Na začátku slavného filmu přichází mladý Jan Dítě do restaurace, kde se chce naučit číšnickému řemeslu. Je to jeho první krok na cestě za bohatstvím, vlastním hotelem a společenským uznáním. Restaurace stojí ve Vejprtech, někdejším prosperujícím krušnohorském městě. Její skutečný příběh má s osudem Hrabalova hrdiny překvapivě dost společného.
Filmový Jan Dítě přichází do hotelové restaurace U Zlatého města Prahy. Chce se stát číšníkem, naučit se obsluhovat hosty, vydělávat peníze a jednou se dostat mezi lidi, kteří mají víc než on. Je malý, nenápadný a ambiciózní. Zatím netuší, že se mu podaří získat vlastní hotel, o který zase přijde. Ani že jeho cesta k bohatství povede přes události, při nichž bude mít lidský život někdy menší cenu než poštovní známky. Jsme ve filmu Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále z roku 2006.
Restaurace má velká půlkruhová okna, za nimiž je vidět náměstí. To náměstí skutečně existuje – až na to, že neleží v Praze, jak by mohl naznačovat název filmového podniku. Jsme ve Vejprtech, vysoko v Krušných horách, těsně u německé hranice.
Rohový dům na náměstí T. G. Masaryka posloužil filmařům jako restaurace, v níž se románový Jan Dítě začíná učit svému řemeslu. Dnes má budova své nejlepší časy nepochybně za sebou. Před časem jsem se k ní vypravil, prohlédl jsem si ji a o její historii si povídal s majitelkou kavárny naproti, odkud mají budovu přímo před očima. Její poloha na hlavním náměstí stále připomíná někdejší význam zdejšího městského života. Samotný dům však působí spíš jako pozůstatek minulosti.
Vejprty mají podobných připomínek zašlé slávy mnohem víc. A jejich vlastní příběh se s osudem Hrabalova číšníka potkává v nečekaném množství okamžiků.
Osmnáct dní v Kersku
Bohumil Hrabal napsal Obsluhoval jsem anglického krále v roce 1971. Podle literární historičky Lucie Tučkové mu stačilo osmnáct letních dní na chatě v Kersku. Psal na stroji, téměř bez přestávky, tempem, které sám popisoval jako šest stran za hodinu.
Příběh v něm přitom dozrával dlouho. Významným zdrojem bylo vyprávění Josefa Vaníčka, někdejšího číšníka a majitele hotelu Modrá hvězda v Sadské. Hrabal dokázal z podobných setkání vytěžit literaturu, která působí, jako by se odehrávala přímo před očima posluchače.
V roce 1971 však sám nesměl svobodně publikovat. Spisovatel, jehož Ostře sledované vlaky už získaly filmového Oscara, měl za sebou prudký nástup normalizace a ztrátu možnosti běžně vydávat knihy. Tehdy napsal příběh člověka, který celý život usiluje o společenské postavení, získá majetek a nakonec o něj přijde.
Jan Dítě začíná jako pikolík; pozoruje bohaté hosty, učí se jejich způsobům a postupně proniká do prostředí luxusních hotelů. Jeho snem je stát se milionářem. Dějiny mu však do plánů vstupují stále razantněji – přichází nacistická okupace, válka, poválečné změny a nakonec komunistický režim. Dítě se skutečně stane majitelem hotelu; jenže na krátkou dobu. Jeho majetek je znárodněn a on skončí ve vězení.
Hrabalova kniha se ke čtenářům ve své době dostávala obtížně – šířila se neoficiálně a v exilu, do běžného domácího knižního oběhu se dostala až na sklonku komunistického režimu. Příběh o člověku, kterému režimy opakovaně mění život, měl sám podobný osud.
O pětatřicet let později se Jiří Menzel pustil do jeho filmového zpracování. A mezi místy, která si vybral, byly také Vejprty.
Město, kam jezdili obchodníci z Ameriky
Dnešní návštěvník Vejprt může mít potíže představit si, jak významným městem kdysi byly. Před první světovou válkou zde žilo přes dvanáct tisíc obyvatel; podle městské historie dosáhl jejich počet roku 1912 dokonce 13 019. Vejprty patřily mezi čtyřicet nejlidnatějších měst českých zemí.
A nebylo to žádné ospalé horské sídlo – město vyrostlo z hornické minulosti, ale jeho pozdější prosperitu přinesla především výroba a obchod. Zdejší podniky vyráběly textil, krajky, prýmky, punčochové zboží a další výrobky. Rozvíjelo se strojírenství i zpracování kovů. Prýmkařství dosáhlo takového významu, že vejprtské výrobky nacházely zákazníky daleko za hranicemi monarchie. Podle městské kronikářské historie sem za nimi přijížděli obchodníci z Anglie, ba dokonce z Ameriky. Roku 1887 se odtud vyvezlo přes čtyři sta tun prýmkařského zboží; v roce 1898 působilo ve městě padesát firem tohoto oboru, z nichž dvacet bylo zahraničních.
