Neformální úvahy o havarijních provozních instrukcích horského střediska, kdo by měl být vyškolen k jejich provádění a proč by se na ně nemělo prášit na policích.
Pokud jste pracovníci skiareálu, dost možná máte přístup k plánu krizových opatření (někdy nazývanému krizové řízení nebo reakce na mimořádné události) vašeho střediska. V takovém případě si zkuste odpovědět na následujících několik (jen naoko provokativních) otázek ohledně jejich stavu:
1) Mohli byste si hned teď vzít do ruky jejich svazek?
2) Pokud byste mohli, kolik prachu se z něj musí sfouknout?
3) Kdy jste tak před tímto okamžikem učinili naposledy?
4) Kdy byl takový svazek naposledy revidován a aktualizován?
5) Kdy jste s havarijními instrukcemi s kolegy naposledy skutečně cvičili – buď teoreticky u stolu, nebo formou plnohodnotné simulace?
Mít komplexní, dobře vypracovaný krizový plán usnadňuje včasné a adekvátní zvládání mimořádných událostí, když se věci zvrtnou. Háček je v tom, že havarijní instrukce obvykle bývají pouze agendou sekce řízení rizik a – vcelku pochopitelně – externích záchranných složek. Jenže k závažné události může dojít kdekoli v areálu střediska, může mít dopad na všechna oddělení a může k ní dojít kdykoli během roku. Třeba i v době, kdy jsou jediní lidé, kteří střediskovému plánu skutečně rozumí, někde mimo dosah. Pokud prakticky všichni střediskoví pracovníci o plánu krizových opatření a svých rolích v něm nevědí, jde o příslovečnou tikající bombu ukrytou neznámo kde, uvnitř vašeho areálu.
Co by měl krizový plán obsahovat?
Krizové plány se mohou lišit v závislosti na velikosti a angažovanosti střediska. Minimálně je dobré tematicky zpracovat základní rizika typu požár (jak stavební, tak přírodní), vichřice, katastrofické události, ztracené děti, transport vrtulníkem. Má vaše středisko kodifikovaný plán, co dělat, když vypadne elektrický proud, případně když do nějakého zařízení uhodí blesk?
Je namístě brát tyto hrozby vážně. Většině čtenářů možná zůstávají v živé paměti obrázky pekelného lesního požáru, jenž letos v létě zdevastoval část Českosaského Švýcarska v okolí Hřenska. Záleží jen na fantazii každého z nás, představit si uprostřed tamních hořících kopců terén nějakého skiareálu. Připadá vám to utopické? Přesně to se přihodilo o rok předtím v kalifornském skiareálu Sierra-at-Tahoe, když jej celý v srpnu 2021 spolkly plameny ničivého požáru Caldor. Tato událost nadobro otevřela oči horskému oboru doslova na celém světě.
Středisku shořely lanovky, budovy, elektrické vedení, tisíce stromů v terénu sjezdovek. Po uhašení se ohořelé pahýly, které pracovní čety nestíhaly kácet, staly rizikovými a začaly padat na tažná lana vleků. Středisko je od požáru uzavřené a doufá v otevření první části areálu tuto sezónu. Už třicet let Sieře šéfující John Rice musel propustit 550 ze šesti stovek sezónních pracovníků. Místním novinám řekl: „Pro odvětví, které je vybudováno v lesních oblastech stále náchylnějších k požárům, slouží Sierra jako děsivá případová studie přežití hrozby, jež se zdá být každým rokem větší. Neexistuje žádná příručka, podle které bychom se mohli řídit, takže ji vymýšlíme za pochodu. Tohle není poslední požár, který zasáhne lyžařskou oblast, takže nás sleduje celý svět. Děláme vše, co je v našich silách, abychom se pokusili znovu otevřít. Ale také velmi dbáme na to, abychom to udělali správně. Nespěcháme.“
Mimochodem, jde o stejného Johna Rice, který zažil jako mladý vlekař jiné lyžařské neštěstí z důvodů nepřízně počasí, a po letech mi poskytl rozhovor do této rubriky (viz SNOW 119, Hra na jistotu). Tehdy v roce 1978 poryvy větru v jarní bouři vykolejily kabinku lanovky ve Squaw Valley; 4 lidé tam zahynuli a dalších 31 se zranilo. John mi o tom mimo jiné řekl: „To neštěstí se mi navždy vrylo do mysli. Jakmile dnes vyjdu z kanceláře, už se automaticky dívám, zda je volný nouzový únik, kde jsou hasicí přístroje, zda jsou všechny baterie nabité. Pravidelně kontroluju, zda každý zaměstnanec ví, co má dělat, kdyby došlo k nehodě. Můj mozek se soustředí na riziko možná z 80 procent času. Přemýšlím, co všechno se může pokazit, a chci, aby existoval plán, jasná komunikace a aby každý ten plán znal. Často je to o několika záložních plánech, kdyby ty předchozí selhaly. Je to do velké míry jako s řízením auta. Díváš se na horizont, vidíš dopředu pár set metrů silnice, občas pravidelně hodíš okem na ciferníky, abys věděl, že auto funguje, jak má.“
Jednou z mnoha výzev, kterým horská branže čelí, je potřeba brát hrozby typu vyšší moci vážně, vytvořit pro ně odpovídající plány a ty pak, když dojde na věc, skutečně provést. Jenže v tom zároveň tkví zakopaný pes: lyžařské areály si často nemyslí, že věci budou problémem, dokud k nim nedojde, a manažeři bezpečnostních rizik bývají nezřídka vnímáni jako opatrničtí a pesimističtí potížisti překážející hladkému chodu střediska.
Zvažte proto svědomitě svá praktická rizika. Dobře promyšlený havarijní plán sice vítr nebo oheň nezastaví, ale pomůže identifikovat redundantní systémy, které udrží středisko v chodu. Jinými slovy, přemýšlejte o mimořádných událostech – větších i menších, přírodních nebo způsobených lidmi – které potenciálně ohrožují váš provoz. Přemýšlejte o nepříznivém počasí, o hrozbě bombového útoku, o aktivním střelci, o závažném úniku dat. Buďte však realističtí: ano, existuje možnost, že na vaši sjezdovku spadne i meteorit, ale bylo by ztrátou času takovou situaci plánovat. Lepší je uvažovat velké strukturální škody – požár, vítr, provozní havárie, lidský element.
Forma instrukcí
Způsob formátování plánu není rozhodně tak důležitý jako jeho obsah a úplnost. Krizový plán by měl obsahovat jednoduchý mechanismus, kterým může jakýkoliv střediskový zaměstnanec efektivně zaktivovat dotčený pracovní tým. „Pro mě je nejdůležitější částí náš seznam pro přivolání pomoci; kdybych neměl nic dalšího než tento seznam, stále budu mít pevnou víru, že událost dobře zvládneme, protože na to budeme mít lidi,“ míní John Rice.
Kdo co udělá, kdo bude za co zodpovědný? Opět přemýšlejte v mezích záměrné nadbytečnosti: mimořádné události nerespektují dny volna, takže budete chtít označit hned několik lidí schopných zvládnout každou potenciálně potřebnou roli. Některá střediska to dělají prostřednictvím pracovních pozic, jiná označují konkrétní osoby, některá to dělají kombinací obojího. Pozitivní je, že pokud jde oblast odpovědnosti ruku v ruce s pracovním zařazením, je aktualizace plánu o něco méně časově náročná. Skutečným oříškem je však řízení jednotlivých kroků při konkrétních typech incidentů, protože tak se ujistíte, že jsou věci skutečně promyšlené a realistické. Vyvarujte se obecných formulací typu „dostat lidi z budovy“ – bez toho, aby bylo uvedeno, jak a kam mají jít dál. Krizové plány by měly být formulovány tak, aby jim zaměstnanci snadno rozuměli a skutečně udělali, co je třeba.
Některá střediska vedou své plány jako kompletní svazky, jiná editují každou položku plánu jako separátní dokument a pak všechny svazují dohromady. Tímto způsobem a s vyznačením data na každém z nich lze aktualizovat jednotlivé součásti plánu, aniž by se musel znovu tisknout celý komplet, a poslat pouze revidovanou část zaměstnancům, kteří si uchovávají tištěné kopie plánu. Nepodceňte existenci tištěných verzí – mějte svůj plán na sdíleném disku, ale pro případ, že nouzová situace vyřadí proud, budete potřebovat tištěné kopie.
Aktualizace, školení, informování
Havarijní plány jsou živými dokumenty. Lidé přicházejí a odcházejí, včetně těch, kteří mají v plánech klíčové role. I potřeby a protokoly se časem mění. Plány by měly být přezkoumávány a aktualizovány alespoň jednou ročně. Rovněž školení jsou v této oblasti důležitá; řada středisek využívá školení při sezónním nástupu nových zaměstnanců, obvykle nějakou formou online prezentace. Většinou také v průběhu sezóny pravidelně bezpečnostní tematiku procvičují, buď online formou, nebo u stolu. Pandemické okolnosti v posledních letech omezily možnosti středisek provádět osobní simulace za účasti profesionálních záchranných složek nebo Horské služby; ty však mohou mít významnou hodnotu pro rozvoj vztahů s těmito externími subjekty a pomoci jim získat lepší představu o tom, co se ve středisku děje.
Vše, co bylo v článku zmíněno, bylo zaměřeno operativně. Jednou z klíčových rolí při řízení reakcí na mimořádné události je však role pracovníka pro informování veřejnosti. Kdysi se na ni myslelo jen okrajově, dnes už je považována za dostatečně důležitou (či by považována být měla). Ve střediscích by se bezpochyby našla řada havarijních plánů, jinak slušně promyšlených – až na tuto část. Pokyn týkající se komunikace? „Obraťte se na marketing“ – aniž by střediskový marketing tušil, jak s tímto přehozeným horkým bramborem dál naložit.
Vytvoření plánu krizové komunikace, který je v souladu s velkým střediskovým havarijním plánem, je samo o sobě významným procesem. Několik úvah na toto téma najdete hned v navazujícím článku „Co říkat a jak“.
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě