Pozdě, ale přece a úspěšně: kanadská lyžařská reprezentace se zrodila až jako jedna z posledních v tradičním geopolitickém uspořádání světa, v roce 1964 na domácím ledovci Kokanee. Za vším stála renesanční povaha jistého Davida Jacobse.
Na zimních olympijských hrách 1964 v Innsbrucku se kanadským lyžařům a lyžařkám nedařilo. Pouze jejich největší eso Nancy Greeneová se umístila v první desítce (sedmá ve sjezdu). Krátce po skončení her, na jaře 1964, poslal bývalý kanadský sjezdařský šampion David Jacobs kritický dopis Billu Tindaleovi, tehdejšímu prezidentovi Kanadské amatérské lyžařské asociace (CASA), v němž psal: „Musíme se pustit do řešení vážných problémů, které si vyžádají revoluční řešení.“
Lyžařský avantgarda Jacobs získal v roce 1957, ve svých 24 letech, titul kanadského mistra ve sjezdovém lyžování. Rok nato byl nucen odstoupit před startem na mistrovství světa v rakouském Bad Gasteinu, když si při tréninkovém sjezdu zlomil nohu. Jacobs roky na vlastní kůži zažíval nefunkční kanadský závodní program a současně byl svědkem vesměs velmi úspěšných konceptů evropských zemí. Západoevropské a severské lyžařské reprezentace, dokonce i mnohé z východního bloku, měly již zkraje šedesátých let trenéry na plný úvazek, specializované národní týmy s plánovanými tréninkovými kempy a zavedené programy pro mladé lyžaře, kteří mohli v soutěžním prostředí přirozeně postupovat na elitní národní úroveň.
Kanaďané naproti tomu trénovali každý na vlastní pěst na domácích kopcích a pak se před velkými mezinárodními akcemi scházeli na nominačních soustředěních, na nichž si vyjížděli právo startu. Národní asociace CASA najímala evropského trenéra, který se k týmu připojil, když vybraní Kanaďané dorazili do Evropy. Zprvu se zdálo, že toto uspořádání výsledkově funguje pro vynikající lyžařky, jako byly Lucile Wheelerová a Anne Heggtveitová, ale nebylo to řešení pro trvalý úspěch celého týmu. Když Jacobs a jeho kanadští kolegové přiletěli do Německa cestou na mistrovství světa 1958 v rakouském Bad Gasteinu, nikdy předtím se se svým trenérem, Němcem Mookie Causingem, ani neviděli – a ani Causing o Kanaďanech rozhodně nic nevěděl.
Jacobs ve svém dopise navrhl, že nastal čas, aby Kanada vytvořila koncept regulérního národního týmu, v němž by lyžaři mohli navštěvovat univerzitu jako stipendisté a trénovat celoročně pod koučem na plný úvazek. Netušil, že malá skupina pokrokově smýšlejících jednotlivců už na takovém programu pracuje. V Montrealu se Don Sturgess, předseda alpské soutěžní komise CASA, a John Platt, její místopředseda, již shodli na tom, že jsou nutné drastické změny. Mezitím v Nelsonu v kanadské Britské Kolumbii prezident Notre Dame University (NDU) Aquinas Thomas a tamní sportovní ředitel Ernie Gare právě zavedli první kanadský univerzitní program sportovních stipendií pro svůj hokejový tým.
Sturgess na Jacobsův dopis odpověděl, že CASA pravděpodobně ještě ten rok v Nelsonu založí národní lyžařský program, a jen tak mimochodem se zeptal, zda by měl Jacobs zájem o místo hlavního trenéra. Jacobs nakonec nabídku přijal s tím, že polovinu jeho roční gáže ve výši 6 000 dolarů platila asociace CASA a polovinu NDU, kde byl zaměstnán jako učitel matematiky. Další vysloužilý kanadský lyžař Peter Webster se uvolnil ze svého zaměstnání v bankovnictví, aby mohl zastávat funkci týmového manažera, ačkoli od univerzity dostával 1 800 dolarů ročně za to, že rovněž vykonával funkci vedoucího univerzitní koleje.