S rostoucím průmyslem přicházely další vymoženosti – Vejprty měly železnici, poštu, telefon, elektrárnu, vodovod, školy, spolky, obchody i hotely. Roku 1927 zde fungovaly čtyři poštovní úřady. Čtyři pošty ve městě, které má dnes sotva tři tisíce obyvatel.
Podobné detaily vypovídají o někdejší velikosti Vejprt výmluvněji než obecné označení prosperující průmyslové centrum. A patří k nim ještě jedna pozoruhodná instituce – nemocnice.
Nemocnice na konci světa
Vejprtská nemocnice vznikla roku 1891. Postavili ji na vlastní náklady bratři Pohlové, majitelé zdejší továrny na punčochy a pletené zboží, a předali ji městu. Místní průmyslníci měli dostatek prostředků i ambicí, aby svému městu pořídili vlastní zdravotnické zařízení.
Nemocnice pak přežila monarchii, první republiku, válku i poválečné vysídlení. Fungovala také za socialismu, kdy byly Vejprty už podstatně menším a odlehlejším městem. Z této doby se mezi místními uchoval příběh, který by mohl pocházet z některé Hrabalovy knihy.
Podle vzpomínek lidí ze zdejšího kraje se do vejprtské nemocnice dostávali také výborní lékaři, kteří se z politických důvodů stali nepohodlnými na svých původních pracovištích. Někteří přicházeli až z Prahy.
Pro odborníky zvyklé na velké nemocnice představovalo přeložení do pohraničních Vejprt svého druhu profesní vyhnanství. Město leželo na samém okraji republiky, u hranice, která tehdy rozdělovala dva politické světy. Pro některé lékaře mohlo být takové působiště trestem; pro jejich pacienty se však stalo výhodou – za odborníky ve vejprtské nemocnici podle těchto vzpomínek přijížděli lidé z řady měst podhůří Krušných hor i vzdálenějšího vnitrozemí.
Jezdili z větších měst do malých, odlehlých Vejprt; za lékaři, kteří by za jiných okolností možná pracovali v pražských nemocnicích. Politický režim mohl člověka odsunout na okraj společnosti, a tím nechtěně vytvořit místo, kam za jeho schopnostmi cestovali lidé z širokého okolí.
Vejprtská nemocnice jako samostatná organizace zanikla roku 1999. Dnes už za někdejšími lékařskými kapacitami do města nikdo nejezdí. Tahle ztráta je možná stejně výmluvná jako mnohé uzavřené továrny a prázdné domy.
Hranice, která přestala spojovat
Vejprty leží přímo proti saskému Bärensteinu. Obě města odděluje jen hraniční potok Polava. Dnes lze hranici překročit bez zvláštního rozruchu; po většinu druhé poloviny dvacátého století však představovala zásadní překážku.
Přitom poloha na hranici patřila k důvodům někdejšího vejprtského rozmachu – průmyslové podniky, obchodní kontakty a dopravní spojení vytvářely prostředí, v němž byla hranice součástí hospodářského života. Potom však přišla válka.
Předválečné Vejprty byly převážně německojazyčným městem; Češi zde tvořili jen nepatrnou menšinu. Mnichovská dohoda, nacistická okupace a následná porážka Německa přinesly dramatickou proměnu.
Po roce 1945 následoval odsun většiny německého obyvatelstva. Město během několika let přišlo o podstatnou část lidí, kteří v něm žili po generace. S nimi zmizely rodinné vazby, živnosti, zkušenosti i velká část místní kontinuity. V roce 1950 už měly Vejprty necelých pět tisíc obyvatel.
Vylidnění přitom nebylo pouze otázkou počtu lidí – domy, obchody, tovární objekty a veřejné budovy vznikaly pro úplně jinou velikost města. Po roce 1948 se navíc uzavřela hranice a zpřetrhaly se tradiční vazby na sousední Sasko. Z místa, které žilo obchodem přes hranici, se stalo pohraničí obrácené převážně do vnitrozemí.
V dalších desetiletích mizely i samotné budovy – urbanistické studie připomínají například demolice ve vejprtské oblasti Na Skalkách v padesátých a šedesátých letech. Město postupně ztrácelo obyvatele, hospodářský význam i část své původní podoby. Některé prázdné domy se daly zachránit, mnohé jiné už neměl kdo potřebovat.
