Zdravím vás. Toto mi někdo neznámý už před dlouhou řadou let poslal do mailboxu. Některé věci ale nikdy nevyhodíte.
Můj přítel otevřel zásuvku prádelníku své manželky a vyndal z ní balíček zabalený do hedvábného papíru.
Nebyl to ledajaký balíček, ale balíček s krásným spodním prádlem.
Odhodil papír a prohlížel si hedvábí a krajku. „Toto jsem jí koupil, když jsme byli poprvé v New Yorku. Od té doby uběhlo asi 8 nebo 9 roků. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si TO nechat na nějakou opravdu zvláštní a vzácnou příležitost.
A teď, myslím si, že přišel ten moment“. Přiblížil se k posteli a položil prádlo k ostatním věcem, které chtěl poslat do pohřebního ústavu. Jeho žena právě umřela.
Když se ke mně otočil, povídal: „Neschovávej nic na zvláštní příležitosti. Každý den, který žiješ, je výjimečný“.
Stále ještě slyším jeho slova, neboť změnila můj život. Dnes čtu daleko víc než předtím, a uklízím daleko míň. Sedím na své terase a vychutnávám přírodu bez toho, že by mi vadil plevel na mé zahradě. Trávím víc času s mojí rodinou a s mými přáteli a méně času v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterou je třeba chránit.
Od nynějška nic neschovávám. Používám denně své křišťálové skleničky. Když se mi chce, obléknu si své nejlepší sako, když jdu nakupovat do supermarketu. I své oblíbené vůně používám vždy, když mám na to chuť, nenechávám je na svátky. Věty jako „Jednodo dne…“ zmizely z mého slovníku. Když se to vyplatí, chci věci hned a chci je vidět, slyšet, vnímat, a chci je dělat.
Nevím, co by dělala manželka mého přítele, kdyby věděla, že tu už zítra nebude. ZÍTRA – slůvko, které bereme až příliš často na lehkou váhu.
Myslím, že by zavolala ještě své rodině a blízkým přátelům. Možná by zavolala i dalším lidem, aby se udobřila, anebo omluvila za spory. Možná by ještě zašla na večeři do čínské restaurace, protože čína bylo její oblíbené jídlo. To jsou ty všechny malé neudělané věci, které by mne velice rušily, kdybych věděl, že jsou moje dny sečteny.
Znervózňovalo by mne, kdybych už neměl vidět přátele, s nimiž jsem se chtěl ještě „jednoho dne“ potkat.
Znervózňovalo by mne, kdyby jsem nenapsal dopisy, které jsem chtěl „jednoho dne“ napsat.
Vadilo by mi, kdybych neříkal dost často své milé, jak ji mám rád.
Nyní už nepromeškám nic.
Nic, co může přinést radost a úsměv do mého života, neodsouvám a neschovávám na pozdější dobu.
Každý den je něco zvláštního. Každý den, každá hodina, každá minuta jsou něco výjimečného.