Před časem jsem tu probíral aktuální silný trend v marketingové videoprodukci horských středisek; vyprávěné příběhy místních, GoPro selfíčka a POV záběry. Trend, jenž neoslaben pokračuje i l.p. 2017.

I když se kloním k (možná i vašemu) názoru, že většina selfíčkujících samolibečků by zaloužila tou svou selfie tyčí spíš nalískat, a o nic víc mých sympatií nemají ani borci, kteří se sotva drží na nohou, ale na přilbě nebo na lyžařské holi musí vézt zapnutou kameru, nevnímajíce okolní provoz, nepopírám jedno.

A to, že POV video je novodobým fenoménem plodícím vedle tun plonkového taky obsah kvalitní.

Když si nasadí svou GoPro Hero takový pan Ligety, je se vždycky na co dívat, co se učit, o čem přemýšlet i snít.

Předně, pro vysvětlení některým čtenářům: POV, neboli point-of-view, tedy úhel pohledu, je přesně tím, co takový záběr kamery (umístěné na přilbě, řidítkách, holi atd.) dokáže zprostředkovat: divák má pocit, že situaci vnímá v opravdové akci svýma očima.

A může si představovat, že si pak třeba podobný pohled zopakuje v reálné situaci, na vlastní organismus.

Většina z nás – slušných lidí se zdravě vyváženými zájmy – se prvně setkala s POV záběry v pornografii a/nebo nějaké outdoorové aktivitě, ne nutně (avšak velmi pravděpodobně) v uvedeném pořadí žánrů.

Ať tam či jinde, koncept je vždycky podobný. Zkusit navodit představu, jak se asi cítí chlápek s mobilem na čele nebo lyžařka s kamerou na holi.

Žádoucí nový úhel pohledu na věc začal přinášet progresivní marketing amerického střediska Loon Mountain. Ve své nové Passholder POV („Z pohledu sezónkáře“) videosérii zkouší svému publiku zprostředkovat:

Nově nalezenou vášeň rodiny Asiafů, kteří sotva s dětmi začali lyžovat, stali se z nich zanícení sezónkáři;

Nebo naopak nerezavějící vášeň pro tu samou věc mnohaletého místního sezónkáře Stuarta Schneidermana, vzpomínajícího, jak učil v roce 1983 na loonských svazích lyžovat dceru Rebeccu. Která s ním dodnes ve středisku jezdí;

Či příběh místních sportovních celebrit, snowboardových profíků Mikea a Johnnyho, posílajících inspiraci kdejakému děcku u monitoru, vzhlížejícímu se v jejich umění;

Anebo story úplně jihého typu sezónkáře – provozního zaměstnance střediska, promlouvajícího k těm, kdo třeba uvažují o pracovní kariéře na horách;

Tak smutná spousta skiareálů tupě zamořuje internet dokola stejnými náměty rádoby cool ježdění s co nejvosolenější muzikou a absencí kloudného slova – a omylem to považují a deklarují za svůj střediskový marketing.

Zkouší příjít s novým lyžařským pornem, ale jdou na to stále stejnou, mockrát ohranou cestou hry na efekt – která v lepším případě nenadchne, v horším bohapustě nudí.

Přístup loonského marketingu se jeví být úplně jiným – slovní hříčka zamýšlena – úhlem pohledu na věc. Čerstvým závanem vzduchu, nadějným světlem v tunelu.

Ačkoli příslovečná moudrost z dobrých důvodů praví „mluviti stříbro“, ve střediskovém marketingu by se mělo vyprávění autentických příběhů vlastními slovy protagonistů vyvažovat ještě cennějším kovem, aspoň tím metaforickým.