti to znamenalo, že odpovědnost se přesunula z firem na jednotlivce.
Pro mnoho lidí to byla změna, na kterou nikdo nebyl připraven. Více než polovina lidí z generace X podle průzkumů nikdy systematicky neplánovala svůj důchod a jen menší část využívá služeb finančního poradce.
Nejde přitom o lenost. Spíš o kombinaci špatného načasování a dlouhé řady ekonomických otřesů.
Generace krizí
Když se dnes mluví o ekonomických ranách posledních desetiletí, většinou se připomíná dopad na mileniály. Ve skutečnosti ale mnohé z těchto otřesů zasáhly generaci X v nejcitlivějších okamžicích života.
Na přelomu tisíciletí přišla dot-comová krize právě ve chvíli, kdy byli ve fázi budování kariéry. O několik let později následovala hypoteční krize, která zničila úspory, hodnotu domů i pracovní jistoty. A sotva se ekonomika vzpamatovala, přišla pandemie.
Každá z těchto událostí znamenala pro mnoho rodin několik let stagnace nebo návratu o krok zpět.
Výsledek je vidět ve statistikách: průměrný zůstatek na důchodových účtech lidí z generace X se pohybuje kolem částek, které by při delším důchodu pokryly jen omezené období života.
Navíc jde o průměr zkreslený vysokými příjmy malé části populace. Medián je výrazně nižší.
Sendvič mezi dvěma generacemi
Další zvláštnost generace X je sociální.
Mnozí z nich se ocitli v takzvané sendvičové situaci: starají se současně o své děti i o stárnoucí rodiče. Peníze, které by mohly jít do dlouhodobých úspor, často mizí v každodenních výdajích rodiny.
Průzkumy ukazují, že právě lidé z této generace nejčastěji uvádějí problém skloubit běžné výdaje s důchodovým spořením.
K tomu se přidávají další položky: drahé bydlení, školné, zdravotní péče. Všechno dohromady vytváří zvláštní paradox. Generace X je v průměru v nejproduktivnějším období života, ale zároveň má pocit, že běží na místě.
Únava z budoucnosti
Ekonomická stránka věci je jedna věc. Druhá je psychologická.
Z průzkumů vychází, že více než polovina lidí z generace X nevěří, že bude na důchod finančně připravena, a značná část počítá s tím, že bude pracovat déle, než plánovala.
Někteří počítají s prací do sedmdesáti. Jiní vůbec nevěří, že někdy nastane okamžik, kdy by mohli přestat.
Není to jen otázka peněz. Je v tom i zvláštní pocit historické únavy. Generace X vyrůstala v době, kdy se zdálo, že ekonomika už bude jen růst a že technologický pokrok vyřeší většinu problémů. Dnes vidí svět, který je dražší, nejistější a méně předvídatelný.
Část z nich se s tím vyrovnává prostě tak, že odkládá rozhodnutí.
Není to konec příběhu
Přesto by bylo snadné vyvodit z toho jednoduchý závěr: generace X je ztracená.
Jenže realita je složitější. Mnoho lidí v této věkové skupině začalo v posledních letech výrazně zvyšovat své úspory. Někteří omezují výdaje, jiní navyšují příspěvky do investičních fondů nebo plánují pracovat déle.
Navíc mají jednu výhodu, kterou předchozí generace často neměla: flexibilitu práce. Kombinace částečných úvazků, podnikání a investic může v některých případech vytvořit jiný model stáří než klasický odchod do důchodu.
Možná to nebude takový důchod, jaký znali jejich rodiče. Ale to už je jiný svět.
Generace, která se naučila improvizovat
Když se člověk podívá zpět, generace X nikdy neměla jednoduchý příběh. Nebyla revoluční jako šedesátá léta ani technologicky sebevědomá jako generace internetu. Byla spíš generací improvizace.
Možná proto ji současná situace nepřekvapuje tolik, jak by se mohlo zdát.
Je dost možné, že naše stáří bude vypadat jinak, než jak si kdysi představovali ekonomové i politici. Méně jednoznačné, méně stabilní – ale také méně svázané starými představami o tom, kdy přesně člověk přestává pracovat a začíná „odpočívat“.
Generace X možná nezestárne tak, jak bylo původně v plánu.
Ale to by nebylo poprvé, kdy si svou cestu musí vymyslet sama.