Že organický růst facebookových fanoušků je už několik let zploštělý, stagnující, či se dokonce překlopil do negativního, není ničím novým – natož překvapivým. Platí napříč sociálním vesmírem, odvětví horského byznysu přirozeně nevyjímaje.
Spousta horských středisek, navyklých na euforické přežívání na placebu početného přitakávajícího obecenstva, se vrhla na soutěže, ve snaze přiživit další růst bezduchých lajkovačů, stůj co stůj.
Resorty začaly rozdávat cokoli od čepic, hrnků, triček až po skipasy nebo zájezdy – těm, co lajknou na facebookovém profilu jejich stránku nebo status. Nebo co napíšou nejlajkovanější komentář.
Nebo něco podobného nicotného, plytkého.
Nechám-li stranou, že tím de facto porušují uživatelské regule řady sociálních sítí, tahle střediska páchají z marketingového pohledu skoro harakiri.
V honbě za fandovskou fata morgánou si často nechávají utéct starou dobrou marketingovou příležitost získat od nových návštěvníků emailovou adresu, dál v marketingu ten nejcennější lup.
(Osvícené příslovečné výjimky potvrzující pravidlo začaly vyžadovat jako vstupenku do svých soutěží i staromódní emailovou adresu plus případné další sociální úkony, viz kalifornské konsorcium Squaw Vallley / Alpine Meadows.)
Co ale hůř. Střediska naprosto zbytečně navykají své publikum očekávat od horských firem – jejichž nijak královsky placení zaměstnanci po nocích nespí, ostošest zasněžují, rolbují a kdovíco ještě – dárečky za nic, namísto (když už, tak) slev a jiných pobídek k regulérnímu nákupu skipasů a/nebo ubytování, gastro útrat, využití skiareálových půjčoven, lyžařských škol a tak podobně.
Za mě teda palec dole.
Plus ještě jedno související zamyšlení.
Před časem kdosi zavítal na sníh ve vailském Park City.
A tím kýmsi míním celebritu.
Ne Michala Davida, ne Frantu Janečků, ne Pavla Horňáků. Celebritu.
Celebritou v tomto kontextu míním Bíebíeho.
Justina Biebera.
(Kdo nevíte, o koho jde: neskrývám, že máte moje sympatie. Zkrátka Pavla Horňáků našich starých časů. Krát tisíc, to dá rozum.)
Týpek se vypravil do Park City snowboardovat.
Snowboardovat v pojetí těchhle novodobých celebrit znamená sedět a ležet na sněhu víc, než cokoli jiného. (Plus nainstruovat bodyguarda, aby jim tu a tam zmáčknul skoro-selfie, žejo.)
Všímněte si prosím kvantity lajků týden starých instagramových statusů, označených šipkami. Po milionu v hrubých součtech na každém snímku.
Když se Maestro zvedne a vydrží na prkně stát, zvednou se i lajky, jak by ne. Zasloužených bezmála půldruhého milionu za tuhle pózu.
Kam mířím. Běžný tuzemský skiareál za běžný status sklidí řádově desítky lajků, za vydařený stovky. Větší zahraniční resort za totéž stovky za běžný a tisíce spíš nižšího řádu za povedený.
Holobrádek se poválí na sněhu a dostane milion lajků plus.
Všehovšudy tyto čtyři snímky posbíraly za týden bezmála 4 500 000 lajků. Něco, o čem si celá lyžařská branže může nechat zdát, i kdyby se všechna horská střediska spojila v jediné a to se rozkrájelo.
I kdyby všechny sexy pokladní skiareálů prodávaly lístky v dress kódu „topless“.
No je to na tom světě nějaká spravedlnost? No nejni.
Du k Vočkovi.
[kontaktlink]