V létě 1964 tak Jacobs s Websterem přivítali 15 mužů a 10 žen v jejich novém dočasném domově – na koleji NDU – čímž se zmírnila tehdejší pověstná intenzivní rivalita mezi kanadským Východem a Západem a vznikl jeden skutečně národní tým.
Jacobs zavedl intenzivní trénink na suchu coby přípravu na brzké výšlapy na nedaleký ledovec Kokanee, na němž probíhala letní lyžařská příprava, na kterou jen málo členů týmu kdy zapomene. „Všechny věci jste si museli nést v batohu a byla to nejméně tříhodinová túra, dost náročná,“ vzpomíná závodnice Andrée Crepeauová. „Když jsme stoupali na vrchol, některé dívky měly na nohou takové tenké plátěné tenisky a nahoře bylo půldruhého metru sněhu a byla tma, úplná tma.“
„Měly jsme takové ty plátěné kecky,“ dodává Nancy Greeneová. „Chodily jsme si je kupovat do místního obchoďáku za dolar čtyřicet devět. Další rok už jsme si pořídily pořádné běžecké boty.“
„Kluci šlapali napřed, takže jsme měli alespoň cestu ve sněhu, po které jsme šli,“ pokračuje Crepeauová. „Bylo to trochu strašidelné, ale opravdu vzrušující, a když jsme konečně dorazili k chatě, to bylo něco! Všichni jsme leželi na podlaze v podkroví, žádné matrace, nic, lidi prděli, chrápali. Bylo to pro mě pořádné dobrodružství. Byla jsem stydlivá, dobře vychovaná holčička; pár měsíců předtím mi bylo sedmnáct, takže to byl docela objev. Moc se mi to líbilo.“
„Každé ráno v šest jsme s lyžemi na zádech razili na ledovec,“ vzpomíná další členka týmu Barbie Walkerová. Tam na ně čekal primitivní háčkový vlek poháněný benzinovým motorem slabým tak, že naráz dokázal táhnout jen jedinou osobu. Každý lyžař měl na sobě vlečný postroj, který se háčkem připínal k lanu. „Ten se velmi hodil jako škrtidlo, když si trenér Bob Gilmour v šortkách hluboce pořezal lýtko,“ vypráví Walkerová. „Ta nehoda se stala v deset hodin dopoledne a my jsme mu z lyžařských holí a bund postavili stanový přístřešek, který ho chránil před silným sluncem. Kolega Currie Chapman běžel dolů na parkoviště, kde měly stát autobusy, jenže bohužel dikobrazi jim prožrali gumové pneumatiky. Musel tak běžet dál, asi dalších dvacet kilometrů do města Kaslo, jen aby zjistil, že tamní vrtulník je v Cranbrooku na opravě. Takže až asi čtyři hodiny po nehodě se Bob nějak dostal do nemocnice.“
Po celodenní túře a lyžování bylo jejich odměnou koupání v ledovcovém jezeře a následná sauna: „Kluci našli nějaká stará kamna, jež nám posloužila do provizorní sauny, kterou tvořily tři plastové stěny opřené o plochou skálu. Dobře, sauna to asi nebyla, ale zahřálo nás to po plavání,“ vzpomíná Barbie Walkerová. Crepeauová dodává, že se všemi těmi túrami a s vlekem pro jednoho se lyžaři dostali jen asi na čtyři sjezdy denně: „Tak nějak jsem si říkala, proč to vlastně děláme? Opravdu se při čtyřech jízdách něco naučíme?“ Lyžaři se ale skutečně učili a na jejich výsledcích to začalo být znát.
„Na první závody jsme jeli v roce 1965 do Aspenu,“ popisuje tehdejší hlavní kouč David Jacobs. „Rok předtím Billy Kidd a Jimmy Heuga právě získali olympijské medaile. A naši Peter Duncan, Nancy Greeneová, Bob Swan… ti jim to tam pěkně natřeli. Sports Illustrated napsal velký článek o tom, jak Kanaďané útočí na Aspen. A od té doby se to rozjelo.“
Po sezóně na jaře 1966 David Jacobs tým opustil a začal pracovat pro Boba Langeho. Stal se prezidentem společnosti Lange-Jacobs Inc., výrobce plastových lyžařských bot Lange v Montrealu. Poté, co se tato společnost v roce 1969 spojila s firmou Lange USA, se Jacobs přestěhoval do coloradského Boulderu, zasedal v jejím představenstvu a byl viceprezidentem společnosti. Během této doby mimo jiné navrhl první závodní lyžařskou botu Lange, která se pak stala silnou zbraní mnoha předních borců ve Světovém poháru.
