Supermoderní lanovky, nestále expandující zasněžování, flotily drahých roleb, nóbl restaurace a hotely a všechen další luxus, nikdy dřív v horách nevídaný. Nezasvěcené oči snadno nabydou dojmu, že lyžování musí prožívat pokud ne zlaté, pak sakra dobré časy.
Vážně ale ne.
Lyžařů plíživě ubývá, víc než polovina skirareálů v Americe, Alpách ale třeba i u nás je dlouhodobě ztrátových – opět v míře, jak nikdy dřív. Významná většina branže jede na minimálních mzdách.
Minimální mzda je aktuálně pálivým tématem v Americe, kde se v některých státech její úroveň zvedla, nejčastěji k hladině kolem $8.50 na hodinu. To přinutilo zvednout platy i fastfoodové řetězce, tradičního konkurenta skiareálů v přetahování si pracovní síly.
S ubývajícími lyžaři začíná být pro čím dál větší počet zjm. menších a středně velkých skiareálů (právě tenhle velikostní segment je v lyžování nejčastěji ztrátový) těžké až nemožné fastfoodovým řetězcům a podobným korporátním zaměstnavatelům v soutěži o nedostatkovou kvalifikovanou pracovní sílu konkurovat.
Jediným tradičním benefitem, na nějž lyžařská střediska odjakživa sází, je gratis zaměstnanecká sezónka. Jenže čím dál častěji se potkávají s nezájmem aplikantů o lyžování; lidi si zkrátka potřebují u skiareálu vydělat na živobytí, ne jezdit. Máloco podle mě ilustruje „nezlatost“ současných lyžařských časů líp, než právě tohle.
Pochopitelně platí i o všech predátorech horské branže v čele s jejím lídrem Vail Resorts, typickým Mekáčem odvětví.
Ve vailských resortech jede na minimálních (či jim nijak vzdálených) mzdách dominantní většina nemanažerských pracovních pozic – prakticky všech těch, které lyžaři potkávají tváří v tvář v areálu. Lanovky obsluhují, svahy žehlí, skipasy skenují, v terénu patrolují a ježdění vyučují lidi na hodinové sazbě kolem 10 babek. Bylo to tak vždycky, už před 20 lety.
Benefitem je pochopitelně zaměstnanecká Epic sezónka, kvůli níž prozatím většina lidí v první linii vailských středisek svůj džob dělá. Proč učitel lyžování souhlasí se svým výdělkem 85 babek za den, přičemž ví, že privátní klient, jehož vyučuje, zaplatil středisku desetinásobek.
Vailský Epic Pass může být (a je) vnímán jedním pohledem jako dárek bohatého střediska lyžařům, kteří namísto v buticích a restaurantech preferují smrdět na svahu, populární tatranskou hantýrkou. Frekventovaný sjížděč, který za zimu nalyžuje nijak závratných 30 dní, tak zlomí cenu svého skipasu pod 30 babek za den, bezkonkurenční láci.
Stejným pohledem z jiného úhlu ale právě tahle cenová taktika koncernu způsobuje, že Epic Pass má kdekdo, o víkendech se běžně čekají půlhodinové a delší fronty a Vail přesto prodává další a další sezónky – protože tyhle masy lidí utrácejí za obědy, ubytování, lekce, půjčovny a spoustu dalšího, všeho ve vlastnictví stejného střediska. Parkoviště $25, sprcha 5, kafe 4, hamburger 10 babek.
Breckenridge, kdysi dřív kouzelná horská komunita plná místních, se stala Vailem přes kopírák – umělým noblesním Disneylandem s mnohonásobně vyšroubovanými životními náklady, vyhánějící domorodce desítky mil pryč z údolí dolů. Podobné se začíná projevovat v dlouhá léta omšelém hornickém Park City, od loňska pod vailskou správou.
Je jasné a nikoho nepřekvapuje, že vailský korporát je v byznysu pro tvoru zisku stejně, jako ostatní žraloci typu Burger King nebo Amazon. Pro něž pracovat zřejmě není a nikdy nebyl žádný med.
Z pohledu Vail Resorts nepochybně o zlaté, či přinejmenším sakra dobré časy jde.
Hodnota firmy na historických maximech, spokojení investoři, královsky placený management. Mlčící zaměstnanci na minimalistickém tarifu. Současně čím dál víc středních a menších skieareálů topících se ve ztrátách, nestíhajících soutěžit proti cenovému dumpingu Epic Passu a ostatních zúčastněných válčících stran. Nejednou vyhlížejících prodat skiareál do nějakých jiných rukou, jako Černého Petra.
Dobré – natož zlaté – časy lyžování si vážně představuju jinak. Zaměstanci středisek a většina běžných lyžařů nejspíš taky. Možná si dobré časy představuje jinak naprostá většina lidí v oboru – jenže současně ví, že s tímto korporátním modelem už nejde hnout.
A co hůř, že lepší už to nebude.
Tahle pachuť ale zůstane na zákulisní straně, za zataženým závěsem. Navenek bude lyžování prezentováno jako naleštěné a vonící, s cenovkou ledabyle zastrčenou a překlopenou, aby nešla tak dobře přečíst.
https://youtu.be/hHDGxg-V_hY