Nedávno si mi v jednom tuzemském skiareálu posteskli, že už je vlastně moc nenapadá, co pořád fotit, natož natáčet, na svůj web a sociální sítě, aby se notoricky neopakovali. Aby stále dokola nerotovali už tolikrát nasnímané záběry na ranní manžestr, chrlící sněžná děla, případně chumelenici, pokud se jim nějaká přihodí.
Rebelsky jsem navrhl, že proč ne pro změnu úplný opak toho, co zmínili. Místo jepičího ranního manžestru realistický stav sjezdovek po obědě – a pozvat tím lyžaře na vždycky prázdnější a levnější odpoledne. Místo hromad technického sněhu ukázat nejslabší sněhová místa, jimž se lyžaři nevyhnou – a demonstrovat tím, že areál dělá, co může, zůstává k zákazníkům upřímný a třeba jim pomůže k rozhodnutí vzít si horší lyže, za což budou rádi. A místo chumelenice proč ne i liják, pokud nastane – a pozvat lyžovat do mokra se slevou nebo bonusem lidi, kteří by jinak zůstali sedět doma v teple.
Lyžování zůstává lyžováním i v odpoledním oraništi, na vyhnědlých místech nebo v dešti. A pokud takovou realitu nepřizná skiareál sám s výhodou vlastního výchozího komentáře, jenž může mít plně pod kontrolou včetně sympatizujících reakcí publika, často to po svém udělají ti nejnespokojenější zákazníci. Pochopitelně s jízlivým dovětkem konfrontujícím prodejní masírku skiareálu plnou kýčovitého manžestru, záběrů na nejlepší sněhová místa a prázdné svahy.
Osobně si nemyslím, že sebemenší skiareál by měl trpět nedostatkem námětů na libovolně frekventovanou publikaci snímků, aniž by musel sám sebe vykrádat.
Vždy jde o naše vnímání věcí. Znáte to – postavte k oknu otevřenému do krajiny deset lidí a obdržíte deset rozdílných vjemů, pravděpodobně velmi rozdílných. Lidi v oknech totiž nezažili nějaký objektivní pohled, nýbrž sami sebe, svůj vlastní vjem. Krása tkví v oku pozorovatele, napsal pan Shakespeare. Podobně tak nekrása, nuda, absence zajímavého námětu.
Pro inspiraci danému skiareálu jsem slíbil s nějakými netuctovými náměty příjít, nad rámec těch drze nabídnutých odpoledních muld, vytátých míst s kamínky a slejváku. Vážně však žádné nepotřebuju vymýšlet – ostatně ono všechno marketingového na světě, co za něco stojí, už vymyšleno bylo. (Nově na svět přicházejí už jenom zbytečnosti a pitomosti.)
Namátkou jsem otevřel facebook coloradského Steamboatu, jednoho z mých oblíbených, a prolistoval jejich fotogalerii. Záměrně jsem vynechal záběry na unikátní scenérie steamboatského kopce i historického města, na lyžující kovboje ve stetsonech a ostatní westernové motivy, jimiž je toto místo proslavené – a které nemůže jen tak někdo další duplikovat.
A začal vybírat náměty, než mě unavilo přidávat další a další. Náměty dostatečně univerzální pro inspiraci jakémukoli středisku kdekoli, pevně věřím.
Obyčejné – kdekdo by řekl, že i škaredé – křeslo staré lanovky lze uvidět párkrát za den jakoby úplně jinýma očima;
Když přes noc spadne prachová peřina, není o náměty nouze;
Kontrast sněhového peří s ptačím: snímek z lyžařovy GoPro kamery výměnou za kus nedojedené svačiny, hádám;
Před měsícem oranžoví coloradští Broncos slavně vyhráli Superbowl – žádný takovýhle námět nebude tuto sezónu v rudém státě ohraný;
Kus pohledné civilní každodennosti těžko může něco pokazit;
Podobnou sázkou na jistotu bude jakákoli lyžařská historická momentka ze střediska;
A pak tu jsou lidi – spíš než nastrojení figuranti, běžní, každodenní návštěvníci. Lhostejno, zda nastrojení nebo ne;
Jak by mohl být nezajímavým pokus celoživotního štamgasta střihnout si, cojávím, pětadvacetileté rodinné Deja vu?
Ale stejně pozoruhodné umí být i zlopověstně profláklé selfie, když se povede;
A co tahle běžná rutina z dopravního pásu, přetavená jedinečností okamžiku v možná rodinnou fotku roku?
Když místní škola požádá středisko, zda by jim nerozhrnulo sníh po školním hřišti, aby se místní děti v rámci těláku mohly připravit na lokální přebory v běhu na lyžích, odolejte to nevyfotit;
Klasiku východů a západů slunce odbydu tímhle jediným snímkem, jakých lze v různých obměnách pořídit desítky s desítky každý měsíc;
Když jde řeč o měsíci, párkrát za sezónu se otevře přiležitost zvěčnit si ten místní v úplném, nebo skoro úplném stavu;
To jen jedinkrát se otvírá okno s tematikou vánoční – o to však na podněty i dekor rozmanitější;
Což nás dostalo ke zvířatům a námětu ještě fotogeničtějšímu, než vánoční ozdoby – vlhkým psím frňákům;
Vysoké zvěři stojící na sněhu kdekoli jinde, než v silnici;
Případně lítající vzduchem, před dramatickým lovícím zánorem. Tohle okno příležitosti se otevře, na rozdíl od měsíce v úplňku, tak na slabou vteřinku, odhaduju;
Zato tohle okno příležitosti se zdá zůstávat dokořán furt;
Střediska, kdy jste naposledy vyfotila svůj areál ve zpětném pohledu připomínajícím vašim zákazníkům, kam se vrátit?
Atakdál, atakdál.
Být tím, kdo se nejenom dívá, ale i vídí. O to jde.
(Co točit na střediskové video, aby z toho nevznikla točená, recyklovaná nuda typu napínavého minutového záběru na chrlící sněžné dělo, se zamyslím v příštím článku.)
Tom
Autor analyzuje marketingové trendy pro jednoho z globálních lídrů branže.
Poskytuje mentoring českým a slovenským lyžařským střediskům.