Zatržený Disney-ski-land
Pomyslnou válečnou sekeru budoucích trablí horského odvětví mohla stěží vykopat slavnější celebrita: v roce 1965 získal pan Walt Disney od státních lesů povolení k výstavbě gigantického lyžařského střediska příznačně fantasylandově nazvaného Mineral King.
Šlo o možná nejlukrativnější pozemek pro skiareál v Americe: v půli cesty mezi Los Angeles a San Franciskem, ze tří stran vklíněný do světoznámé rezervace Sequoia. O území se ve výběrovém řízení ucházelo dalších pět silných korporací, nejvýhodnější vnitřní závodní dráhu však měl stvořitel myšáka Mickeyho.
↑ Walt Disney představuje světu krátce před svou smrtí svůj projekt Mineral King (Photo © WDI)
Avšak předčasné Disneyho úmrtí o rok později zanechalo vztah mezi jeho firemními nástupci a ochranáři v jakémsi vakuu; manažeři expandující zábavní říše přišli s agresivnějšími a ambicióznějšími plány, proti nimž se začala zvedat vlna odporu.
Ačkoli byl Walt Disney sám slušným lyžařem i členem v Kalifornii nejvlivnějšího ochranářského Sierra Clubu (což za oněch starých klasických časů ještě nebylo vnímáno jako oxymóron), tento stejný klub Disneyho společnost rok po zakladatelově smrti zažaloval a žádal zastavení projektu.
Řadu let vlekoucí se soud nakonec Disneyho společnosti nařídil vypracovat novou, o mnoho rozsáhlejší a přísnější studii dopadu na životní prostředí coby podmínku pro udělení nového rozhodnutí. Hlavním jablkem sváru byla nutnost vybudovat frekventovanou silnici přes Sequoia rezervaci.
S dekádou zpoždění a neveselými vyhlídkami dalších obstrukcí od ochranářů v budoucnu, Disneyho společnost v roce 1976 lyžařský projekt dobrovolně opustila a napřela svou energii do vlastní branže k rozšiřování svého orlandského Walt Disney World resortu a přípravám otevření prvního mimoamerického Disneylandu v japonském Tokyu.
↑ Zde měla stát Disneyho konkurence Vailu: zachráněné kalifornské údolí Mineral King
Území Mineral King bylo nakonec vládou včleněno do Sequoia rezervace a dodnes tak zůstává zakonzervováno. A ačkoli ekoaktivisti oslavovali své sladké vítězství, současně tento případ pojali jako precedentní důvod pro to, aby horským developerům přestali věřit nos mezi očima.
Olympiádu? Ne, díky
Ve stejné době, kdy u soudu bojoval kalifornský Sierra Club s Disneyho korporací, se o kus dál na východ v Coloradu schylovalo k ne nepodobné bitvě. Mezinárodní olympijský výbor zvolil Denver za pořadatele ZOH 1976 s lyžařskými soutěžemi plánovanými ve Vailu a tehdy ještě jen na papíře vyprojektovaném Beaver Creeku.
Jenže obyvatelé tehdy pohádkově netknutého Colorada se proti rozhodnutí petičně postavili a vynutili si v roce 1972 konání celonárodního referenda. V němž olympiádu z důvodů vysokých nákladů a nepříznivého vlivu na přírodu odmítli. Bylo to poprvé v olympijské historii, kdy pořadatelská destinace hry vrátila zpět MOV. Narychlo pak musel zaskočit rakouský Innsbruck.
Utažský King Kong
Píše se stále letopočet 1972, kdy coloradští udělali dlouhý nos na olympiádu, a jsme jen o stát vedle, v Utahu. V té době tam jistý Dick Bass, synek bohatého ropného magnáta, otevíral nové superstředisko Snowbird. Na rozdíl od sousedící Alty a okolních skiareálů s pokorně střídmou, vesměs nízkou srubovou zástavbou, na dně příkrého snowbirdského údolí hor Canyons jak vztyčený prostředníček vyrostl desetipatrový železobetonový apartmánový hotel.
Věci dovršil pokus starosty hlavního města Salt Lake City na poslední chvíli zastoupit nevděčný Denver a stáhnout si olympiádu do Utahu.
Prakticky přes noc vzniklo silné občanské sdružení Save Our Canyons a zaplavilo Utah plakáty zlého King Konga s lyžemi na ramenou. Každé druhé utažské auto tehdy jezdilo se samolepkou na zadním nárazníku „Utah ano, olympiáda ne.“
O žádnou olympiádu tehdy Utah nakonec ani nezačal usilovat (Salt Lake si muselo počkat dalších 40 let), Snowbirdu zarazili další expanzi na dně údolí a neziskovka Save Our Canyons zůstává na ekoscéně dodnes. Na kontě své činnosti má desítky zakázaných vleků, budov či heliskiingových projektů po celém Utahu.
Jepičí život příštího Aspenu
V jižním Coloradu v nedotčené horské krajině nad městečkem Marble zkoušeli investoři už od šedesátých let založit nový umělý skiresort, jenž se měl stát dalším Aspenem. V roce 1971 se jim tam podařilo instalovat první sedačkovou lanovku, rozjet provoz a současně připravovat mohutnou expanzi v podobě řady nových lanovek, golfového hřiště, hotelů a soukromých rezidencí.
Jenže nedostatek financí je nutil šetřit, kde se dalo; mladé středisko (náhodou či vědomě) zapomnělo udělat odvodňovací žlaby na svazích sjezdovek a na jaře 1973 při masivním tání došlo k těžkému sesuvu půdy a zavalení jediné přístupové silnice v údolí. Událost vyvolala vlnu ostré kritiky po celé Americe a lesní správa středisku odmítla povolit jakékoliv další rozšíření. V reakci na to majitelé ve stejném roce areál zavřeli a opustili.
Tom Řepík
Expertní textař tuzemského horského byznysu.
Analyzuje PR trendy pro jednoho z globálních lídrů branže.
Marketingový mentoring | copywriting | krizová komunikace v oboru