Po revoluci se hranice otevřela
Rok 1989 přinesl místu zásadní změnu – hranice se otevřela. Vejprty se znovu mohly spojit se sousedním Bärensteinem způsobem, který byl po desetiletí nemyslitelný. Jenže otevření hranice nedokázalo samo obnovit zaniklý průmysl ani vrátit městu někdejší obyvatele.
Namísto toho přišly další ekonomické otřesy. Podniky, které ještě přežívaly v socialistickém hospodářství, se musely vyrovnat s novými podmínkami. Některé skončily, jiné výrazně omezily činnost. Odcházely pracovní příležitosti, s nimi další lidé.
Vejprty dnes mají přibližně tři tisíce obyvatel. Mnohé domy a veřejné prostory stále připomínají město několikanásobně větší. Při procházce se člověk může zastavit před budovou, která by v jiném prostředí působila jako přirozená součást živého obchodního centra – tady však někdy vyvolává otázku, pro koho byla vlastně postavena. Její měřítko vzniklo v době, kdy byly Vejprty bohatším, lidnatějším a hospodářsky mnohem významnějším městem.
Přesto by nebylo spravedlivé popisovat je jako mrtvé; místní zde dál žijí, podnikají, opravují domy a snaží se město udržovat. Existují pokusy o obnovu veřejných prostor, přeshraniční spolupráci i hledání nových příležitostí. Jenže proměna, která trvala desítky let, se nedá obrátit během několika volebních období. A mnohé ztráty se zdají být nevratné.
Když si filmaři vybrali Vejprty
Jiří Menzel začal natáčet Hrabalův motiv na jaře 2006. Pro film potřeboval prostředí historických hotelů, restaurací, nádraží a městských ulic. Natáčelo se v Praze, Liberci, Harrachově, na Slapech i ve Vejprtech.
Krušnohorské město nabídlo filmařům zachované prostředí někdejšího městského života; rohový dům na náměstí T. G. Masaryka se proměnil v restauraci U Zlatého města Prahy. Filmaři potřebovali přesvědčivou kulisu minulosti, a Vejprty ji měly.
Při současné návštěvě Vejprt působí tamější centrum města včetně filmem proslavené budovy spíš opuštěně. Ten rozdíl mezi filmovým obrazem a skutečností je pozoruhodný.
Hotel, který člověku nevydrží
Jan Dítě v Hrabalově románu věří, že peníze a společenské postavení mu otevřou dveře ke štěstí. Pracuje, učí se, pozoruje bohaté hosty a postupně se přibližuje svému cíli. Pak získá vlastní hotel. Jenže sotva dosáhne toho, po čem tolik toužil, dějiny jeho úspěch znehodnotí; majetek mu znárodní a jeho dosavadní život ztratí smysl.
Ve Vejprtech se odehrál jiný příběh.
Jejich prosperita byla výsledkem práce generací podnikatelů, řemeslníků, dělníků a obchodníků. Také město však dosáhlo postavení, které se mohlo zdát samozřejmé. Jenže přišly dějiny – válka, odsun, uzavřená hranice, proměna hospodářství a další odchod lidí. A někdejší prosperita se postupně změnila ve vzpomínku.
Hrabal svůj román napsal v době, kdy sám nemohl svobodně vydávat knihy. Menzel jej natočil ve městě, které ztratilo většinu někdejšího významu. A část filmu vznikla v domě, který dnes připomíná, jak dlouhý může být život budovy po skončení její nejúspěšnější éry.
Tyto příběhy vznikly nezávisle na sobě. Spojil je až film.
Za okny je pořád náměstí
Když se dnes člověk vrátí k filmu Obsluhoval jsem anglického krále, může se na úvodní scénu s restaurací dívat úplně jinak. Mladý Jan Dítě přichází do podniku, kde se chce naučit vydělávat peníze. Čeká ho dlouhá cesta: bude obsluhovat bohaté hosty, pozná luxusní hotely, válku, vlastní bohatství i vězení. A pochopí, že společenské postavení, po kterém celý život toužil, není tak trvalé, jak si představoval.
Za okny restaurace mezitím zůstává vejprtské náměstí – skutečné náměstí města, které už svou největší prosperitu prožilo. Vejprty se dnes pokoušejí najít novou budoucnost; některé domy se opravují, jiné čekají. Město žije dál, byť v podstatně menším měřítku, než pro jaké bylo kdysi postaveno.
A rohový dům, v němž Jan Dítě začínal svou kariéru, stále stojí. Jeho zpustlá okna hledí na stejné, neméně opuštěné náměstí.