V roce 1972 se Jacobs ponořil do oděvní branže. Nejprve řídil společnost vyrábějící řadu dětského lyžařského oblečení Hot Gear. V roce 1978 pak založil značku Spyder. Ta začala jako malý zásilkový obchod z Jacobsovy kuchyně, aby se nakonec stala nadnárodním gigantem v oblasti lyžařského oblečení. Název značky vznikl podle jednoho z Jacobsových prvních výtvorů: tmavě modrých závodních kalhot se žlutými pěnovými vycpávkami sahajícími od kolen až ke kyčlím. „Všichni jim říkali pavoučí kalhoty,“ vzpomínal Jacobs. „Když jsem se rozhodl vyrábět vlastní závodní oblečení, napadlo mě použít slovo spider, ale proč to nepsat s ‚y‘ jako Ferrari Spyder? Kromě toho nesnáším pavouky. Nejzlověstnější a nejděsivější je pro mě pavouk černá vdova. Takže to muselo být moje logo. Říkal jsem si, že když je tak nenávidím, lidé se na oblečení podívají a nikdy na něj nezapomenou. Chtěl jsem něco silného a hrozivého, trvalý obraz.“
Dva roky fungovala firma Spyder z kuchyně. Na konci druhého roku se prodeje značky pohybovaly v šestimístných číslech a Jacobsova kuchyně začala být malá. Dnes značka prodává své výrobky v USA a Kanadě ve více než 550 specializovaných prodejnách a současně je exportuje do dalších čtyřiceti zemí světa.
V první sezóně poté, co kouč Jacobs kanadský tým opustil, vyhrála Nancy Greeneová šest individuálních závodů SP a poprvé v historii získala velký křišťálový glóbus za celkové prvenství. O rok později velký glóbus obhájila a získala olympijské zlato a stříbro na ZOH 1968 v Grenoblu. „Pro mě to tehdy byla ideální situace,“ vzpomíná Greeneová z lyžařského střediska Sun Peaks, kde je ředitelkou lyžování a spolu s manželem Alem Rainem, bývalým hlavním trenérem a programovým ředitelem národního týmu, provozují tamní ubytovací chatu. „Trénovala jsem hodně s kluky, takže jsem měla kolem sebe vždycky někoho, kdo lyžoval lépe než já, kdo trénoval tvrději a koho bych těžko doháněla.“
Na základě jejích úspěchů udělila Mezinárodní lyžařská federace v roce 1968 závod Světového poháru na jejím domovském kopci Red Mountain v Rosslandu v kanadské Britské Kolumbii. Šlo o historicky první SP pořádaný v Kanadě. Nancy Greeneová po sezóně 1968 ve svých 24 letech ukončila kariéru a funkci hlavního trenéra kanadského týmu převzal její manžel Al Raine. V roce 1969 se základna kanadského družstva odstěhovala z Nelsonu, když se Raine a CASA shodli, že lyžařům prospěje více času na sněhu a méně v učebnách.
Základní kameny kanadské reprezentace však byly položeny a úvodní kemp v Nelsonu odstartoval veleúspěšný mezigenerační příběh. Nejprve se Betsy Cliffordová stala v roce 1970 mistryní světa ve slalomu a Kathy Kreinerová v roce 1976 olympijskou vítězkou v GS. Poté se stal koučem kanadských žen Currie Chapman, když Gerry Sorensenová a Laurie Grahamová získaly zlato a bronz ve sjezdu na mistrovství světa 1982, a Scott Henderson vedl mužský tým, který dal vzniknout pověstným Crazy Canucks, včetně titulu Steva Podborského ve sjezdu Světového poháru v roce 1982 a nakonec i úspěchů Kena Reada (pět vítězství SP ve sjezdu), po nichž následovalo jeho dlouholeté vedení národního lyžařského svazu Alpine Canada.
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě