Cena čehokoli se zdá být nesmrtelně vděčným tématem. I koblih.
Čtvrt roku po zveřejnění mé provokativní fabulace na téma Wejlské koblihy mi v emailu přistála zábavná konfrontační reakce.
Čtenářka rozporovala mou konstrukci wejlského příběhu tím, že prý by chtěla vidět koblihy, co stojí €12 a kdo že by si takové kupoval.
Paní by mi stačilo poslat do (Ha! Neuhodli!) koblihárny Dum Dum v londýnském Harrods, kde míň než padesát liber by těžko nechala.
Ale co je to proti vážně drahým koblihám zdobených zlatým prachem prodávaných od $100 po nějakých bratru $1,500+. Či údajně nejdražší koblize planety s pravým šampaňským kaviárem, prodávané opět v Dum Dumu za £1,500 – bezmála dva tisíce babek za kousek.
Tohle téma mi však stálo za článek z úplně jiného důvodu.
Cena je totiž pouhou číslovkou.
Cenovka vůbec nereflektuje, kolik lidí je ve skutečnosti ochotno za svou (často zvrácenou) touhu zaplatit. Jako třeba dva tisíce babek za jednu koblihu.
Jenže tyhle bláznivé ceny neexistují jen tak zbůhdarma. Ani aby pouze ukojily rozmary pár rozhazovačných výstředníků. Každá šíleně přestřelená cenovka přitahuje pozornost spousty lidí a nejrůznějších médií. A jsme opět u mého výchozího wejlského příběhu.
Jenž není ničím jiným, než oslím můstkem k paralelnímu příběhu vailskému a jednomu ze skutečných důvodů jejich přemrštěných cen: příležitosti dostat se do médií díky své neslýchané sazbě a v nich sdělit, že platit 175 babek na okně za denní lístek je možná oukej pro výstředníky – ale že koncern má vedle této luxusní cenovky i sezónkářské řešení pro každého.
To byla pointa mé staré koblihové fabulace. Ne spekulovat, kolik lidi utratí €12 za jednu.
Vailská cenotvorba – a to už žádná fabulace není – totiž testuje novou mantru: vždycky zdražme. Neměňme fungující zavedený produkt, nezlepšujme nic, neutrácejme víc za marketing, nedělejme nic z tohoto.
Jen zvedněme tu zatracenou cenu a basta.
Na dvojnásobek zítra, na trojnásobek příště. A uvidíme, co se bude dít. Jakou dostaneme publicitu.
(A že je vailská denní cenovka $175 relativně mírná a rozumná, v porovnání s $2,000 koblihou.)
Málokterou z vailských strategií považuju za mazanější, než právě tuhle.
Napalme denní sazbu, koupejme se v pravidelné mediální pozornosti a v procesu jak kolovrátek zdůrazňujme svou hlavní prodejní strategii: masový odbyt naší diskontní sezónky.
Jinými slovy, je nám fuk, že do naší předražené pozlacené koblihy se zakousne málokdo. Hlavně, že si kousnou média.