V každé oblasti, o níž se zajímám, obvykle vzhlížím ke kontroverzním samorostům disciplíny, plujícím proti proudu neortodoxní cestou po svém – navzdory pravidlům, tradicím a většinovému mínění.
Takoví rebelové bývají častěji než ne stádně neuznávání až nenávidění; respektu a reputace se nezřídka dočkají až v závěru života – pokud vůbec dočkají.
V architektuře považuju za podobného psance Louise Kahna, asi nejvlivnějšího představitele brutalismu 60. let, zdánlivě škaredého stavebního stylu prosazujícího primitivní sílu a drsnou poezii hrubého betonu.
Chlapík s estonskými kořeny, žijící ve Filadelfii, dostával na vrcholu své kariéry lukrativní zakázky po celém světě; přesto se jeho architektonická praxe topila v dluzích. Celoživotně ignoroval finančně výnosné projekty, šlo mu o jeho odkaz a pronásledování kvality bez ohledu na náklady.
Jako ryzí dobrodruh vedl simultánní život ve třech rodinách. Umřel na záchodech v metru manhattanského Penn Station na infarkt; tři dny leželo jeho tělo v městské márnici bez identifikace, než se o něj někdo přihlásil.
Zanechal toho po sobě na světě jako málokdo.
„Domnívám se, že nejinspirativnějším bodem, ze kterého můžeme pochopit architekturu, je podívat se na místnost, docela obyčejnou místnost, jako na počátek architektury.“
Louis Kahn, † 17.3.1974
↓ V nedoceněném filmu Indecent Proposal vysekl režisér Adrian Lyne buřičskému architektovi velkorysou poklonu ve formě minutového camea jeho odkazu: „Even a brick wants to be something better, than it is.“